Největší prostor dávala ženám. V římské Ville Medici běží výstava o režisérce Agnès Varda

Agnès Varda. Francouzská filmová režisérka, scénáristka, dokumentaristka a profesorka dokumentární a filmové tvorby. Žena, která se ve své tvorbě zabývala sociální problematikou a feminismem a natáčela syrové filmy ve stylu francouzské nové vlny (Nouvelle Vague) dřív, než se tohle významné období francouzské kinematografie zapsalo do dějin. Nositelka Řádu čestné legie se narodila 30. května 1928 v belgickém Ixelles. Zemřela 29. března 2019 v Paříži ve svých devadesáti letech. Vystudovala historii umění a fotografii. Po studiích pracovala jako fotografka pro Théâtre National Populaire. V tomhle divadle se seznámila s Philippem Noiretem a Sylvií Montfort, později je obsadila do svého prvního filmu.   

Pro její tvorbu je typické stírání rozdílů mezi experimentální, hranou a dokumentární tvorbou. Ve svých filmech se nesnažila být objektivní, právě naopak – pro její snímky je typické subjektivní vidění světa. Zakládala si na tvůrčí svobodě a u velké části svých filmů byla jak režisérkou, tak scénáristkou, někdy si filmy sama produkovala. Byla silným ženským hlasem francouzského filmu. Ženské představitelky dostávaly v jejích filmech velký prostor, stejně tak i feministická témata. Mimochodem, Agnès Varda podepsala v roce 1971 Le manifeste des 343 na podporu uzákonění potratů ve Francii.

Na výstavě se projdete mezi ukázkami z jejích filmů, fotografickou dokumentací z četných natáčení a k vidění jsou i osobní předměty režisérky. U kterých filmů se zastavit déle? 

Celovečerní snímek La Pointe Courte natočila v roce 1955 jako svůj debut. Film se odehrává ve stejnojmenné rybářské čtvrti v jihofrancouzském městě Sète. Snímek paralelně sleduje dvě dějové linie. Mladý pár (Philippe Noiret a Sylvia Monfort) prochází krizí a snaží se zjistit, jestli má jejich manželství ještě smysl. Druhá linie se zaměřuje na každodenní těžký život místních rybářů, kteří se potýkají s chudobou, byrokratickými překážkami a osobními tragédiemi. Inspiraci pro paralelně vedené příběhy našla Varda v díle Williama Faulknera Divoké palmy. Tenhle film je považován za předzvěst francouzské nové vlny.   

Jejím asi nejslavnějším filmem je Cléo od pěti do sedmi (Cléo de 5 à 7) z roku 1962. Tenhle film zachycuje dvě hodiny ze života pařížské šansoniérky Florence, vystupující pod uměleckým jménem Cléo Victoire. Mladá žena se obává, že má rakovinu. Každý krok, který ji dělí od chvíle, kdy se má v nemocnici dozvědět výsledek vyšetření, je tápáním v úzkosti a životní osamělosti. Dívka se v parku náhodně setká s vojákem Antoinem, který prožívá poslední dvě hodiny před návratem na frontu do alžírské války. On je prvním, který s Cléo hovoří o všem a o ničem... Za střízlivě dokumentární způsob vyprávění i umělecky stylizované záběry si film vysloužil Cenu francouzských kritiků a nominaci na Zlatou palmu v Cannes. 

  Ve filmu Štěstí (Le Bonheur) z roku 1965 zpracovává Varda ironickým způsobem příběh manželské nevěry. Sledujeme mladého truhláře Françoise, který miluje svou ženu Thérèse i děti. Když se ale zamiluje do Emilie, bez pocitu viny si začne nový vztah. Manželka to nese těžce a spáchá sebevraždu. François ji velmi rychle nahradí svou milenkou a jeho život pokračuje dál v zaběhnutých kolejích... Agnès Varda nezastírá odkazy na díla Simone de Beauvoir Druhé pohlaví a Betty Friedan The Feminine Mystique. Film byl oceněn Stříbrným medvědem na Berlinale.

V roce 1977 měl premiéru film Jedna zpívá, druhá ne (L´une chante, l´autre pas). Dvě mladé dívky žijí v Paříži roku 1962, sedmnáctiletá Pauline studuje a sní o tom, jak odejde od rodičů. Dvaadvacetiletá Suzanne se stará o dvě děti, jejichž otec spáchal sebevraždu. Život je postupně odloučí, každá se snaží vést svůj boj o to, jak se stát ženou, jak se osvědčit ve společnosti, která toho dává tolik mužům a tak málo ženám… Pauline se nešťastně provdá do Íránu, Suzanne si nachází práci... Deset let po svém odloučení se znovu setkávají na feministické demonstraci. Film zachycuje nejen atmosféru konce šedesátých let, ale i probuzené vědomí žen v boji za rovnoprávnost. Přestože film není považovaný za muzikál, obsahuje několik divadelních scén a hudebních čísel, k nimž Varda napsala texty. Inteligentní feministický manifest, který dokazuje, že Agnès Varda byla velká režisérka, která svá témata uměla pojmout skutečně komplexně. Filmařsky hravé a chytré!

Drama Bez střechy a bez zákona (Sans toit ni loi) z roku 1985 rekonstruuje poslední dny mladé tulačky Mony (skvělá Sandrine Bonnaire), která bezcílně putuje jižní Francií a přespává venku. Film zkoumá absolutní svobodu, samotu a nezávislost, které ale nakonec vedou k dívčině smrti. Snímek zpětně rekonstruuje události v životě hlavní hrdinky, které vedly až k jejímu tragickému konci. Film je natočen dokumentárním stylem – lidé, kteří se s Monou setkali, hovoří do kamery a vzpomínají na ni. Právem získal Zlatého lva na filmovém festivalu v Benátkách.

Co si ještě nenechat ujít? Během svého těhotenství v roce 1958 natočila Agnès Varda krátký dokument L' opéra-mouffe – filmový deník těhotné ženy v Paříži. Na výstavě je ke zhlédnutí.