Renée Perle. Kdo byla žena, kterou lze směle nazvat první fotomodelkou z východní Evropy

[Jaš] – zhruba tak se rumunsky vyslovuje název město Jasy, které leží ve východní části Rumunska, v historickém Moldavsku. Sedím v hotelu s výhledem na bulvár Cuza Vodă a sám sebe se ptám, co tady vlastně dělám. Dívám se z výšky šestého patra, má mysl se vznáší nad žlutými retro tramvajemi a hledá inspiraci, aniž by tušila, že ji má přímo před očima. Od výstavního paláce, který postavil židovský podnikatel Adolf Braunstein, se v myšlenkách postupně dostávám k někdejší židovské čtvrti a také ke jménu, o němž jsem do té doby neměl tušení. Možná proto, že Renadi Pârlea prolétla světem módy jako žhnoucí, sebespalující kometa.

Na počátku dvacátého století představoval bulvár Cuza Vodă rušnou komerční tepnu, která se přelévala do křivolakých uliček a tržišť židovské čtvrti Târgu Cucu. Z tohoto pulzujícího centra židovské kultury a intelektuálního života vzešla v roce 1904 i budoucí ikona meziválečného stylu, kterou John Galliano později označil za „první skutečnou fotomodelku“. Renadi Pârlea vyrůstala ve skromných poměrech pavlačových dvorů a textilních krámků, kde se hovorové jidiš mísilo s rumunštinou a rodinné zázemí tvořila pospolitá komunita drobných řemeslníků a obchodníků.

Duchovní kotvu jejího dětství představovala nedaleká Velká synagoga (Sinagoga Mare) v ulici Sinagogilor – nejstarší dochovaná synagoga v Rumunsku z roku 1671, zapsaná na seznam národních kulturních památek. V roce 1920, kdy bylo Renadi šestnáct let, se však rodina v důsledku poválečného napětí a sílícího antisemitismu rozhodla emigrovat. Pârleovi zamířili přes krátký pobyt v Anglii do Paříže, jež tehdy nabízela azyl i nebývalou tvůrčí svobodu statisícům východoevropských uprchlíků. V mekce moderního umění si mladá dívka rychle osvojila francouzský životní styl a zvolila umělecké jméno Renée Perle, symbolizující vzácnou a oslnivou ušlechtilost perly.

Renée Perle se vyznačovala vzhledem, který se vymykal jak dřívějšímu ideálu Belle Époque, tak konvenčním pařížským typům. Vysoká, štíhlá dívka s porcelánovou pletí a hlubokýma ebenovýma očima se v éře před modelingovými agenturami prosadila v samém srdci haute couture a stala se předváděcí modelkou v prestižním salonu Georgese Doeuilleta na place Vendôme. Doeuillet patřil k nejvýznamnějším couturierům své doby a oblékal evropskou aristokracii i mezinárodní smetánku. Renée díky němu získala dokonalou kontrolu nad svým tělem i suverenitu při pózování, avšak přísný salonní protokol byl pro svobodomyslnou dívku příliš těsný.

K osudovému zlomu došlo jednoho březnového podvečera roku 1930, kdy se procházela po tiché rue de la Pompe. Její dramatickou siluetu v kožešinovém plášti a klobouku s velkorysou krempou spatřil fotograf a malíř Jacques Henri Lartigue. Její zjev ho okamžitě uhranul. O „exotické krásce z Mexika či Kuby“ si tehdy do deníku zapsal: „Je krásná. Ta malá ústa s nalíčenými rty! Její ebenové oči!… Kolem ní vidím svatozář… kouzla. Zároveň mě její půvab zneklidňuje. Mám strach, protože si myslím, že tomu tak bude navždy. Renée je krásná: je něžná; je vším, po čem toužím. Žiji ve snu.“

Renée Jacquesovy city opětovala, přestěhovala se do jeho ateliéru a stala se jeho životní partnerkou. Následující dva roky jejich soužití popsal fotograf jako „věčnou dovolenou“. Společně pendlovali mezi Paříží a luxusními riviérovými letovisky v Cannes, Juan-les-Pins, na Cap d’Antibes a v Biarritzu. Právě u bazénu La Chambre d'Amour v baskickém Angletu vznikly snímky, jež vstoupily do dějin světové fotografie.

Renée na nich ztělesnila estetický kánon moderní ženy, která namísto měšťanské strojenosti intuitivně kodifikovala uvolněný resort chic. Široké splývavé kalhoty palazzo s vysokým pasem doplňovala prostými bavlněnými tílky a plátěnými espadrilkami uvázanými kolem kotníků. Havraní vlasy stahovala do vodní marcelovské vlny, rty líčila do tvaru Amorova luku a hluboký pohled podtrhovala temnými kouřovými stíny.

Renée Perle, jejíž předloktí kryly desítky těžkých kovových náramků, však nebyla jen pasivní fotomodelkou a múzou. Před objektivem suverénně spoluurčovala pózy i práci se světlem a ve volném čase sama malovala expresivní autoportréty, jimiž si posedle tapetovala stěny pokojů. Lartigue poznamenal, že ostatní ženy na pláži vedle ní působily jako venkovanky. A její styl fascinoval o desítky let později i Johna Galliana, který jí vzdal hold jak v kolekcích pro módní dům Christian Dior, tak pod vlastní značkou, kde z ní učinil předobraz své „kočičí pařížské kokety“.

Sluncem zalitá idyla, na kterou si milenci na riviéře zvykli, však netrvala věčně. Lartigue si brzy s povzdechem poznamenal, že je příliš střízlivým divákem a mizerným hercem pro citová melodramata, jež Renée neustále vyžadovala. V roce 1932 se jejich vztah rozpadl a fotograf si do deníku zapsal temnou metaforu o hmyzu, který po milostném spojení hyne, s vědomím, že podobnou intenzitu vášně už nikdy nezažije.

Zatímco Lartigue v tvorbě pokračoval, Renée se uchýlila do dobrovolného exilu na Azurové pobřeží, kde jako žena s židovskými kořeny přežila německou okupaci. V Cannes a okolí žila v naprostém ústraní a samotě, v níž dál malovala své melancholické autoportréty. Zemřela v roce 1977 v městečku Villefranche-sur-Mer a její jméno na několik desetiletí upadlo v zapomnění.

Možná bychom o ní dodnes neslyšeli, nebýt pařížské aukční síně Tajan, která v letech 2000 a 2001 uspořádala rozprodej její pozůstalosti. Teprve tehdy se zjistilo, že Renée téměř půl století v tichosti opatrovala na 340 Lartigueových originálních snímků, které se postupně dostaly mezi znalce a sběratele umění či historiky módní fotografie. Dívka z rumunského Iași, jež prolétla módním nebem jako sebespalující kometa, díky nim neztratila ani téměř po sto letech nic ze své podmanivé síly a temné uhrančivosti.