Marlene Dietrich řekla Hitlerovi ne. Zrod legendy, která se nepodřídila režimu ani společenským škatulkám

Dětství malé Marie Magdalény vůbec nenasvědčovalo tomu, že z ní vyroste žena, která otřese Hollywoodem v základech. Narodila se v Berlíně 27. prosince 1901 (i když často udávala, že je o tři roky mladší) do rodiny vojenského důstojníka Louise Dietricha a jeho manželky Josefíny. Měla starší sestru Elisabeth. Ze všeho nejvíc toužila hrát dobře na housle. Její život byl odmalička nalinkovaný pevnou mateřskou rukou. Maria Magdaléna se podřizovala všem příkazům a vypadalo to, že se stane nadějnou houslistkou. Začala dokonce studovat na hudební konzervatoři a právě tam dala dohromady první a poslední slabiku svých jmen a začala si říkat Marlene. Koncertní dráhu však nadané slečně zkazilo zranění ruky, které ji přinutilo pověsit housle na hřebík a začít hledat jiné uplatnění. Rozhodla se pro herectví. Její kariéra se rozjížděla velice pomalu. Získala jen několik filmových roliček a z nouze vystupovala v německých kabaretech. Přesto ji v tomto období potkala životní událost. Seznámila se s asistentem režie Rudiem Sieberem. Vzali se 17. května 1923 v Berlíně. O rok později, 13. prosince 1924, mu Marlene coby třiadvacetiletá porodila dceru Marii Rivu.

Manželství Marlene a Rudia bylo hodně zvláštní. Ačkoli měli oba hromadu milenců a vzájemně o svých záletech věděli, nikdy se nerozvedli a chovali se k sobě velmi romanticky. Rodinní přátelé často s očima navrch hlavy vyprávěli zkazky, jak se ráno Rudie, jeho milenka, Marlene a její milenec sejdou u jednoho stolu a všichni dohromady v družném hovoru snídají. Filmová diva ale jen krčila rameny: „Když už se jednou rozhodnete, že svému partnerovi odpustíte zálety, přece mu je nebudete otloukat o hlavu při každém soustu.“ (Marlene Dietrichová: To jsem já; Československý spisovatel, 1991). Kromě přísunu neustálého vzrušení byl ale Rudie své ženě užitečný ještě v jednom ohledu. Stal se jejím manažerem a doporučil jí, aby zhubla a kariéru opřela o své nádherné nohy. Marlene poslechla a zanedlouho se z ní stala hvězda berlínského kabaretu. 

Tam se také objevil režisér Joseph von Sternberg, který hledal talenty pro svůj film. Plavovlasá, chladně působící mladá dívka ho okamžitě upoutala. „Věděla jsem, že v hledišti sedí nějaký člověk od filmu,“ vzpomínala na jejich první setkání dlouhonohá herečka. „Byla jsem si jistá, že tohle se mě netýká, takže jsem se o něho vůbec nezajímala.“ (Marlene Dietrichová: To jsem já; Československý spisovatel, 1991). Jak se ale později ukázalo, pro oba se tohle setkání stalo osudovým. Von Sternberg krásku nejen obsadil do prvního ozvučeného německého filmu Modrý anděl, ale zároveň mezi nimi vznikl těsný vztah. Režisér vytvořil Marlene její image a ona ho poslouchala na slovo.

Modrý anděl s Marlene Dietrich v roli barové zpěvačky Loly měl fenomenální úspěch hlavně díky jejímu výkonu. Osmadvacetiletá plavovláska se stala přes noc hvězdou a její kariéra náhle nabrala vysoké obrátky. Jen pár týdnů po premiéře Modrého anděla podepsala smlouvu s filmovou společností Paramount. S Josephem von Sternbergem začala natáčet Maroko. A opět zažila další obrovský úspěch. Všichni šíleli po krásce s neznatelným úsměvem a zastřeným hlasem. „Muži, kteří si mě prohlížejí, připomínají tenisové diváky. Nepohybují ale hlavami zleva doprava, ale zezdola nahoru,“ podotýkala ledová bohyně. (Marlene Dietrichová: To jsem já; Československý spisovatel, 1991). 

