Nespoutaná a kreativní. Natacha Rambova navrhovala filmové kostýmy i vyvolávala duchy

Vlivná ruská producentka Alla Nazimovová připravuje v roce 1919 pro Hollywood film Afrodita. S návrhy kostýmů k ní míří dvaadvacetiletá Natacha Rambova, členka baletního souboru Theodora Kosloffa, který byl o kostýmy požádán. Alla netuší, že návrhy jsou ve skutečnosti dílem Natachy, nikoli jejího šéfa, jenž si je snaží přivlastnit. „Líbí se mi, ale chce to úpravy. Vyřiď Theodorovi, ať přijde osobně,“ prohlásí Alla, když si obrázky prohlédne. Natacha neváhá ani vteřinu a přímo před Allou návrhy sama překreslí. Nazimovovou tím nadchne. Bez váhání jí nabídne práci umělecké ředitelky a kostýmní výtvarnice ve všech svých filmech. Pro čipernou Natachu je ale tahle práce jen jedním z mnoha zaměstnání, jimiž se proslaví.

Narodila se 19. ledna 1897 jako Winifred Shaughnessy v Salt Lake City. Už v sedmnácti si prosadila pseudonym Natacha Rambova. Matčina rodina patřila k městské honoraci. „Mormonská kázání mého dědečka si v Salt Lake City nikdo nenechal ujít! Věnoval se spiritualismu a učil mě věštit z křišťálové koule,“ vzpomínala Natacha v pamětech. (Michael Morris: Madam Valentino: The Many Lives of Natacha Rambova; Abbeville Pr, 1991). Když se její rodiče rozvedli, matka si vzala Edgara de Wolfe, bratra známé designérky Elsie de Wolfe. Natacha se rázem společensky vyšvihla – a začala proti uhlazeným příbuzným revoltovat.

Nového otce si neoblíbila, a tak opakovaně utíkala z domova. Rodiče ji proto poslali do britské internátní školy Leatherhead Court, aby z ní přísný režim vychoval správnou lady. Měla studovat balet a kresbu, ale hltala také dějiny a fascinoval ji starý Egypt. Na prázdniny jezdívala do Versailles k tetě Elsie, která u nevlastní neteře objevila taneční talent a zaplatila jí v Paříži hodiny u primabaleríny. Natachina umělecká budoucnost byla zpečetěna. 

Když Evropu zachvátila první světová válka, sedmnáctiletá studentka dala škole vale a ke zděšení matky složila zkoušky do newyorského baletního souboru Imperial Russian Ballet Company, který vedl Rus Kosloff. Pod jeho vlivem přijala jméno Rambova, a i když byla příliš vysoká, dostávala hlavní role, takže si sokyně špitaly, že jí v kariéře pomáhá to, že je Kosloffovou milenkou. Románek však neušel Natachině matce. Kosloffa nařkla, že dceru znásilnil, a doufala, že ho deportují. Tvrdohlavá dcera však raději sama zmizela do Anglie, až rodinu donutila obvinění stáhnout. Po návratu získala angažmá u filmu a prosadila se jako tvůrkyně kostýmů. Doma pak ráda pořádala spirituální seance. Věštit si k ní chodily všechny hollywoodské herečky.

Vztah s Kosloffem Natachu po čase omrzel a od baletu definitivně utekla k filmu. „Rozhodně to nebyla láska na první pohled. Mezi námi bylo hlavně přátelství,“ napsala o setkání s budoucí hereckou hvězdou Rudolphem Valentinem. Ihned pochopila, že tenhle plachý herec má veliký talent, a vzala jeho kariéru do svých rukou. Pracovně se znovu sešli u filmu Camille, pro který vytvořila kostýmy, údajně nejlepší v éře němého filmu. Vyžívala se v náramcích, lesklých látkách a peří a nebála se polonahá těla hereček zdobit třpytkami. Na některé kritiky to ale bylo příliš. „Přeplácané a avantgardní!“ šíleli. Pak ovšem přišel skutečný hit, film Šejk. Studio si vyžádalo Natachu jako hlavní kostymérku a ta do titulní role prosadila Valentina. Vyhádala mu i vyšší plat, ačkoli se tím dostala do velkého sporu s producenty. 

