Mezi kanibaly jako doma. Mary Kingsley proměnila myšlení o Africe

Září 1895, Kamerunská hora, 4040 metrů nad mořem. S výpravou čítající několik domorodců šplhá britská antropoložka Mary Kingsley. Má na sobě dlouhou sukni, halenku sahající až ke krku, plášť a klobouk. Na nohou elegantní kožené šněrovací boty, v ruce deštník. Úpatí hory však ničí tornádo a výpravu bičuje silný déšť. Afričané, kteří dvaatřicetiletou Londýňanku doprovázejí, extrémní výstup jeden po druhém vzdávají. „Pokračujeme!“ zavelí rázně Mary na své zbylé dva průvodce. A stane se tak úplně první ženou, která masiv pokoří. Během své kariéry postupně objeví spoustu nových živočišných druhů, vyzkouší si život mezi kanibaly i pobyt v africké džungli. „Domorodci nejsou primitivní divoši, které musíme pokřtít nebo civilizovat,“ hlásá žena, která tak významným způsobem ovlivní pohled Evropanů na černý kontinent.

Mary Henrietta Kingsley se narodila 13. října 1862 v Londýně do rodiny prominentního lékaře George Kingsleyho a jeho kuchařky Mary Bailey. K dívce po čtyřech letech přibyl ještě bratr Charles. Mary ale na rozdíl od něj nechodila do školy, vzdělávala se pod dohledem domácího učitele. Otec byl nadšený botanik a podnikal dlouhé výpravy. „Vyrůstala jsem mezi nástroji z doby kamenné a různými domorodými ozdobami. Hltala jsem otcovy historky z dalekých krajů a četla cestopisy z jeho knihovny. Vůbec mě nebavily romány od Jane Austen nebo Charlotte Brontë, které četly moje vrstevnice,“ poznamenala Mary ve svých pamětech. (Mary Kingsley: Travels in West Africa; Penguin; 2015). 

Matka ale trpěla těžkými migrénami a depresemi, a dcera o ni proto pečovala. „Kvůli matčinu zdraví byly na všech oknech zatažené závěsy. O život venku jsem se starala jen málo. Měla jsem svůj vlastní úžasný svět.“ Mary navíc kvůli nižšímu původu své rodičky nebyla ve společenských kruzích žádaná. „Hlavu jsem si s tím nelámala,“ zavzpomínala. Když se v roce 1886 rodina přestěhovala do Cambridge, její bratr Charles začal studovat práva na Christ’s College. Vodil si domů spolužáky, a Mary tak získala první zajímavé kontakty.

Koncem roku 1891 se otec z výpravy vrátil s revmatickou horečkou a v únoru zemřel, matka skonala jen šest týdnů poté. A Mary najednou zatoužila poznat svět. Bylo jí třicet, když vyrazila na první výpravu, kterou financovala převážně ze zděděných peněz. „Při plavbě na Kanárské ostrovy jsem se spřátelila s kapitánem a obchodníky, kteří znali dobře Západní Afriku.“ A zrodil se další sen. „Měla jsem spoustu volného času a roční příjem 500 liber, takže jsem mohla cestovat,“ zavzpomínala Kingsley na dobu, kdy své služby nabídla Britskému muzeu. 

Udělala si zdravotní kurz a konečně vyrazila do Afriky. Jakmile doplula na lodi k řece Kongo, zapsala si: „Na březích řek odpočívají hroši a krokodýli, v hustých travnatých porostech pobíhají antilopy a střetla jsem se i s leopardem. Žila jsem s místními lidmi, kteří mě naučili, jak rybařit s pomocí sítí z ananasového vlákna. Když jsem získala potřebné dovednosti, vydávala jsem se sama hledat v mangrovníkových bažinách vzácné druhy ryb.“ (Mary Kingsley: Travels in West Africa; Penguin; 2015). Během pěti měsíců energická Londýňanka nasbírala plno exemplářů rostlin, ale i hmyz, brouky, ještěrky, hady a sladkovodní ryby, s nimiž se vrátila domů. Její úlovky zaujaly doktora Alberta Günthera, zoologa Britského muzea, který nadšené cestovatelce přislíbil, že jí s další výpravou finančně vypomůže.

