Heda Gablerová. Krása na hraně zkázy ve Stavovském divadle

Existují hrdinky, které si publikum okamžitě zamiluje. A pak je tu Heda. Chladná, fascinující, rozporuplná. Postava, která nepřináší útěchu, ale otázky. Právě proto zůstává v mysli dlouho po potlesku. Henrik Ibsen ji napsal už v roce 1890, a přesto působí až znepokojivě současně.

Na jevišti Stavovského divadlo se tentokrát rozehrává příběh, který má rytmus psychologického thrilleru. Novomanželé se vracejí z líbánek do domu, jenž je stejně krásný jako tíživý. On, akademik ztracený ve světě drobných jistot. Ona, žena, která miluje koně, klavír a pistole. Kombinace, jež nemůže skončit klidně. Když se navíc objeví minulost v podobě charismatického Eilerta, atraktivnějšího a talentovanějšího konkurenta jejího manžela, začne se pečlivě vystavěný svět drolit.

Heda není oběť ani hrdinka v tradičním slova smyslu. Je zosobněním vnitřního napětí mezi tím, kým byla a kým se stala. Mezi touhou po kráse a neschopností ji žít jinak než destruktivně. Právě v kontrastu mezi Hedou Gablerovou a Hedou Tesmanovou vzniká drama, které Ibsen komponuje s chirurgickou přesností, nenápadně, ale neúprosně.

Soubor Činohry Národního divadla staví tuto inscenaci na silném hereckém obsazení. V titulní roli exceluje Pavla Beretová, jejíž Heda je současně křehká i nebezpečná. Jejího manžela Jørgena ztvárňuje Filip Kaňkovský s jemnou dávkou tragikomiky, zatímco Igor Orozovič jako Eilert přináší na scénu magnetismus i chaos. Výraznou protiváhou je také Denisa Barešová jako Tea – tichá síla, která nenápadně mění dynamiku celého příběhu.

Za inscenací stojí oceňovaný maďarský režisér Viktor Bodó, jehož rukopis je rozpoznatelný na první pohled. Minimalismus, který nechává vyniknout herce, střídá žánrová hravost a přesné dávkování napětí. Výsledkem je inscenace, která nepůsobí jako historický relikt, ale jako živý organismus – pulzující, neklidný, nejednoznačný.

Heda Gablerová není příběhem o správných rozhodnutích. Je to příběh o těch, která už nelze vzít zpět. O životě „pod cenou“, o touze uniknout, o odvaze i strachu ji naplnit. A především o temnotě, která nás přitahuje stejně silně jako světlo, před nímž někdy raději zavíráme oči.

Ve Stavovském divadle tak vzniká večer, který není jen divadelním zážitkem, ale i tichou konfrontací. S Hedou a možná i se sebou samými.