Elsie de Wolfe. Královna dekoru, která pustila do bytů vzduch, teplo a noblesu

Významný vydavatel Condé Nast se jednoho dne rozhodl, že si nechá předělat svůj luxusní střešní byt na newyorské Park Avenue. A že mu interiér navrhne ona bytová architektka, o které teď všichni mluví. Ta bytost, Elsie de Wolfe, je opravdu živel, říká se o ní. Vyprovází totiž z domácností viktoriánskou přezdobenost, kterou nahrazuje moderním designem. Ruší ponuré zdi, vyhazuje těžké lustry, dusivé sametové závěsy a obří palmy v květináčích. Ladí byty do svěží krémové barvy, vybavuje je zrcadly a stolními lampami. A hlavně si dává záležet na pohovkách a křesílkách s barevnými potahy. Jejich podnožky pokrývá leopardí kůží. Vedle toho všeho stojí i za revolučním ukrytím elektrických šňůr do zdí. Vydavatele výsledky její práce natolik ohromí, že na designérku začne pět chválu ve svých časopisech, totiž ve Vogue i Vanity Fair. Čtenáři jsou nadšeni i okouzleni zároveň a její styl začínají houfně napodobovat.

Původně se jmenovala Ella Anderson de Wolfe. Pod tímto jménem se 20. prosince 1865 narodila do rodiny zámožného newyorského lékaře. Za otcovy peníze vystudovala na prestižní škole ve skotském Edinburghu. „Byla jsem rebelka žijící v nehezké době. Matka mi často říkala, že jsem ošklivá, ale o opravdové ošklivosti nevěděla zhola nic,“ napsala Elsie ve svých pamětech. (Elsie de Wolfe: After All; Harper & Brothers, 1935). 

Vinou vlastní matky se nepovažovala za krasavici, i když byla štíhlá, elegantní a měla tolik žádoucí bledou pleť. V mindrácích se ale nepatlala, naopak! Udržovala se v kondici, oplývala skvělým vkusem a snažila se nevypadat tuctově. Nikdy neodkládala šňůru perel, oblékala se výhradně do kašmíru nebo vlny a spodní prádlo nevynesla jiné než hedvábné. Do pětadvaceti si užívala života, cestovala, občas hrála v divadle. 

Na jedné z toulek po Řecku navštívila Panteon, antický chrám zasvěcený všem bohům. Vápencová stavba Elsie zaujala svou jednoduchostí natolik, že vykřikla: „Béžová – to je moje barva!“ Od té doby se krémových odstínů nepustila, a dokonce na nich založila svůj finanční úspěch. Její otec totiž zemřel a rodina se dostala do finanční krize. Na světlo vylezly dluhy, které nadělal v kartách. Elsie si sice pořád ještě mohla pohodlně vybrat z okruhu svých bohatých známých ženicha, vdát se pro peníze a dopřát si klid; to se jí ale ještě nechtělo. Hodlala se postavit na vlastní nohy. A tak se vrhla na herectví. Ve světě divadla se však proslavila spíše svým vytříbeným vkusem v oblékání než procítěným projevem. 

Seznámila se tu ovšem s Elizabeth Marbury, vlivnou broadwayskou agentkou a producentkou, která zastupovala tak velké autory, jakými byli například G. B. Shaw nebo Oscar Wilde. Obě ženy se do sebe beznadějně zamilovaly. A rázem se staly nejznámější lesbickou dvojicí v New Yorku. Elsie nakazila Elizabeth láskou k Evropě, a tak dvojice často vyrážela zejména do Francie. A právě francouzský životní styl a úroveň bydlení se budoucí bytová architektka rozhodla představit ve Spojených státech. 

Odešla tedy z jeviště a nastoupila na dráhu dekoratérky. Dostala zakázku na výzdobu exkluzivního Colony Clubu, což byl newyorský společenský klub pro dámy z lepší společnosti. Elsie do celkového návrhu zakomponovala i zimní zahradu s mřížovím na stěnách. Tento nápad se později stal její obchodní značkou. Sklidila pozitivní reakce a zakázky se jen hrnuly. A protože movití zákazníci, mezi nimiž nechyběla ani vévodkyně z Windsoru, si spokojeně mnuly ruce, neměla nadějná designérka o práci nouzi. 

