Zjizvená tvář, čisté srdce. Lady Montagu přivezla do Británie nové očkování i svobodomyslnost a módu osmanských žen

Mary měla nejraději léto, v němž podle svědectví běhala přes louku, protože chtěla chytit „velkou zlatou ohnivou kouli klesající na obzoru“. Přestože si záhy uvědomila, že slunce nedoběhne, snaha o dosažení nemožného se stala leitmotivem jejího života. Touha prosadit si svou i přes striktní společenské konvence se projevila kupříkladu tehdy, kdy si Mary odmítla vzít urozeného, bohatého a otcem vybraného ženicha. Namísto toho utekla za jeho konkurentem, se kterým si dlouze a v důvěrných šifrách dopisovala. „Můj bude mít tisíc věrohodných důvodů, proč se nesmířit, a je velmi pravděpodobné, že svět bude na jeho straně... Přijdu k vám jen v noční košili a spodničce a to je vše, co u mě dostanete,“ napsala v jednom z oněch dopisů.

Lady Mary Pierrepont a Sir Edward Wortley Montagu byli oddáni 23. srpna 1712 a usadili se v Londýně. V roce 1714 přijal Edward místo mladšího komisaře ministerstva financí a z manželky se díky jejímu důvtipu a kráse stala významná osobnost u dvora. O rok později se však nakazila neštovicemi, a přestože nemoc přežila, vypadaly jí řasy a její obličej zůstal poznamenán jizvami. „Ten obraz, jejž jsem s pýchou ukazovala / ztracená podoba mě nyní jen kárá,“ zapsala si tehdy do deníku. Obavy byly namístě, neboť fyzická krása ženy byla v tehdejší britské společnosti nedílnou součástí vysokého společenského statusu. 

Sir Edward byl sice „neutěšitelný z toho zklamání, jaké to přineslo jeho kariérním ambicím“, ale v roce 1716 byl jmenován velvyslancem v Konstantinopoli, aby vyjednal ukončení rakousko-turecké války. Právě zde, v dnešním Istanbulu, se Lady Mary seznámila s místní metodou očkování proti neštovicím (variolací), kterou navzdory společenským, náboženským a medicínským předsudkům prosadila v Británii. Mary Montagu – několik dekád před objevem vakcíny Edwardem Jennerem (1796) – tímto způsobem očkování ochránila proti epidemii neštovic nejen své děti, ale i nespočet životů svých bližních a obyvatelstva Britských ostrovů.

V Konstantinopoli se manželce velvyslance otevíraly dveře do míst, kam žádný evropský muž nikdy nesměl vkročit. Lady Montagu se stala první Evropankou, která vstoupila do osmanských harémů a dámských tureckých lázní (hammam) a zanechala o nich autentické svědectví. Mary ve svých Tureckých dopisech vzpomínala, že do lázní poprvé vstoupila v britském jezdeckém oděvu, ale obnažené ženy ji přesto uvítaly velmi zdvořile: „Güzel, pek güzel.“ („Krásné, velmi krásné.“) Místní dámy se podle jejího svědectví v lázních pohybovaly s majestátní graciézností antických bohyň od Tiziana či Guida Reniho, aniž by zakrývaly jakékoliv nedostatky či pózovaly s neskromnými gesty. Toto zjištění Mary uvolnilo, takže se nakonec rozhodla přidat ke společné koupeli. Přítomné dámy však vyděsil její kosticový korzet pod košilí, neboť se domnívaly, že byla v tomto strašném postroji uzamčena vlastním žárlivým manželem. Montagu jako první evropská pozorovatelka popsala hammam nikoli jako erotické vězení, ale jako ženskou kavárnu – tedy autonomní prostor, kde se probíralo dění ve městě, rozvíjely se společenské debaty, snovaly intriky a pěstovala ženská solidarita napříč společností, neboť si byly dámy ve své nahotě rovny a nebylo mezi nimi třídního rozdílu.

V porovnání s britskými zvyklostmi se však nápadně lišily způsoby líčení a odívání osmanských žen. Lady Montagu fascinovaně popisovala sestře neobvyklé „beauty praktiky“, mezi něž patřilo precizní vytrhávání a vyčesávání obočí do dokonalých oblouků, nanášení temné černé tinktury (sürme) kolem očí k podtržení jejich hloubky či barvení nehtů hennou na růžovo. Mary si vedle změny v líčení brzy oblíbila i domácí turecký úbor (alaturka), který se skládal z plných hedvábných kalhot (şalvar), jemné gázové košile (gömlek) s diamantovým knoflíkem, vesty (entari) s visícími rukávy a sametové čapky (talpak) zdobené kyticemi z drahokamů. 

Zvláštní pozornosti se však u ní těšila róba se závojem ferace, ve které se ženy procházely na veřejnosti. Britská šlechtična si do deníku poznamenala, že tento plášť zakrývá celou postavu i obličej a vytváří z pohybu po městě neustálý maškarní ples, který stírá veškeré rozdíly: „Žádný žárlivý manžel nedokáže na ulici poznat svou vlastní ženu a muži si nedovolí ženu v ulicích sledovat ani se jí dotknout.“ Evropské ženy byly podle Montagu vězněny ve vlastních šatech a kontrolovány podle odhalené tváře, zatímco osmanské dámy označila za jediné skutečně svobodné lidi v impériu.

Lady Montagu se po celou dobu svého pobytu v Konstantinopoli věnovala zúčastněnému pozorování ženského světa a její Turecké dopisy (Turkish Embassy Letters) jsou dnes považovány za vůbec první sekulární dílo o muslimském Orientu napsané ženou. Životní styl, který si v Osmanské říši osvojila, neopustila ani po návratu do Londýna roku 1718, kde s nadšením odložila těsné a svazující britské šaty a oblékla si pohodlný turecký oděv entari. Do zámožných dámských salónů začaly díky ní pronikat nízké polstrované divány, zářivé orientální koberce, dekorativní prvky, ale i rituály pití silné turecké kávy z jemného porcelánu či kouření dlouhých dýmek nargilé. 

Společně s tím, jak válečná hrozba ze strany mocné Osmanské říše slábla, sílila módní vlna Turquerie, která od poloviny 18. století doslova zachvátila západní Evropu a pronikla i do oblasti umění. Slavní malíři jako Jean-Étienne Liotard, Jean-Baptiste Vanmour či Sir Godfrey Kneller začali oslavovat tureckou estetiku a portrétovat evropské šlechtičny v osmanských róbách. Madame de Pompadour se rovnou nechala zachytit jako osmanská sultánka (Haseki Sultan), neboť oblékat se a stylizovat se v té době à la turque znamenalo zdůraznit svůj rozhled, elitní společenské postavení a vybraný estetický vkus.