Manuk Aleksanyan, enfant terrible arménské módy

Zatímco většina tvůrců současné arménské módy přiznaně vychází z arménských řemeslných tradic a nesmírně bohatého kulturního bohatství země, Manuk Aleksanyan se programově liší. Baví jej posouvat rámec tvorby dál a nebojí se lehké koketerie s kontroverzí. Oblečení vycházející z jeho ateliéru má jasně rozpoznatelný rukopis, balancující na hranici mezi elegancí a punkem, přitom je velmi dobře nositelné.

Návrhář pracuje s vlastní malbou a kresbou na textil a dalšími výtvarnými technikami. Je mistrem posouvání detailu do centra pozornosti tím, že jej maximálně zvětší. Kdo touží po růžové pajetkové sukni Carrie Bradshaw? Všichni! Designér vám ji však doručí s pajetkami tak obřími, že přestáváte být kopií filmové postavy a stáváte se nositelem vlastního módního názoru. Krajková aplikace? Fajn, ale pořádně! Manuk ji vystřihne ze záclony, obarví načerno, našije na oba rukávy tmavě vínového bomberu – a ono to funguje. Třásně? Výborně, ale pojďme to udělat jinak, než je nosí všichni. Arménský návrhář prošpikuje celý oděv plastovými stahovacími pásky, kterých se používají všude mraky, takže se jejich nositel doslova ježí svým poukazem na nutnost ochrany životního prostředí. 

Manukova cesta k tvorbě módy nevedla napřímo, jak mi prozradil při rozhovoru ve svém showroomu, který se nachází na prestižní jerevanské třídě Terryan. 

Odjakživa jsem chtěl být něčím slavný, jako všechny děti. Od dětství jsem velmi dobře kreslil a kreslil jsem jen návrhy šatů. Měli jsme tehdy v Arménii módní časopis, jmenoval se El Style, a já jsem tam moc chtěl být stylistou. Jenže tehdy muže jako stylisty nebrali. Nicméně snažil jsem se tolik, že jsem dosáhl toho, že mě jako stylistu vzali. Vždycky jsem v časopise ukázat něco pěkného, ale arménští nákupčí nevozili věci z přehlídek nebo nějaké ikonické kousky. A tak jsem si řekl: Proč ne? Můžu to, co chci, udělat sám! A tak začala moje cesta v módním průmyslu.

Ne, nikdy jsem módu nestudoval ve škole, jsem samouk. Ale copak patnáct let praxe není škola? Učím se od těch nejlepších ikonických tvůrců a fotografů. Myslím si, že nejlepší univerzita je život a kariéra, na které chcete pracovat.

Oficiálně vznikla v roce 2013, to byla moje první módní přehlídka tady v Jerevanu. Připravil jsem svou kolekci, ale nevěděl jsem, jestli bude někoho zajímat. Máma za mnou ráno přišla a řekla mi: „Jestli nikdo nepřijde, nebuď smutný, všechno bude v pořádku.“ Naštěstí všechny celebrity, všichni fotografové mě podpořili a přišli, což bylo velmi příjemné. V těch letech Arméni bohužel ještě nekupovali arménské věci, ale teď už naštěstí funguje hrdost na značku Made in Armenia.

Ano, znamená to „dítě“.

Ano! Moji rodiče jsou obyčejní lidé, kteří mě nemohli podporovat tak, že by mi zaplatili studia, ale podporují mě jako rodina, dávají mi lásku. To je velmi důležité, abych se cítil silný. 

Vždycky jsem navrhování měl spíš jako svůj koníček než jako byznys. Ale v roce 2018 přijela do Arménie Kim Kardashian. Byl jsem zrovna v kině se svou kamarádkou, když vtom ona povídá: „Proč jí nepošleš nějaký svůj model jako dárek?“ Já jsem odpověděl: „Ona by si to ani nevzala, co blázníš.“ A ona na to, že by byla škoda to nezkusit. A tak jsem zavolal ředitelce hotelu, kde Kim bydlela, což byla moje známá, a vysvětlil jí, že chci poslat Kim dárek. Ona slíbila, že jej Kimově manažerovi ukáže, a když jej nepřijme, prostě mi jej vrátí. Řekl jsem oukej, pospíchal domů, kreslil jako o závod a můj bratr ještě mokrý model sušil fénem... A poslali jsme jej Kim.

