Když nebudu zpívat, chcípnu, prohlašovala Édith Piaf. Závislá byla na zpěvu i drogách

Je deset let po druhé světové válce a newyorská Carnegie Hall praská ve švech. Právě doznívá poslední píseň. Publikum nadšeně tleská celých sedm minut. Na podiu se mu uklání osamoceně stojící drobná žena v černých šatech. Nedávno vyklouzla ze spárů smrti, drogová závislost jako by ji sedřela až na kost. Toho večera ze sebe Édith Piaf vydala všechno. Přestože byla odsouzena k životu nevidomé cirkusačky a prostitutky, podařilo se jí vlastní nepříznivý osud zvrátit – a stala se nejslavnější šansoniérkou své doby. Díky nesmírnému talentu i nezlomné vůli zazářila jako kometa. Krátce, přesto s nebývalou silou.

Cirkusová zpěvačka Lina Marsa se za mrazivé noci svíjí v předporodních bolestech. Její partner, akrobat Louis Gassion, však nemůže sehnat na ulici drožku, a tak popadne těhotnou ženu za ruku a potácí se s ní na policejní stanici. Do porodnice už to nemají šanci stihnout, proto policisté na chodník rozprostřou pelerínu, aby Lině pomohli porodit přímo na ulici. V jedné z pařížských ulic, kde dnes stojí pamětní deska na její počest, tak 19. prosince 1915 poprvé vykoukne na svět Édith Giovanna Gassion, budoucí největší šansoniérka dvacátého století. 

Louis na její výchovu záhy rezignoval a ani Lina příliš neoplývala mateřskými pudy, sotva dvouměsíční dceru odložila ke své matce závislé na alkoholu. Když se však Édithin otec po nějaké době vrátil ze zákopů a zjistil, že je jeho dítě špinavé a pohublé, odvezl jej ke své matce, která pracovala v nevěstinci v Normandii. Prostitutky se zde o dítě staraly překvapivě dobře. Zjistily ale, že Édithiny oči jsou plné hnisu. Děvčátko navíc do všeho naráželo a nevadil mu ani upřený pohled do slunce. Ženy ji proto odvedly do nemocnice, kde lékaři dívce diagnostikovali šedý zákal. Nikdo jí nedával velké naděje na vyléčení, ale Édith se v sedmi letech zázračně uzdravila. Tou dobou se v Normandii potloukal Louis Gassion a rozhodl se vzít dceru zpět k sobě. Dalších osm let s ní vymetal jeden lokál za druhým. Édith musela pro opilé publikum předvádět cirkusové kousky a zpívat. Vodil ji ke svému příteli, který jí lámal klouby, aby se jí lépe cvičilo na hrazdě. Co otec za její vystoupení utržil, okamžitě propil. 

Édith však v tomto nešťastném období alespoň poznala svou nevlastní sestru Simone Berteautovou, která jí byla oporou po celý život. Se svým otcem se definitivně rozloučila v patnácti letech a vydala se zpívat do ulic. Jako parťačku k sobě přibrala i o dva roky mladší Simone, pro kterou byla vzorem. Momonka, jak jí Édith přezdívala, tancovala a měla na starost pokladnu, zatímco starší sestra zpívala. Bez kávy a panáka Édith nedokázala fungovat, ale jakmile se nadopovala svou „medicínou“, dokázala překřičet i hluk ulice. Lidé se vykláněli z oken a házeli děvčatům peníze. 

V sedmnácti se zamilovala do zedníka Louise Duponta, který se s Édith a Simone brzy nastěhoval do levného hotýlku Budoucnost, kde spali všichni tři v jedné posteli. Po dvou měsících Édith zjistila, že otěhotněla. V roce 1932 se jí narodila holčička Marcelle. Jakmile se Édith vzpamatovala z porodu, vrátila se ke zpívání. Když dostala angažmá v pochybném nočním podniku, Louis se sebral a opustil ji. Po několika měsících si přišel pro dceru, a jelikož Édith nebyla doma, prostě ji z hotelu unesl. Sestrám holčička nejdřív chyběla, ale nakonec uznaly, že pro ně představovala jen přítěž. Za čas se Louis opět objevil a sdělil Édith, že Marcelle leží se zánětem mozkových blan v nemocnici. Když za ní Édith druhý den přišla, byla už mrtvá. Peníze na pohřeb neměli, a tak se zoufalá matka vydala na bulvár de la Chapelle, kde si na chleba vydělávaly prostitutky. Muž, který Édith kvůli sexu oslovil, se jí zeptal, proč se prodává. Odpověděla, že jen potřebuje zaplatit pohřeb své dcery. Šokovaný zákazník nechal na stole deset franků a beze slova zmizel.

Štěstí se na Édith usmálo ve chvíli, kdy ji oslovil majitel kabaretu Gerny´s Louis Leplée. Nabídl jí angažmá ve svém podniku, vymyslel pro ni pseudonym Piaf (vrabčák) a jejímu vystoupení zařídil masivní reklamu. Édith zažila svůj první velký úspěch a její kariéra se dala do pohybu. Ve dvaceti vystupovala s hvězdami jako Maurice Chevalier nebo Marie Dubas. Nahrála také svou první desku – L'étranger (Cizinec). Když ale záhy došlo k vraždě Louise Lepléeho, obě sestry se ocitly mezi hlavními podezřelými. Édith musela začít odznovu. 

