Nezničitelná Maggie: Fotografka, která riskovala život pro jediný dokonalý snímek

Píše se rok 1929. Pětadvacetiletá newyorská fotografka Margaret Bourke-White si už šest měsíců snaží vydupat povolení, aby mohla nafotit gigantické ocelárny Otis Steel Company. Jenomže ty fungují v národním zájmu, proto vrcholní manažeři Margaret neúnavně namítají, že by její fotografie mohly ohrozit bezpečnost státu. Když jim mladá žena odepíše, že žádný nepovolený materiál nezveřejní, už má ve schránce další dopis. V něm se ochranná služba pro změnu obává o její bezpečnost. A taky že by jí coby ženě mohla vadit všudypřítomná špína. Margaret dojde trpělivost, proto rovnou zamíří do sídla firmy. Bez ohlášení vtrhne na důležitou poradu a vysype své rozhořčení. Šéfové jsou natolik šokováni, že jí na vše kývnou. Když se hned druhý den konečně ocitá uvnitř fabriky, zaskočí ji technické problémy. Černobílý film je v té době bohužel na modré světlo, kterého je továrna plná, hodně citlivý, a fotografka tak neustále získává naprosto zčernalé snímky. Ale nevzdá se. Vrací se na místo, fotí z různých úhlů, následně se zavírá do fotokomory a skoro nespí, dokud povedené fotky konečně nevyvolá.

„Byla to ta nejpracovitější žena, jakou jsem kdy poznal,“ prohlásil o ní slavný fotograf Robert Capa. Margaret se stala první ženskou válečnou dopisovatelkou a fotografkou, která dokumentovala dění druhé světové války. Byla navíc první ženou, která se nechala zaměstnat v prestižním magazínu Life. Fotila například Churchilla, Stalina nebo Roosevelta. Během své kariéry zažila válečné torpédovaní ve Středozemním moři, ostřelování nepřátelskými vojáky na frontě nebo bombardování v Moskvě. V Arktidě se s ní dokonce zřítila helikoptéra a nadšená fotožurnalistka se málem utopila. Její kolegové jí pro tyto příhody přezdívali „nezničitelná Maggie“. Margaretiny práce ovlivnily další fotoreportéry a ona sama se stala vzorem mnohých žen po celém světě. Narodila se v newyorském Bronxu 14. června 1904 jako druhé ze tří dětí Josepha Whita, inženýra, amatérského vynálezce a fotografa, a stenografky Minnie Bourke. Měla starší sestru Ruth a mladšího bratra Rogera, který vzpomínal: „Naši rodiče byli přesvědčení o tom, že rozvoj lidstva záleží především na osobním rozvoji každého. Margaret byla fotografováním posedlá a doma ji v tom podporovali.“ (Vicki Goldberg: Margaret Bourke-White: A Biography; Heinemann, 1987).

Když v roce 1924 nastoupila na Michiganskou univerzitu, seznámila se s Everettem Chapmanem, studentem postgraduálu. Vzali se 13. června 1924 v univerzitním městě Ann Arbor a školní ročenku zaplnily převážně Margaretiny práce. Jenomže už za dva roky se manželství rozpadlo a Bourke-White přestoupila na Cornellovu univerzitu, kde vyrobila působivou výtvarně fotografickou studii venkovského univerzitního městečka. Po promoci se přestěhovala do Clevelandu, kde si začala budovat kariéru. V té době už zaostřovala svoji pozornost na architektonické a průmyslové objekty. A aby přitom působila patřičně profesionálně, přidala si k příjmení White ještě rodné matčino – Bourke. 

Margaretiny umělecké fotografie mostů, komínů, továren a interiérů oceláren vycházely v časopisech po celém Středozápadě. V roce 1929 se mimo jiné stala jednou z prvních fotografek nového časopisu Fortune. Zřídila si záhy ateliér v horním patře nedostavěné newyorské budovy firmy Chrysler, kde půl roku pracovala pro Fortune i jako reklamní fotografka. Vypěstovala si reputaci talentované umělkyně, která se jen tak ničeho nezalekne. Stala se prvním západním fotografem, kterému sovětské úřady udělily povolení zdokumentovat tamní industrializaci. Do Sovětského svazu přicestovala v roce 1930 a strávila tam dva roky. Cestovala po celé zemi, urazila tisíce kilometrů. Na svých fotografiích zachytila vznikající průmyslové kolosy, jako byla Dněperská přehrada, Stalingradský traktorový závod či ocelárny v Magnitogorsku. Své zážitky publikovala v knize Eyes on Russia. „První pětiletku jsem vnímala jako obrovské scénické drama, které se odvíjí před očima celého světa. V Rusku se věci dějí závratnou rychlostí. Nemohla jsem si dovolit o nic z toho přijít.“ Její fotografie se zalíbily i sovětskému režimu, který je sám využíval pro svou vlastní státní propagandu. 