Film byl trhák. Američanky po Valentinovi hystericky prahly a podnikavá Natacha začala prodávat jeho autogramy, vyřizovala mu rozhovory a organizovala turné. V Mexiku se za něj provdala a byl z toho skandál. Valentino totiž nebyl legálně rozvedený a svatba se musela opakovat. Paní Valentino jezdila nakupovat do Paříže a tisk sledoval, co si obléká. Vyžadovala extravagantní životní styl, takže si pár nějaký čas užíval života v domě s lvíčetem a opicí. Protože se ale dravá žena nedokázala vzdát vlivu na manželovu kariéru, došla producentům trpělivost. Poté, co se Valentinova sláva po několika propadácích ocitla na dně, ho studio donutilo podepsat, že do natáčení už jeho choť nebude mluvit. „Pěkně zuřila. Prý to ona ho vytvořila. A měla pravdu, bez ní by žádný Valentino nebyl!“ napsala Natachina přítelkyně Myrna Loy. (Michael Morris: Madam Valentino: The Many Lives of Natacha Rambova; Abbeville Pr, 1991). Valentinovy čekal rozvod.

V sedmadvaceti letech začala Natacha vyučovat kostýmní návrhářství a mediální senzaci způsobila, když pózovala ve vyhlášeném módním salonu Paula Poireta. Její fotografie obletěly svět. Po návratu hrála v několika filmech a některé i produkovala. Když ale studio uvedlo na plakátu, že se ve snímku objeví paní Valentino, s filmem skončila. Vrhla se na psaní divadelních her pro Broadway a sama navrhovala kostýmy pro inscenace. Herec Humphrey Bogart, jemuž se zpočátku přezdívalo nový Valentino, o ní napsal: „Jednou jsem se s Natachou setkal ve vlaku. Pozvala mě do kupé. Na hlavě měla turban a nohy jí zakrývala černá sukně. Byla nejexotičtější bytostí, jakou jsem kdy potkal. Jak jsem ji pozoroval, usmála se a prohodila: ,Jestli si myslíte, že pozvání do mého kupé zahrnuje sexuální nabídku, jste na omylu!‘“ (Michael Morris: Madam Valentino: The Many Lives of Natacha Rambova; Abbeville Pr, 1991).

Ve třiceti se Natacha rozhodla, že zvládne ještě víc. Otevřela si luxusní butik na Páté avenue v New Yorku a o sedm let později se vdala za španělského šlechtice Alvara de Urzaiz. Když se přestěhovali na Mallorku, začala skupovat vily a přestavovat je pro turisty. Manželství ale kvůli její neposednosti ztroskotalo. „Celý ten ansámbl služebnictva mi lezl na nervy. Co potom zbývá pro ženu v domácnosti? Já nechci sedět doma a čekat na manžela s teplou večeří!“ Po rozvodu akční dáma zmizela do Francie a po vpádu nacistů se vrátila do New Yorku.

Ve čtyřicátých letech oprášila spiritualismus, uvěřila, že minulý život prožila v Egyptě, a dala se na studium egyptských dějin. Sepsala řadu článků o astrologii, vedla semináře o mysticismu, vyučovala egyptologii a dokonce pomáhala archeologům dešifrovat nápisy na hrobkách. V dalších aktivitách ji ale zastavil srdeční infarkt. Zemřela 5. června 1966 v kalifornské Pasadeně. Bylo jí 69 let. Její kolekce egyptských starožitností skončila v Muzeu výtvarného umění v Utahu, velkou sbírku nepálského umění odkázala muzeu ve Filadelfii. Snad ji její křišťálová koule ušetřila pohledu na vlastní úmrtní list. Ironií osudu v něm totiž stálo: povolání – hospodyně!