Prosinec 1892, opět na cestě do Západní Afriky. S sebou veze látky a čaj, se kterými hodlá obchodovat, také má po ruce zásoby chininu pro případ, že by onemocněla malárií. „V Libreville jsem procházela celnicí a raději tam nechala svůj revolver, než abych za něj musela zaplatit 15 šilinků. Parníkem jsem se dostala až k ústí řeky Ogooué a odtud po řece do Lambaréné,“ prozrazovala v zápiscích. Netajila se tím, že se touží setkat s kmenem Fangů, který žije hluboko v džungli. Jeho příslušníci nikdy předtím nespatřili bílou evropskou ženu. „Zjistili, že jsme stejného živočišného druhu a že je lepší společně jíst a pít, než spolu bojovat. Své přesvědčení, že Evropané se nemusejí obávat Afričanů, pokud se k nim chovají laskavě, jsem si potvrdila vlastními zkušenostmi,“ poznamenala. „Bydlela jsem v domě z větví stromů a ze slámy. Naučili mě, jak uvařit hada, směňovala jsem s nimi látky za suvenýry a obeznámila se s jejich zvyky.“ 

A jak Mary postupovala dál a dál proti proudu řeky Ogooué, domorodci jí pomáhali najít cestu. „Mezi fangskými válečníky jsem byla na výpravě jediná žena. Na některých místech byla řeka nesplavná, takže jsme museli skákat do vody a moje dlouhá sukně ztěžkla. Cestovali jsme bez stanu, brodili se bažinami, cestu neprostupnou džunglí jsem si prosekávala mačetou, pádlovala jsem na vlastní kánoi. Krokodýly jsem musela odrážet údery deštníkem do čenichu!“ Na primitivním plavidle urazila 110 kilometrů a dostala se i na místa, kam se před ní žádný Evropan ještě nedostal. Během cesty se seznámila se skotskou misionářkou Mary Slessor. „Staly se z nás důvěrné přítelkyně. Mary poskytovala bydlení dětem, které zachránila, když je chtěli místní zabít jen proto, že se narodily z dvojčat. Věřilo se totiž, že když se narodí dvojčata, jedno z nich je potomkem ďábla, který ženu tajně oplodnil, a že je tudíž třeba zabít obě děti i jejich matku, aby komunitě nepřinesly neštěstí. Velmi jsem obdivovala její odvahu.“ (Mary Kingsley: Travels in West Africa; Penguin; 2015)

Po návratu začala Mary již jako slavná cestovatelka své deníky zpracovávat pro humornou knihu Travels in West Africa. Ta vyšla 21. ledna 1897 a okamžitě se stala bestsellerem. George Augustin Macmillan, její vydavatel, uvedl: „Mary Kingsley nechtěla čtenáře zahltit tabulkami, mapami ani množstvím vědeckých údajů jako ostatní badatelé.“ Její cestopis mizel z pultů tak rychle, že už červnu téhož roku tisklo nakladatelství pátý dotisk. O dva roky později vyšla druhá kniha West African Studies. V té autorka pro změnu kritizovala evropské kolonizační úsilí a zastávala se ochrany domorodých zvyků. Tehdy už byla skoro celá Afrika zkolonizovaná a Mary varovala: „Misionáři po konvertovaných mužích chtějí, aby měli jen jednu manželku. Jenže oni pak odvrhnou své další manželky a jejich děti, které zůstanou bez jakékoli podpory.“ Noviny o ní proto rozhořčeně psaly: „Mary Kingsley poškozuje zájmy britského impéria!“ Navíc se stávala terčem nepochopení i kvůli svému single životu. „V Anglii jsem jako žena čelila někdy větším obtížím než v Africe. Do většiny vědeckých klubů byl ženám přístup zamítnut.“

Svou třetí výpravu do Afriky Mary Kingsley uskutečnila za druhé búrské války. Působila jako zpravodajka a zdravotní sestra v jihoafrickém Simon’s Town. Pečovala o búrské zajatce, jenže se nakazila střevním tyfem a 3. června 1900 ve svých 37 letech zemřela. Maryiny ostatky byly na její přání rozprášeny podél afrických břehů.