V roce 1935 nastoupila do zbrusu nového týdeníku Life, jehož první obálku zdobil právě její snímek přehrady Fort Peck. Následující měsíce stále známější fotografka pendlovala po americkém Jihu. Po boku spisovatele Erskina Caldwella, s nímž dokumentovala hrůzné podmínky místních pachtýřů. Z jejich spolupráce se zrodila kniha, kterou nazvali You Have Seen Their Faces. Caldwell se později nechal slyšet: „Margaret na mně měla být více méně závislá, měla dělat něco jako můj oficiální doprovod. Ale když jsme přijeli na místo, převzala velení. Zodpovídala za všechno, řídila lidi, říkala jim, kam si mají sednout, kam se dívat a kam ne. Byla jako režisér. Velmi bystrý a respektovaný. Právě proto dosáhla takového efektu, nechtěla, aby na jejích snímcích lidé působili strnule, ale pomáhala jim, aby byli sami sebou.“ (Vicki Goldberg: Margaret Bourke-White: A Biography; Heinemann, 1987). V lednu a únoru 1935 se Margaret zúčastnila procesu s Bruno Hauptmannem, který byl obviněn a následně odsouzen za únos a vraždu dvouletého syna slavného letce Charlese Lindbergha. Tento „proces století“ probíhal v budově soudu Hunterdon County v městečku Flemington ve státě New Jersey. Margaret pořídila své snímky přímo v soudní síni. 

Margaret se za Erskina Caldwella provdala 27. února 1939 v městečku Silver City v Nevadě a spolupracovala s ním ještě na dvou dalších knihách: North of the Danube, která mimochodem zachycuje život v Československu před nacistickou okupací, a Say, Is This the U.S.A.? V roce 1939 v rozhovoru pro rozhlas řekla: „Věřím silně v demokracii a jsem přesvědčena, že nemůže zmizet, pokud lidé budou vědět, co se skutečně děje. Nevěřím, že fašismus v Evropě zvítězí, pokud tam bude fungovat svobodný tisk. Lidé falešným slibům nenaletí!“ (The Autobiography of Margaret Bourke-White: Portrait of Myself; G K Hall & Co, 1985). 

Když Němci zaútočili na Moskvu, manželé psali přímo z místa strhující reportáže. Margaret tak jako jediná zahraniční fotografka v Sovětském svazu zaslala do časopisu řadu unikátních snímků, včetně noční fotografie Kremlu v záři vybuchujících bomb. Manželství se sice v roce 1942 rozpadlo, ale mladá Američanka ve své práci neúnavně pokračovala. Na konci války se připojila k Třetí armádě generála George Pattona, která postupovala Německem, a viděla tak mezi prvními koncentrační tábory. Tam Margaret pořídila fotografie s názvem The Living Dead at Buchenwald. 

„Z toho místa šla hrůza. Těla obětí byla všude, navrstvená na valnících nebo rozesetá po barácích. Ti, kteří přežili, měli tu hrůzu vepsanou do tváří. Vysvobozením pro mě byla skutečnost, že jsem se na tento svět mohla dívat objektivem fotoaparátu. Jen křehká bariéra mě dělila od hororu, který bych jinak měla přímo před očima.“ (The Autobiography of Margaret Bourke-White: Portrait of Myself; G K Hall & Co, 1985). Na fotografiích zachytila i tváře obyvatel nedalekého města Výmaru, které generál Patton donutil projít osvobozeným Buchenwaldem, aby na vlastní oči viděli hrůzy, které se tam děly. Po válce ji Life poslal například do Indie, kde pořídila fotku, kterou pojmenovala Gándhí u kolovrátku. Ta vznikla jenom pár hodin před jeho zavražděním!

V polovině padesátých let fotografce zkřížila cestu Parkinsonova choroba. Margaret prodělala řadu operací, které měly průběh onemocnění alespoň zpomalit. A protože chtěla pomoct všem stejně postiženým, kývla na kontroverzní návrh časopisu Life: Publikovat fotopříběh o tom, jak se z jednotlivých zákroků zotavuje. V roce 1963 vydala autobiografii Portrait of Myself, která se stala bestsellerem. „Fotoaparát je pozoruhodný nástroj. Ponořte se plně do svého tématu a fotoaparát vás pak sám vezme za ruku a ukáže vám cestu,“ říkala umělkyně, která zemřela o osm let později, 27. srpna 1971 ve Stamfordu v Connecticutu. Bylo jí 67 let.