Byla to mikina s kapucí, ozdobená nakresleným lidským obličejem. A v tom obličeji byla zapsaná celá arménská abeceda. Den poté jsem seděl v kavárně, když v tom mi volal jeden můj kamarád za druhým: „Kim Kardashian tě sdílela na svém Instagramu!“ A víte, tehdy jsem pocítil sílu influencerů. Během jediného příspěvku se stalo to, na čem jsem pracoval pět let. Od toho dne se naše značka stala nejpopulárnější v Arménii.

Všechno začíná od skic, z mých myšlenek a mé nálady. Kreslím návrhy na papír a pak jdu vybírat látky. Pracuji s krejčovskými dílnami. Ukážu jim, co chci, oni to ušijí a na ušité oblečení pak maluji. V našem ateliéru, kde zaměstnávám devět lidí, děláme nejen přehlídkové modely, které tu visí v showroomu, ale také krásné zakázkové společenské oblečení na večerní příležitosti.

Arménská historie a arménská kultura mě inspirují, nicméně u nás právě tohle dělají všichni návrháři. A já už chci dát klientům a přátelům jinou zprávu. Například tato kolekce je o plastech, k jejímu vytvoření mě inspiroval jeden filmový dokument o škodlivosti plastů pro životní prostředí. Mám to tak, že chci, aby každá naše přehlídka nesla své poselství.

Víte, já velmi miluji lidi a jejich příběhy. A chci ukázat, že móda je pro všechny. Pokud člověk ve válce ztratil nohu, i tak je krásný, proč ne? Dívka, která má problémy s pletí, je také krásná. Krása má různé podoby.

Arménská móda se teprve rozvíjí. Pro nás je to někdy velmi těžké, protože všichni tvoříme, ale nevíme, jak se správně propagovat, jak pracovat s nákupčími. Myslím si ale, že návrháři teď dělají velmi krásné věci a za 4–5 let bude všechno super. Kdybyste přišli do Arménie před deseti lety, zarazilo by vás, že se tu všichni oblékali do černé. Neměli jsme značky, neměli jsme obchody, móda nebyla dostupná. Ale teď, když v Arménii vznikla nákupní centra s oděvními řetězci, lidi si módu kupují a chtějí se oblékat velmi výrazně. Lidi se tu mění, krásně se oblékají. U nás je oblečení považováno za sebevyjádření. Všichni na ulicích jsou vyžehlení, čistí... Chtějí vypadat maximálně krásně, protože po válce a po covidu chtějí lidi odložit stres a ukázat se v tom nejlepším světle. Úprava zevnějšku je u nás sebevyjádřením, že je všechno v pořádku, a odrazem naděje, že všechno bude v pořádku.

Můj nejoblíbenější outfit je z přehlídky, která se konala v centru Jerevanu na náměstí Republiky. Úřady mi tehdy dovolily udělat přehlídku přímo v centru města. Inspiroval jsem se obrazem Vardgese Sureniantse z Národní galerie, který znázorňuje dívku s arménským kobercem. Ale náš koberec na přehlídce byl z vlny, tedy velmi těžký, dívka by ho neunesla, takže jsme udělali vystoupení s chlapcem. Všichni si naši show zapamatovali. Pro mě to znamenalo krásné poselství, že arménské koberce nevymřely a mohou žít. A po téhle přehlídce začal v Arménii trend koberců. Všichni dělali koberce, dokonce na ulicích, na silnice malovali koberce. Myslím, že jsou poselství, která k lidem dojdou.

Já vám děkuji za podporu arménských návrhářů. Ani si nedokážete představit, jak je to pro nás důležité.