Spalující rivalita aneb Proč se ženy chtějí dívat na gay romanci

Queer joy, tedy queer radost, je koncept, na nějž přišla s mým nejlepším kamarádem Šimonem Holým v posledních měsících řeč poměrně často. Je režisér, scénárista, podcaster a také hudební spoludramaturg festivalu Prague Pride a nesčetněkrát mi popisoval, jak především ve filmu, v seriálech nebo v literatuře mají tendenci u širokého publika uspět spíše ta díla, kde queer hrdinové nebo hrdinky trpí. Od čistě stereotypního zobrazení gayů, leseb a trans lidí jsme se sice pomalu dostali do nuancovanějších vod, ale i v nich bývá utrpení téměř pravidlem. Jako by queer postavy byly z podstaty díky své orientaci odsouzeny nejen být „jiné“, ale také (pro svou „odlišnost“) trpět. 

Ostatně, pojďme se podívat na některé tituly z posledních let, jež toto pravidlo potvrzují: výtečná festivalovka 120 BPM pojednává o skupině ACT UP, jež bojuje s nezájmem veřejnosti, politiků i médií, který panuje kolem AIDS. Film Dej mi své jméno, jenž proslavil mladého Timothée Chalameta, je o prvním vzplanutí dospívajícího chlapce, který se zamiluje do muže o mnoho let staršího. Portrét dívky v plamenech je o „zakázané“ lásce mezi dvěma ženami a italský film Ohňostroje (2023) vypráví příběh inspirovaný skutečnými tragickými událostmi z roku 1980, jež se odehrály v sicilské vesnici Giarre, kde došlo k nenávistné vraždě dvou mladíků s homofobním podtextem. 

Neopětovaná láska, tajné vztahy, nenaplněná vzplanutí, tragédie, smrt, nemoc, závislost, samota. Jako by právě toto bylo pro queer lidi v uměleckém zobrazení jejich zkušenosti to zásadní. S Šimonem jsme nesčetněkrát probírali každý film nebo seriál, který se v tomto ohledu vymykal. Když odlišná orientace, sexualita nebo genderové sebevyjádření nebyla to hlavní, co postavu definuje, nebo když postavy nedefinuje jejich utrpení (můžu v tomto směru doporučit romantickou komedii Bros, Fyre Island nebo bláznivý camp muzikál Dicks The Musical). 

Teorie queer radosti je koncept, jenž se zaměřuje naopak na štěstí, lásku a sebedůvěru lidí v rámci queer komunity a je také formou odporu proti marginalizaci a společenským normám. Nejde totiž o „toleranci“ a „přežití“, ale o plnohodnotný, radostný život a jeho prožívání i mimo heteronormativní standardy. 

Ve své podstatě je to přece směšné, heterosexuální hrdiny a hrdinky taky jejich orientace nedefinuje, stejně jako nemusejí z podstaty trpět (pokud to ovšem nejsou ženské postavy ve filmech Larse von Triera, ty mají bohužel smůlu). Jenže jako diváctvo jsme si právě na tento typ zobrazení zvykli a řekla bych, že jsme si jej bytostně zvnitřněli. A právě proto bylo sledování Spalující rivality takovým zážitkem, jenž dokázal toto paradigma zlomit.

O Spalující rivalitě se mluví především v kontextu velmi vášnivých erotických scén, ty jsou rozhodně páteří seriálu a celého vyprávění. Jako by se právě ve velmi explicitních sexuálních scénách ukrývaly i střípky děje (a naděje) – ostatně příběh o tom, že z vášnivého fyzického vzplanutí se stane pevný, láskyplný a dlouhodobý vztah, je pohádka stará jako lidstvo samo. Sex se tu navíc odehrává mezi dvěma muži, což zde ovšem není ani tak bulvární pikanterií, jako spíše bezpečným prostorem (revoluční!). 

Seriál a také knižní předloha Rachel Reid, z níž scénář vychází, je psaný stylem female gaze, tedy zjednodušeně řečeno z pohledu ženy-autorky, a ženy zde tak dostávají bezpečný prostor pohroužit se do sexuálních fantazií, jako by si je napsaly tak trochu samy pro sebe. „Myslím, že ženy jsou vyhladovělé po tom, vidět sex mezi dvěma rovnocennými partnery,“ cituje pro Respekt novinářka Silvie Lauder americkou komentátorku Jessicu Valenti. „Kultura zaměřená na ženy jim obvykle nic podobného nenabízí. A i když je to v nějakém příběhu jinak, heterosexuální muž a heterosexuální žena se pořád pohybují v patriarchální společnosti.“ 

Spalující rivalita v tomto ohledu funguje jako mávnutí kouzelného proutku: máme pocit, že každá z postav má svou autonomii, genderové role nastavené patriarchátem jsou zde velmi rozvolněné, což celé vyprávění osvobozuje. Nic není předem dáno, vše může být, jakkoli si jen přejeme, a hlavně – jsme ve světě, kdy i díky tomuto narativnímu posunu většinou vše dopadá dobře. Společnost i rodina hrdiny a hrdinky nakonec přijímá a podporuje, což je zvlášť dnes opravdu revoluční. 

