Láska z archivu: Roman Polański & Sharon Tate

Je dusné srpnové ráno. V tiché čtvrti Beverly Hills pospíchá do práce Winifred Chapman, která pracuje jako posluhovačka u herečky Sharon Tate a jejího muže, slavného režiséra Romana Polańského. Před bránou domu na Cielo Drive 10050 si všimne spadlého telefonního vedení, ale domnívá se, že jde o běžnou nehodu. Jakmile ale otevře dveře domu, je jasné, že běžného tu není vůbec nic. Všude jsou kaluže krve a v obýváku leží tři mrtvoly. Jedna z nich je Sharon Tate. Na sobě má jen spodní kalhotky. Byla v devátém měsíci těhotenství a za dva týdny měla rodit, ale vrah jí zasadil šestnáct ran nožem. I do břicha. Ze zdí řvou krvavé nápisy Prasata a Smrt prasatům. Když šokovaná služka vybíhá ven, všimne si, že venku leží další dva mrtví. Píše se rok 1969 a jeho osmý srpen se stal posledním dnem nádherné, mladé a velmi talentované herečky Sharon Tate. Ženy, která svým Plesem upírů navždy přepsala dějiny filmu a věřila, že když člověk potká tu pravou lásku, zvládne všechno na světě.

Sharon Tate se narodila 24. ledna 1943 v rodině armádního důstojníka Paula Tatea a jeho manželky Doris. Měla o devět let mladší sestru Debru a o čtrnáct let mladší sestru Patrizii. Když bylo Sharon šest měsíců, poslala její matka fotku své dcerky do soutěže o nejhezčí batole. Sharon vyhrála a její zploditelka, povzbuzená úspěchem, ji přihlašovala do dalších soutěží. A příležitostí měla opravdu dost, protože rodina se stěhovala po všech koutech světa podle toho, kde otec zrovna dostal práci.

V době, kdy její rodina pobývala v Itálii, Sharon zabrousila do Verony zrovna ve chvíli, kdy tam natáčel americký filmový štáb. Blondýnka s výraznýma očima okamžitě padla do oka jednomu z herců, Richardu Beymerovi. Ten si na ni vzal číslo a uprosil ji, aby ho mohl dát svému agentovi. Hal Gefsky sice Sharon okamžitě kontaktoval, ale ta nemohla nic podniknout, dokud se její rodina nacházela v Itálii. Jen o několik měsíců později dostal Sharonin otec umístěnku do Spojených států. „Mohla jsem se zbláznit radostí, že budu na stejném kontinentu, jako je Hollywood,“ jásala devatenáctiletá dívka. Hned se spojila s agentem. Ten nelenil a představil ji producentovi Martinu Ransohoffovi, který pro ni sestavil ambiciózní plán. Hodiny herectví, zpěvu, tance, mluvení, chůze a posilování následovaly v těsném sledu. Šílený trénink trval tři roky. Celou dobu producent schovával svou hvězdu před veřejností, nutil ji, aby vycházela jen v černé paruce a nenechávala se fotit. Nabídky na role ve filmech odmítal jako projekty, které nejsou pro jeho objev dost dobré. Průlom nastal v okamžiku, kdy se na scéně objevil režisér Roman Polański, který hledal hlavní postavu do svého filmu Ples upírů (The Fearless Vampire Killers). Ransohoff zavětřil a rozhodl se Sharon procpat konkurzem stůj co stůj.

Pro Romana Polańského byl svět filmu logickou volbou povolání. „Protože v mém životě se odjakživa hranice mezi skutečným a neskutečným rozmazávala,“ řekl novinářům. Narodil se 18. srpna 1933 v Paříži do polské židovské rodiny, která se tři roky nato vrátila do polského Krakova. Po nacistické okupaci byli jeho rodiče odvlečeni do koncentračního tábora, který jeho matka nepřežila. Polańskému se podařilo v deseti letech prchnout z krakovského ghetta a válku přežít na polském venkově. V Evropě si brzy získal uznání experimentálními krátkými filmy (například Dva muži a skříň). V roce 1959 se oženil s herečkou Barbarou Kwiatkowskou, rozvedli se o tři roky později. Jeho celovečerní debut Nůž ve vodě z roku 1962 mu vynesl nominaci na Oscara za nejlepší zahraniční film. O tři roky později získal v Berlíně Stříbrného medvěda za hororovou studii rozpadu osobnosti dívky se sexuálními zábranami - ve filmu Hnus si titulní roli zahrála Catherine Deneuve. Rok poté získal dalšího Zlatého medvěda za drama Ve slepé uličce. Jeho rostoucí pověst vzbudila zájem amerických ateliérů. Zanedlouho jeho jméno v USA zdomácnělo – hitem se stalo mrazivé drama Rosemary má děťátko.