Opravdové pozdvižení způsobila poté, co se začala objevovat v pánském přiléhavém obleku, s ulíznutými vlasy, kloboukem a cigaretou. Když k tomu připočtete ještě skutečnost, že ve snímku Maroko předvedla ten nejvášnivější polibek mezi dvěma ženami, který kdy filmoví diváci viděli, není divu, že se okamžitě začalo spekulovat o její sexuální orientaci. Faktem ovšem zůstává, že když už Marlene milovala, pohlaví bylo to poslední, na co se ohlížela. Mezi její ať už prchavé, nebo dlouhodobější milence a obdivovatele se zařadila i taková jména jako Frank Sinatra, Erich Maria Remarque, J. F. Kennedy, Greta Garbo a Édith Piaf. „Vždycky jsem věděla, že uvnitř jsem především gentlemanem,“ nechala se slyšet nezdolná milovnice mužů i žen.  

Už v roce 1933 přesídlila do Spojených států a o šest let později získala i americké státní občanství. Lidem, kteří ji považovali jen za další bezduchou loutku, vytřela zrak, jakmile vypukla druhá světová válka. Aktivně se zapojila do boje proti Německu. Organizovala transporty utečenců, pomáhala v lazaretech a objížděla s protiněmeckým vystoupením vojáky na frontě a snažila se je povzbudit a pobavit. Za celou válku absolvovala víc než pět set představení, utrpěla omrzliny, ale ve svém úsilí nepolevila. Její aktivity ale samozřejmě pily krev Hitlerovi a jeho pohlavárům, kteří nechápali, jak se mohl tak dokonalý prototyp árijské rasy obrátit proti vlastním řadám. Hitler Marlene sliboval, že pokud se vrátí domů, uvítají ji jako královnu a zahrnou ji bohatstvím. „Němci a já už dlouho nemluvíme stejnou řečí,“ vzkázala mu zásadová herečka. Říšský vůdce, pobouřený neslýchaným odporem, ji okamžitě označil za zrádkyni a zakázal v Německu promítání jejích filmů. O tom, co ale pro vojáky, utečence a vůbec lidi postižené válkou opravdu udělala, svědčí medaile za statečnost, kterou po skončení bojů dostala. 

Po válce se Marlene Dietrich začala hůř prosazovat a druhý dech chytila až v sérii kabaretních sólových vystoupení, s nimiž objížděla celý svět. Přesto ani tento poslední úspěch neodvrátil postupující závislost na alkoholu a hlavně stáří, které se začalo na dlouhonohé Venuši podepisovat. Postupně odmítala nabídky focení a uzavřela se ve svém pařížském bytě. Zuřivě se bránila, aby ji kdokoli viděl, a se světem komunikovala jen telefonem. „Je mi tady dobře. Čtu, čtu a čtu a konečně se mohu věnovat tomu, na co jsem nikdy neměla čas,“ odpovídala na námitky ohledně své izolace. Podle její dcery ale také konzumovala obrovské množství alkoholu a sedativ. Zemřela ve spánku 6. května 1992 v Paříži. Bylo jí devadesát let. Na rozdíl od většiny hereček, které stihnou valnou část svých výdělků rozházet ještě za života, po sobě zanechala ohromnou pozůstalost v hodnotě pěti milionů dolarů. Zemřela jako žena, která nesnese, aby ji kdokoli viděl poraženou a na kolenou, což ostatně potvrdila i její dcera Maria: „Byla přesvědčená, že jakýkoli projev citů nebo nálady je ta absolutně největší nevychovanost, které se můžete dopustit.“ V roce 1997 vydala Deutsche Bundespost k její poctě v emisi Ženy v německé historii známku s jejím portrétem od výtvarníka Gerda Aretze.