Sidonie Nádherná: Drzá baronka, která si omotala kolem prstu nejednoho umělce

„Na význam Sidonie Nádherné nám chybějí kategorie, do nichž by se její počínání dalo zařadit. Nenapsala ani román, ani vzpomínky, její ,dílo' bylo založeno na něčem zcela jiném, těžko hmatatelném, a to na jiném vnímání, na chápání světa jako sociálního pole, kde si každý hledá své místo a svůj úkol a v daném rámci pak svou činností přispívá k jeho rozvoji,“ napsala Alena Wagnerová, autorka biografie Sidonie Nádherná a konec střední Evropy (Argo, 2024). 

Baronka Sidonie Amálie Karolína Julie Vilemína přišla na svět 1. prosince 1885 jako jedno z dvojčat (druhým byl její bratr Karel) na zámku ve Vrchotových Janovicích. Narodila se do rodiny rytíře Karla Nádherného z Borutína a Amelie Kleinové, svobodné paní z Wiesenbergu. Její matka pocházela z rodiny stavebních a průmyslových podnikatelů Kleinů, kteří byli za své zásluhy při budování železniční sítě v Rakousku-Uhersku povýšeni do šlechtického stavu. Sidonie a její bratr Karel měli ještě o necelé dva roky staršího bratra Jana. „Rodina vedla tehdy obvyklý život venkovské šlechty, jenž sestával ze správy statku, společenských styků se sousedy a příbuznými na šlechtických sídlech v okolí, z honů a ze zájezdů za kulturními a jinými podniky do Vídně nebo do Prahy.“ (Alena Wagnerová: Sidonie Nádherná a konec střední Evropy; Argo, 2024). Sourozenci mluvili mezi sebou anglicky, s rodiči německy a se služebnictvem česky. 

Otec dceru učil jízdě na kole nebo plavání. Matka jí dávala lekce literatury, kreslení a hudby. „Ostatní ať si vyšívají a háčkují,“ prohlásila. „Já to dělat nebudu.“ Na konci 19. století byl takový přístup dost neobvyklý a její rodiče trápil. Obstarali proto dceři irskou vychovatelku Mary Cooney. Ani ta nedokázala zkrotit její temperament. Když bylo Sidonii devět let, její otec zemřel na zápal plic. Matka nakonec rezignovala a nechala výchově svých dětí volný průběh. Jejich poručníkem byl ustanoven bratr jejich matky, Vilém Klein z Wiesenbergu. 

V zimě 1904 byla Sidonie uvedena do společnosti na plesech v Praze a ve Vídni. Nablýskané prostředí ji však nezaujalo a podobných akcí se pak již nezúčastňovala. Získala tím pověst příliš emancipované a excentrické mladé dámy. Zatímco její bratři studovali vysoké školy, ona jako šlechtická dcera studovat nemohla. O její vzdělání pečovala domácí učitelka slečna Josa Jirušová, na hodiny kreslení za Sidonií docházela Lotte Sykorová. „V osmnácti byla pro mě i tím nejsvětějším věda a nejvyšší hodnotou vědění, umění pak tou nejsladší, nejsublimovanější esencí všeho kolem mne. Univerzita mi dopřána nebyla a společenský život byl pro mě prázdný a tristní.“ (Robert Sak, Zdeněk Bezecný: Dáma z rajského ostrova; Mladá fronta 2000). Bratr Jan jí vozil knihy a diskutoval s ní o literatuře, filozofii a umění. Tyto společné zájmy sourozence hodně sblížily. 

V březnu 1906 odjela Sidi, jak ji nazývali přátelé, s matkou do Paříže, kde navštívila ateliér proslulého sochaře Augusta Rodina. Právě v jeho domě – ve svých jednadvaceti letech – potkala básníka Rainera Maria Rilkeho. Prozatím ji však nezaujal. O rok později, kdy ho do Vrchotových Janovic přivedl její bratr Jan, se dokonce ani nepoznali. V ten den se ale pro Rilkeho stala „krásnou baronesou“, kterou celý život zbožňoval. Sidonie, která o mladém umělci mluvila celý život pouze jako o svém příteli, pod jeho vlivem začala najednou sama skládat básně. Rainer Maria Rilke o své lásce často psal a jezdil za ní.