Polański na první setkání s uhrančivou kráskou později vzpomínal: „Opodál stála nádherná žena, která na sobě měla ty úplně nejkratší minišaty, jaké jsem kdy viděl. A ty její nohy! Zázrak.“ Vycházející hvězda Sharon Tate režisérovi učarovala, nicméně to neznamenalo, že by měla roli v kapse. Polański požadoval vychrtlé, bledé stvoření. Opálená, dobře stavěná a zdravím kypící Sharon k němu měla daleko. Přesto se nechal umluvit jejím producentem a sjel s ní kamerové zkoušky. V ten okamžik byl ztracen. Blonďatá Sharon totiž dostala do vínku nejen půvabný obličej, ale také velký herecký talent a roli získala. Parodie na upíří filmy, v níž kralovala nádherná herečka s rudou parukou, se navždy vryla do filmové historie.

Stejně jako byl Roman okouzlen Sharon, byla ona okouzlena jeho náruživostí a hloubavostí. Brzy spolu začali žít. Novináři je označovali za hvězdný pár. Společně pracovali, hráli a účastnili se hollywoodských večírků. Žili přítomností. Jejich povahy, velmi odlišné, se výborně doplňovaly. „Oba jsme cikáni – jeden Polák a jeden Texasan,“ říkala Sharon s oblibou. „Ve všech předchozích vztazích jsem si nikdy nedokázala představit, že bych se vdala, ale s Romanem to je úplně jiné. Naučil mě, že hezká tvářička bez osobnosti je k ničemu. Teď vím, v čem se liší lichotky od lásky. Komplimenty slyšíte, ale lásku cítíte – a já jsem jí teď plná.“ A přiznala: „Neumím hrát nedostupnou. Mé přítelkyně, starší ženy, mi říkají, že jsem blázen, když Romanovi dávám najevo, co k němu cítím. Vykládají různé věci, třeba abych ho udržovala v nejistotě.“ Tou radou se neřídila. Najednou už jí pouhé soužití nestačilo. „Klidně bychom se mohli vzít,“ řekla Romanovi. „Proč ne?“ odpověděl. Tak to udělali. Utekli do Londýna, kde se 20. ledna 1968 vzali na úřadě – Roman měl na sobě žaket z Carnaby Street, Sharon minišaty. „Bylo to nádherné,“ vzpomínala herečka na svůj svatební den. (Debra Tate: Sharon Tate: Recollection; Perseus Books, 2014).

Po návratu do Ameriky začala Romanova kariéra nabírat stále vyšší obrátky, Sharon zase získala příznivé ohlasy za roli v Údolí panenek (Valley of the Dolls). Zatímco pro úspěšnou herečku představovalo manželství vše, pro Polańského měla manželská věrnost trochu jiný význam. Na veřejnost prosáklo několik jeho aférek s herečkami. „Záleží jedině na lásce, na ničem jiném,“ poznamenala Sharon. „Dnes je tak snadné se rozvést, že opravdu nesejde na tom, jestli máte vztah, nebo vlastníte oddací list.“ Polańského blízký přítel sdělil novinářům: „Roman si sice občas zařádí s nějakou jinou, ale miluje jen Sharon. Pro svou ženu by udělal cokoli.“ Pro citlivou Sharon byly však manželovy zálety zklamáním. Svým přítelkyním se dokonce svěřila, že přemýšlí o rozvodu, jenže vzápětí otěhotněla a celý vztah znovu přehodnotila. Myslela si, že dítě jejich manželství zachrání. „Svého muže miluju jako nikoho jiného na světě a budu za náš vztah bojovat,“ prohlašovala odhodlaně.

Roman byl v sedmém nebi. Konečně bude mít rodinu, kterou kdysi ztratil. Manželé se těšili na narození syna Paula Richarda. Ke konci Sharonina těhotenství musel Roman odcestovat do Londýna kvůli natáčení filmu. Sharon to nevadilo: telefonoval jí každou noc, aby se přesvědčil, že je vše v pořádku. Jenže pak přišla noc, kdy se nemohl dovolat – protože bylo telefonní vedení přerušeno.

Toho osudného večera se nacházel v domě na Cielo Drive ještě Sharonin bývalý snoubenec Jay Sebring a Wojteck a Abigail, milenecký pár, který patřil mezi rodinné přátele (pátým zavražděným byl muž, který byl na návštěvě u domovníka). Sharon a přátelé šli společně na večeři a potom si povídali v domě. O půlnoci do vily vtrhli čtyři lidé – tři ženy a jeden muž. Šlo o stoupence sekty Mansonova rodina. Všichni byli pod vlivem drog a šli vykonat úkol vůdce: zavraždit každého, koho v domě najdou. Ušetřená nebyla ani Sharon, která, jak později vypověděla vražedkyně, úpěnlivě prosila o život svého dítěte. Jedna z žen dokonce přemýšlela o tom, že Sharon rozřízne břicho a dítě si vezme. Mansona a jeho partu nejprve odsoudili k trestu smrti, který jim byl později změněn na doživotí. „Snažím se nic neplánovat. Věřím, že každý z nás má svůj osud,“ prohlásila Sharon pár měsíců před smrtí. V době vraždy jí bylo 26 let.