Časopis Vogue opatřil ukázky jejích interiérů výňatkem: „Věřím v přemíru optimismu a bílé barvy na zdech.“ Pokud její víru někdo nesdílel, nebrala si servítky a klidně o svých zákaznících napsala do novin, že „jim velmi často pod hedvábnými šaty zůstává špinavá košilka“. Přítel Hutton Wilkinson, který se mimo jiné po její smrti stal prezidentem Nadace Elsie de Wolfe na podporu mladých bytových designérů, vzpomínal: „Jednou chtěl jeden zámožný klient, aby mu vybavila byt. Elsie vletěla dovnitř, podívala se na zdi, na kterých byly tapety v monotónní barvě se vzorem palmových listů. Přes to cákance v červené a zelené barvě. Elsie vypadala, jako by jí vrazili nůž do břicha. Lehla si na koberec, mlátila do něj a křičela: ‚To je tak ošklivé! Tak hrozně ošklivé!' Myslím, že prostě neměla ráda viktoriánskou éru, ten životní styl svého dětství, a tak se rozhodla ji úplně vymazat ze slovníku bytového designu.“   

Jako první žena na světě si začala barvit šedivějící vlasy namodro. „Nechtěla jsem vypadat jako nějaká stará čarodějnice. A modrá je tak neotřelá,“ svěřila se ve svých pamětech. Když se v jednašedesáti letech vdala za sira Charlese Mendla, britského velvyslance v Paříži, šokovala všechny, kdo ji znali. Úspěšná dekoratérka se ale netajila, že touží jen po mužově titulu. Vztah mezi ní a Elizabeth totiž pokračoval dál, až do Elizabetiny smrti. 

V manželství se Elsie stala nadšenou hostitelkou mezinárodní společnosti a pořádala bohaté večírky ve svých a Charlesových domech v Beverly Hills, New Yorku, Londýně a ve Versailles. Brzy po sňatku šokovala francouzský diplomatický sbor, když dorazila na ples oblečená jako tanečnice z Moulin Rouge a hned po vstupu si střihla přemet. Upjatí hosté ustrnuli v šoku a jedna ze ctihodných dam jí dokonce vynadala. Měla by si prý uvědomit, že je manželkou velvyslance. „Jste tak zapšklá. A taky nudná jako viktoriánský nábytek,“ odsekla jí Elsie. (Jane S. Smith, Diana Vreeland: Elsie de Wolfe: A Life in the High Style; Atheneum, 1982). Počínající skandál musel diplomaticky vyřešit její manžel. Pařížští módní návrháři ji v jejích sedmdesáti letech prohlásili za nejlépe oblékanou ženu světa, v téže době navíc vydala i autobiografii s názvem After All. 

Nezapomínala se udržovat v kondici. Každé ráno cvičila jógu a za největší relaxaci považovala stojku. Její zdravotní stav se ale pomalu zhoršoval. Přestože byla kvůli artritidě a srdečním potížím nakonec upoutána na invalidní vozík, nepřestala ani po osmdesátce pořádat večírky. Nikdy nezapomněla připravit francouzské speciality a sushi. Podávala Pink Lady, koktejl, který sama vymyslela, namíchaný z džinu, grenadiny a grapefruitového džusu. Začátkem druhé světové války se vrátila do USA, ale hned po jejím konci zamířila zpět do milované Francie. Zde ve vile Trianon, obklopena zahradou a psím hřbitovem, 12. července 1950 zemřela. Bylo jí 85 let. Se svými bílými rukavičkami a heslem: „Nestěžuj si a nic nevysvětluj,“ které si nechala vyšít i na hedvábný polštář, byla Elsie dokonalým ztělesněním dobrého vkusu. Její novátorské nápady ovlivňují bytovou architekturu dodnes.