„Vy jste měla onu spásnou víru toho, kdo ví: a proto jste byla mou nejmilejší posluchačkou, mou nejbystřejší, tou, kterou nikdo neviděl a kterou jsem přece přede všemi jinými cítil, že tam je a naslouchá,“ psal jí Rainer Maria Rilke. Ona mu zase odpovídala: „Nashromáždilo se toho ve mně tolik, rok od roku víc – to přece musí mít nějaký smysl, musí se nějak, někde, někdy projevit, možná až po generacích. Co víme o tom, jak všechno, co zakoušíme, co prožíváme s radostí, i co vytrpíme, působí na budoucí svět, třeba na to, co právě kvete, na každý zelenající se list? Jenže příroda nám nikdy nezapomene, že máme hlas a mluvíme, drží si od nás odstup, a my s ní nikdy nesplyneme!“ (Vzájemná korespondence Rainer Maria Rilke - Sidonie Nádherná z Borutína 1906-1926; 2007).

Sidonie slavné muže jako magnet přitahovala. A taky silně ovlivňovala. Do jejího života vstoupil i Max Švabinský, jemuž bylo čtyřiatřicet let, zatímco jí jen dvaadvacet let. Pod jeho vlivem začala malovat. Častěji ale seděla Maxovi modelem a jejich vztah se stal velmi rychle mnohem důvěrnějším. „Při probouzení jsem si zničehonic vzpomněla na Š. a na to, co se mezi námi stalo,“ zapsala si do deníku. Jejich vztah trval s různými přestávkami asi pět let. Jako vzpomínka zůstalo jen mnoho Sidoniiných portrétů. V květnu 1913 se ve Vídni zastřelil Sidoniin bratr Jan. Opustila proto Švabinského a odjela tam. V kavárně Imperial potkala Karla Krause, židovského spisovatele a excentrického, výrazného, ale nijak okouzlujícího muže. 

Sotva oslavila osmadvacáté narozeniny, přičemž Krausovi bylo o jedenáct let víc. Celých třiadvacet let se spolu scházeli a rozcházeli. Nikdo nechápal, co ji na něm tak uhranulo. Byl malý, bledý, bojoval proti všem a všemu a měl naprosto jiný způsob života než ona. Karl Kraus ve Vídni vydával časopis Die Fackel (Pochodeň), ve kterém vedl svou osobní válku se světem a štval proti sobě spousty lidí. Sidonii poslal přes tisíc dopisů, často jí psal i dvakrát nebo třikrát během jediného dne. Jen ona směla dělat korektury jeho románů, chtěl ji vidět na každém svém veřejném čtení. Sidonie od něj čas od času utíkala do celého světa i k jiným mužům. Navštívila třeba Egypt, Itálii, Palestinu a Řecko. Vždycky se ale ke Krausovi vrátila a on na ni čekal s růží a novou básní, kterou stvořil jen pro ni. Jedna z nich zněla: „Když sluch mi přeješ, hned naleznu své slovo.“ Po roce známosti, proti které tvrdě protestoval její bratr Karel, se rozhodla za Krause provdat. Do boje se tehdy vložil Rilke. V dopise se ji snažil odradit od manželství s někým, kdo ze sebe podle něj vydává jen „čistý jed.“ Marně. Sidonie sice jeho názor nebrala vážně, ale přesto si nakonec svatbu rozmyslela, sbalila si kufry a odešla. Nicméně už za pár měsíců se ke Krausovi vrátila.

V roce 1915 měla Sidonie Krausova neustálého boje až po krk a rozhodla se, že se provdá a uprchne z vídeňského uměleckého světa. Za manžela si vybrala italského hraběte Carla Guicciardiniho z Uselly u Florencie. Kraus napsal báseň o prohře, Rilke o vítězství. Chtěl ji věnovat nevěstě jako svatební dar, ale nakonec neměl k čemu, Sidonie si sňatek v poslední chvíli opět rozmyslela a vrátila se ke Krausovi. Později vyšlo najevo, že Guicciardini byl zadlužený. Šlo mu hlavně o to, aby získal Sidonino věno, které potřeboval k uhrazení dluhů. 

Sidoniiny svatební plány tím ovšem zdaleka neskončily. O pět let později se rozhodla, že si vezme hraběte Maxe Thuna Hohensteina. Tentokrát od svého plánu neustoupila. Svatba se konala 12. dubna 1920 v klášteře Heiligenkreuz ve Vídeňském lese. „Je to imbecil,“ prohlásil o jejím ženichovi zhrzený Karl Kraus. Sidi i Max Thun rádi sportovali, přesto u ní nakonec vyhrál Kraus, který se sportu nevěnoval vůbec. Sidonie Maxe opustila již po osmi měsících, v prosinci 1920 (rozvod ale proběhl až 15. září 1933). Tím pro Sidonii manželské zkušenosti jednou provždy skončily. V roce 1926 ji tvrdě zasáhla Rilkeho smrt. „Hledím do naprosté tmy. Můj první opravdový přítel, který mi byl oporou po dvacet let, včera zemřel. Nezapomenu na něj ani na chvíli,“ zapsala si se  smutkem do deníku.