Roman právě pořádal večírek na Eaton Square, když se telefonicky dozvěděl tu hroznou zprávu. „Zabili mi ženu a dítě,“ vykřikl, pak se zhroutil. „Byl jsem s Romanem, když mu život změnil ten telefonát. Roman nebyl k utišení. Úplně se sesypal,“ vzpomínal jeho přítel Andy Braunsberg (Ed Sanders: Sharon Tate: A Life; Grand Central Publishing, 2016).  

Ve stavu hlubokého šoku odletěl Polański zpátky do Ameriky na Sharonin pohřeb. S bledou tváří a roztřesený se sklonil a políbil manželčinu rakev, pak se stáhl do soukromého zármutku. Z letargie ho vytrhly až senzacechtivé zprávy, které se začaly roznášet. Novináři spekulovali, že se Sharon zúčastnila zvrácených orgií a čarodějnických rituálů. Nejbolestnější bylo poukazování na možné spojení mezi satanismem z filmu Rosemary má děťátko a ohavným rituálem Sharoniny vraždy. Roman to hořce komentoval: „Ty vraždy byly tak děsivé, že jim nestačilo, aby byl někdo jen obětí. Bylo mnohem výhodnější říkat, že si to zavinili sami. Najednou byla Sharon zodpovědná za svou vlastní smrt. Tisk byl odporný. Psali o orgiích v domě, o sadismu. Bylo to trestuhodné.“ (Roman Polański: Roman by Polański; Ballantine Books, 1985). Celé měsíce strávil zběsilým pátráním po vrazích své ženy. Jeho hoře však nijak neumenšilo, když Mansonův gang konečně dopadli a odsoudili za dalšího a dalšího přetřásání ohavných podrobností na titulních stranách.

Polański odešel do Evropy. Z ústraní se vynořil v roce 1971, kdy světu představil svého filmového Macbetha. Do Spojených států se vrátil v roce 1974 kvůli natáčení filmu Čínská čtvrť (Chinatown). V hlavních rolích se blýskli Jack Nicholson a Faye Dunawaye – film získal 11 nominací na Oscara, získal jednoho Oscara a tři Zlaté glóby. Následoval snímek Nájemník (The Tenant). Památce milované ženy věnoval v roce 1979 romantické drama Tess, v hlavní roli s Nastassjou Kinski. Snímek získal tři Oscary z šesti nominací. „V jeho práci se bezpochyby odráží Sharonina smrt,“ řekl jeho dlouhodobý přítel Michael Klinger. „Zničila ho... Po její smrti a po tom, jaké měl dětství, pochybuji, že by ještě někdy natočil velkolepou komedii s Carym Grantem.“     

Polańského filmy mu získaly uznání, veřejnost však více zajímaly jeho aféry se stále mladšími ženami. Skončily tím, že musel v roce 1977 uprchnout z Ameriky, aby se vyhnul zatčení za pohlavní zneužití nezletilé dívky. (V roce 2009 ho kvůli tomu ve Švýcarsku zatkla policie. Následně strávil několik měsíců v domácím vězení. Švýcarsko jej ale odmítlo vydat do USA, stejně na americkou žádost reagovalo Polsko.)

„Pochybuji, že bych ještě někdy dokázal natrvalo žit s jinou ženou, i kdyby byla jakkoli krásná, chytrá, příjemná, milá nebo naladěná na mé nálady,“ prohlásil Roman Polański. „Všechny mé pokusy o to selhaly, do značné míry proto, že vždycky začnu srovnávat se Sharon.“ Následovala odmlka v jeho umělecké dráze, během níž vydal v roce 1984 svůj životopis Roman. K natáčení se vrátil v roce 1986 snímkem Piráti (Pirates). O dva roky později natočil thriller 48 hodin v Paříži (Frantic) – během natáčení se seznámil s herečkou Emmanuelle Seigner. Vzali se 30. srpna 1989. Mají spolu dceru Morganu a syna Elvise.

Ačkoli Roman Polański vypudil část svých démonů prostřednictvím filmů (film Pianista získal tři Oscary ze sedmi nominací), nikdy se nezotavil z děsivého ukončení svého vztahu se Sharon. „Kdysi ve mně plál silný oheň – neochvějná jistota. Teď, kdykoli mám pocit, že je mi dobře, přicházejí výčitky svědomí. Každý den se nemůžu zbavit myšlenek na její smrt. I po tolika letech si nedokážu vychutnat úchvatný západ slunce, navštívit krásný starý dům nebo zažít jakékoli potěšení, aniž bych si instinktivně neřekl, jak moc by se jí to všechno líbilo. Takto jí zůstanu věrný až do smrti.“

Dnes žije dvaadevadesátiletý Roman Polański v Paříži, kde vlastní apartmá na prestižní avenue Montaigne. Jeho zatím posledním filmem byla černá komedie Hotel Palace (The Palace) z roku 2023.