V umělecké kavárně potkala Raymonda Assoa, tajemníka šansoniérky Marie Dubasové. Raymond se rozhodl, že z ní udělá hvězdu. Učil ji spořádaně žít, správně používat hlas, dělat vhodná gesta. Měl přátele ve světoznámém kabaretu A.B.C., které přemlouval tak dlouho, dokud Vrabčáka nezařadili do svého programu. Druhý den už noviny psaly: „Na scéně A.B.C. se zrodila velká zpěvačka!“ Piaf se postupně se stávala pařížskou celebritou. Koupila si vlastní byt a najala kuchaře. Nastěhovala si k sobě herce a zpěváka Paula Meurisse. Zpívala v zajateckých táborech a mezi líčidly tajně převážela falešné dokumenty poskytující novou identitu vězňům ze západní fronty. S Paulem také hrála v jednoaktovce Lhostejný milenec a vystupovala na gala představeních ve prospěch Červeného kříže.

Édith většinu vydělaných peněz rozdala nebo utratila za milence, kterým kupovala vždy jeden a ten stejný luxusní modrý oblek. Jednou si chtěla zpestřit odpoledne, a tak je všechny sezvala na rande. Se smíchem pak pozorovala z okna záplavu modrých sak. V době, kdy byla finančně téměř na dně, narazila na Louise Barriera, který ji požádal o funkci impresária. Byl jediným mužem, jenž ji nikdy neopustil a který ji během jejího života opakovaně zachraňoval. Zařídil jí účinkování v Moulin Rouge a jako záskok sehnal neznámého umělce Yvese Montanda. Vzala ho pod svá křídla i do postele a Yves se proměnil ve hvězdu. Když mu sláva stoupla do hlavy, odkopla ho a přidala se ke skupině hudebníků, kteří si říkali Kamarádi písničky. Dva roky po válce společně vyrazili na turné po Spojených státech. Po počátečních neúspěších se v Americe prosadila i jako sólistka. Marlene Dietrich jí pro štěstí věnovala svůj smaragdový kříž. 

Do jejího života zde vstoupil i boxer Marcel Cerdan a Édith se do něj ihned bláznivě zamilovala. Chodil spát se slepicemi, nekouřil, nepil. Ona po nocích pařila. Přesto se chovali jako dvě hrdličky. Zpěvačka přestala střídat milence a působila konečně šťastně. V říjnu 1949 slavila obrovský úspěch v USA a chtěla jej s Marcelem sdílet. Volala mu z New Yorku, ať za ní hned přijede. Přemluvila ho, ať místo lodě použije letadlo. Tehdy s ním mluvila naposled. Letoun se s Marcelem na palubě zřítil. Édith se téměř zhroutila a jeho smrt si do konce života vyčítala. 

Hodně pila, ale zpívala dojemněji než kdy předtím. Po nějaké době si spolu s novým přítelem Charlesem Aznavourem zařídila dům v Buloňském lesíku. V roce 1951 nabourali, Édith skončila se zlomenými žebry a pažemi. Trpěla krutými bolestmi a doktoři jí museli píchat morfinové injekce. Zpěvačka si na drogu rychle zvykla a kromě ní ujížděla na hektolitrech vína a kořalky. Byla bez energie, bez nálady. Trochu nadšení z ní dokázal vydolovat jen mladík jménem Jacques Phills, jenž jí nejdřív nabídl písničku a pak sňatek. Vzali se 20. září 1952, za svědkyni jim šla Marlene Dietrich. Nevěsta milovala nové věci, takže ji víc než samotná svatba naplňoval veškerý poprask kolem.

Drogová závislost pokračovala. Nejdřív brala drogy jen před představením, avšak později už bez morfia neudělala ani krok. Bojovala sama se sebou, vpich nechávala na poslední chvíli – když už se celá třásla. V takovém stavu neměla sílu ani vyvařit stříkačku. Prostě zapíchla injekci do stehna přes šaty. Zkusila sice odjet na odvykací kúru, ale po třech týdnech se vrátila domů. Během pár dnů ztratila chuť k jídlu i k životu, takže se raději rychle vrátila k osvědčenému morfiu. Následující roky pokračoval nekonečný kolotoč léčení a nových závislostí. Mezi tím vším vždy zvládla ještě absolvovat koncertní šňůru a v roce 1956 se rozvedla. 

Opět vycestovala do Spojených států, kde vyprodávala celé sály. Na její koncerty se stály stometrové fronty. Byla zpět na vrcholu, lékaři ji však varovali, že si s každou další písní zkracuje život. Piaf na ně nedbala a upíjela se k smrti. Nakonec jí diagnostikovali rakovinu. Jen co se jako zázrakem vyškrábala z jaterního kómatu, zpívala dál. Neznámý šestadvacetiletý kadeřník Theo Sarapo ji nejdříve poprosil, aby z něj udělala zpěváka, poté ji požádal i o její ruku. O dvacet let mladšího Thea si vzala 9. října 1962. Navzdory všemu stále vystupovala. „Když nebudu zpívat, chcípnu,“ prohlašovala s oblibou. V březnu 1963 zazpívala naposledy. Zemřela 10. října 1963 v Plascassier u Grasse ve 47 letech. Na její pohřeb přišlo 40 000 lidí. Její hrob na hřbitově Père-Lachaise v Paříži patří dodnes mezi ty nejnavštěvovanější.