Karl Kraus se choval nesnesitelně a s přibývajícím věkem čím dál hůře. Jeho partnerka proto hledala rozptýlení u známých i neznámých mužů – a on jí její nevěry znovu a znovu odpouštěl. V roce 1914 se například nadchla pro řízení automobilu. Byla jednou z prvních držitelek řidičského oprávnění v Rakousku-Uhersku. Když Kraus pochopil, že ráda řídí, koupil jí auto. Do deníku si Sidonie zapsala: „Strávila jsem tisíc kilometrů za volantem. K. K. mi otevřel nové království, nové možnosti. Jak skvostně to učinil.“ 

Přestože Sidonie a Karl Kraus byli milenci, dovolila, aby si tykali jen v soukromí. Marně ji přemlouval, že takováhle „hra na schovávanou“ nemá smysl. V tomto jediném bodě se Sidonie chovala „slušně“, možná až přehnaně, neustoupila a ve společnosti ji musel oslovovat „paní baronko“. Kraus se ovšem snažil ponižující vykání obcházet. „Ačkoli se už dávno má telefonní seznam, přece se mi ještě ani jedenkrát nezavolalo,“ vyčítal jí, aby za žádnou cenu nemusel použít slovo vy, které nenáviděl. (Karl Kraus: Sidonie Nádherná, Nakladatelství Franze Kafky, 2000). V roce 1936 její dlouhodobý milenec zemřel – ve dvaašedesáti letech. Chtěl mít hrob ve Vrchotových Janovicích, ale tohle přání mu Sidonie nesplnila. Nechala ho pohřbít ve Vídni. „Smrt Karla Krause uzavřela můj život,“ prohlásila.

Po Mnichovu 1938 začala Sidonie užívat příjmení Nádherná jako výraz své příslušnosti k českému národu (do té doby ženské příslušnice rodiny užívaly tvar Nádherný). Všechnu svou zbývající energii vrhla do společenského života. Až do poloviny druhé světové války vedla ve Vrchotových Janovicích vyhlášený salon. Do něj za ní jezdili spisovatelé, malíři, politici i šlechtici, třeba i Karel Čapek nebo Anna, vnučka prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka. „Byla to opravdová šlechtična – a na tom přece nezáleží, že její dědeček byl železář. Byla to moderní žena,“ vzpomínala na Sidonii později Anna Masaryková. 

A přestože kolem sebe Sidonie soustředila společnost, najednou se netajila tím, že touží po samotě. Posledního blízkého ztratila, když zemřel její bratr Karel. Kouřila jednu cigaretu za druhou, denně jich zvládla i sto. Energicky se pustila do obnovy zámku. Byla talentovanou zahradní architektkou. Po zámeckém parku běhala s kolečkem plným hnoje. Žila osaměle, věnovala se svým koním, psům a králíkům. Nakonec přišla i o svůj zámek. V roce 1943 jí ho sebrali Němci a přeměnili ho ve cvičiště. Sidonie se přestěhovala do nedalekého dvora ve Voračicích

Ani po válce se její situace nezlepšila, zámek i park zkonfiskoval stát. Ve čtyřiašedesáti letech se rozhodla k razantnímu kroku – tajně překročila hranice do Německa a emigrovala do Anglie, kam ji pozvali přátelé a kde pak sepsala Kroniku Vrchotových Janovic. Zemřela v Londýně 30. září 1950 na rakovinu plic. Ani ne rok poté, co opustila domov. Bylo jí čtyřiašedesát let. Na náhrobní kámen na tamním hřbitově nechali její přátelé vytesat nápis: „Kde domov můj, kde vlast je má“. Sidonie se ale vydala na cestu ještě jednou. Téměř padesát let po její smrti se splnilo její poslední přání – byla pohřbena v parku ve Vrchotových Janovicích vedle své rodiny, vychovatelky, psů a koní. Česká republika nechala v květnu 1999 převézt z Anglie její ostatky zpět domů.