„Odvážné a vzrušující erotické scény jsou pak dalším důvodem, proč show propadly také ženy heterosexuální orientace. Což zní možná překvapivě, ale není, když si uvědomíme, co o ženské sexualitě víme z výzkumů. Zatímco muže spíše vzrušuje pohled na sex, který preferují v reálném životě, ženy se častěji projikují do toho, co vidí nebo o čem čtou, bez ohledu na vlastní sexuální orientaci,“ vysvětluje pro Respekt Silvie Lauder a dodává, že podle autorky předlohy Rachel Reid pak queer lidem, s nimiž psaní konzultovala, zase vyhovovalo, že můžou vidět „umělecky pravdivý a autentický obraz vlastního života, ale s jiným než tragickým koncem.“ Queer joy!

I skrze erotiku, ale nejen tu, se tvoří prostor pro queer radost a prostřednictvím erotiky se vypráví příběh lásky. „Existují různé druhy síly, využité či nikoli, přiznané nebo i jiné. Erotika patří mezi takový druh síly v každé z nás,“ píše významná básnířka a aktivistka Audre Lorde ve své přednášce o erotice jako síle z roku 1978. „Erotika všech může být kýženým doplňujícím a zároveň provokativním zdrojem síly pro ženy, které se nebojí jít s kůží na trh a nespokojí se s pocitem, že citový vjem stačí. Erotika byla často terčem útoků a byla zneužita muži proti ženám. Udělali z ní banální, pomatenou, psychotickou a změkčilou senzaci. Z tohoto důvodu jsme mnohdy rezignovaly na zkoumání a chápání erotiky jako zdroje síly a informací a zaměňovaly ji za její naprostý opak, tedy za pornografii. Jenže pornografie je absolutním popřením erotiky, protože je založena na potlačení skutečných pocitů, pornografie totiž upřednostňuje senzaci postrádající skutečný pocit.“ A pokud něco seriál dokázal, tak vyvolat v nás kolektivně pocit, dokonce celou plejádu pocitů. 

Je nutné zmínit, že seriál má i své kritiky, již poukazují právě na to, že gay sex je tu podáván jako senzace, že není realistický a gay muže redukuje na sexuální objekty. A je jistě dobře, že se tyto debaty vedou. Když jsem se ale na sklonku Vánoc dívala na vzplanutí Shanea Hollandera a Ilyi Rozanova, měla jsem docela jiné myšlenky. Jejich románek i sexuální scény mě neskutečně dojímaly. A ani v tom jsem nebyla sama.

Prostředí kolektivních sportů, především pak těch vrcholových, LGBTQ+ reprezentaci nepřeje. Naopak jde o prostředí mnohdy velmi homofobní. (Vyjmenujte mi aspoň dva queer mužské hokejisty. Čekám.) A souvisí to i s obrazem maskulinity, které nám právě sporty, jako je fotbal nebo hokej, zprostředkovávají. Muži tu jsou hlavně silní, jdoucí přes mrtvoly, dominantní a absolutně neprojevující emoce. V romantické literatuře pro ženy a queer publikum, potažmo v jejím televizním zpracování, je právě napětí mezi tím, co od těchto mužů očekáváme, a tím, co dostaneme, zcela zásadní. 

Ve světě Spalující rivality jsou muži-vrcholoví sportovci citliví, naslouchající, křehcí, zranitelní a dokážou mluvit o svých pocitech, což v ženách (ve mně rozhodně) budí emoce, dojetí a příslib, že jiný svět je možný. Svět, v němž s námi muži dokážou mluvit a popisovat nám, co cítí. Mluvit a cítit je totiž stejně hot jako nahá těla herců Connora Storrie a Hudsona Williamse. Zhlédnutí seriálu doporučuju ideálně s partnerem (heterosexuálním mužům stačí říct, že jde o show „o hokeji“), protože může jít o docela dobrý návod, jak na to (teď nemyslím, že by měli hned zkusit sex s mužem, ale pro začátek třeba zkusit projevit emoce a mluvit). 

A co je ještě u Spalující rivality zcela zásadní: seriál je řemeslně bezvadně odvedenou prací. Je sice žánrový, ale napsaný velmi bravurně, herecké výkony jsou tu skvělé a absolutně nic nenaznačuje, že jde o „pouhou“ žánrovku, brak, prostě a jednoduše „odpadové dílko“ pro ženské a queer publikum, které by tým chtěl jakkoli odfláknout. Naopak, všemu se zde věnuje péče, od rešerší (Rachel Reid má za sebou letitou zkušenost s hokejem, sama jej hrála a v prostředí se dobře vyzná) přes obsazení po tzv. easter eggs pro fanoušky a fanynky. Celý boom kolem příběhu dvou mladých, úspěšných a zamilovaných hokejistů tak ukazuje na jediné: ženské a queer publikum se vyplatí si hýčkat. Je totiž stejně cenné a zaslouží si dobře odvedenou práci jako jakékoli jiné. Vlastně si tuto péči zaslouží možná ještě o trochu víc za všechnu tu dobu, kdy jej nikdo nebral dostatečně vážně.