Šaty, které změnily popkulturu. Marilyn Monroe a příběh nejslavnějšího modelu Hollywoodu

V téměř sterilní konzervační laboratoři Akademického muzea filmového umění v Los Angeles leží na stole jedny z nejslavnějších šatů v dějinách Hollywoodu. Růžová róba, kterou Marilyn Monroe oblékla při ikonickém vystoupení s písní Diamonds Are a Girl's Best Friend ve filmu Páni mají radši blondýnky z roku 1953, je pečlivě zkoumána před svým návratem na veřejnost. Stane se ústředním exponátem výstavy Marilyn Monroe: Hollywood Icon, která běží od 31. května 2026 do 28. února 2027 v losangelském Academy Museum of Motion Pictures a připomene sté výročí narození herečky.

Právě tyto šaty inspirovaly Madonnu v klipu Material Girl, Ryana Goslinga při jeho oscarovém vystoupení v roce 2024 i nespočet drag show a halloweenských kostýmů. Při pohledu zblízka však odhalují mnohem složitější a překvapivější příběh, než jaký zná veřejnost.

Na filmovém plátně působí šaty jako dokonalá růžová fantazie. Ve skutečnosti však ukrývají řadu nečekaných detailů. Pod vrstvami lesklého hedvábí typu peau d’ange (andělská kůže) se skrývá výrazný černý pruh, který se táhne po zádech a vytváří dramatický kontrast připomínající film noir. Také slavná mašle, která se na obrazovce jeví jako jediný monumentální prvek, je ve skutečnosti sofistikovanou konstrukcí záhybů a skladů začleněných přímo do střihu šatů.

Uvnitř oděvu se dodnes zachovaly stopy několika dnů natáčení: skvrny od potu, známky namáhání ve švech i důkazy o neustálých úpravách, které kostýmní návrhář William Travilla během natáčení prováděl. „Návrh je brilantní,“ říká Sophia Serrano, kurátorka muzea. „Samotné provedení ale nikdy nebylo zamýšleno tak, aby vydrželo déle než natáčení této konkrétní scény.“ Právě v tom spočívá fascinující paradox. Jedny z nejikoničtějších šatů filmové historie byly z materiálního hlediska vytvořeny ve spěchu a rozhodně nebyly navrženy jako artefakt, který by měl přežít věčnost.

Původní kostým pro hudební číslo Diamonds Are a Girl's Best Friend ale měl vypadat úplně jinak. Travilla navrhl odvážný model inspirovaný showgirls, plný třpytu, síťoviny a burleskní estetiky. Pak se ale znovu objevily akty, které Monroe nafotila ještě jako Norma Jeane. Za fotografie tehdy dostala pouhých padesát dolarů, protože potřebovala zaplatit nájem. Na začátku padesátých let už však nebyla neznámou modelkou, ale rychle stoupající hvězdou studia 20th Century Fox. Vedení studia propadlo panice.

Bryan Johns, majitel šatů a spoluzakladatel soukromého archivu The Icon Collection, považuje reakci Monroe za jeden z klíčových momentů jejího veřejného života. „Studio jí okamžitě nařídilo, aby popřela, že je na fotografiích právě ona,“ říká Johns. „Odpověděla: Proč bych to dělala? Ano, jsem to já. Přiznala se k tomu.“ Monroe tehdy médiím řekla: „Nestydím se za to. Neudělala jsem nic špatného. Měla jsem týden po splatnosti nájmu. Potřebovala jsem peníze.“ Studio přesto chtělo její image rychle napravit. Travilla dostal podle Johnsových odhadů maximálně jeden až dva týdny na vytvoření zcela nového, více zahalujícího konceptu šatů.

Stopy hektického vzniku jsou na šatech patrné dodnes. Travilla experimentoval s různými podšívkami, vrstvami látek i konstrukcí švů, aby model reagoval na hereččiny pohyby přesně tak, jak potřeboval. „Snažil se dosáhnout ideální rovnováhy mezi pohybem, lehkostí a odolností,“ vysvětluje Serrano. „Zároveň řešil, aby šaty nebyly příliš těžké nebo teplé. Uvnitř jsou dodnes velmi výrazné stopy po pocení.“ Oděv, který bývá redukován na jediný ikonický obraz růžové a diamantů, tak ve skutečnosti vypráví mnohem složitější příběh o improvizaci, tlaku a filmové iluzi.

Po skončení spolupráce se studiem Fox zakoupil šaty slavný hollywoodský sběratel Michael Shaw. Za model zaplatil pouhých dvanáct dolarů a další dva dolary přidal za „dodatečný oděv“ – alternativní růžový prototyp, který bude rovněž součástí výstavy. Po desetiletí se však osud šatů ztrácel v legendách. Kolovaly zvěsti, že byly poškozeny, zničeny nebo zaměněny za některou z mnoha kopií.

Bryan Johns si dlouhé roky nebyl jistý, zda originál vůbec přežil. Zlom přišel až ve chvíli, kdy sledoval dokument o legendárních rubínových střevíčcích z filmu Čaroděj ze země Oz. „Najednou jsem je uviděl v pozadí záběru,“ vzpomíná. „Byly na figuríně. Řekl jsem si: Panebože, ony opravdu existují.“ Následovalo několikaleté pátrání v aukčních katalozích Christie’s, Sotheby’s, Bonhams i dalších aukčních domů. Nakonec zjistil, že šaty byly v roce 2010 prodány anonymnímu kupci za 310 tisíc dolarů. Po dlouhém hledání se mu podařilo kontaktovat rodinu zesnulého sběratele, která souhlasila s jejich prodejem.

Právě setkání s růžovými šaty inspirovalo Sophii Serrano k vytvoření celé výstavy. Ta nebude vyprávět příběh Marilyn Monroe chronologicky, ale zaměří se na to, jak sama aktivně budovala a kontrolovala svůj veřejný obraz. Návštěvníci uvidí nejen slavné růžové šaty, ale také červenou róbu z Páni mají radši blondýnky, kostýmy z filmu Někdo to rád horké, scénáře s hereččinými poznámkami, studiové smlouvy i osobní předměty z jejího domu v Brentwoodu. Samotné vystavení šatů bude pracovat s filmovou iluzí. Zepředu budou nasvíceny tak, aby připomínaly syté barvy Technicoloru. Zezadu návštěvníci uvidí jejich skutečný odstín v běžném světle. Muzeum tak nabídne dvě verze téhož příběhu současně: fantazii i realitu.

Výstava zároveň připomene, že Monroe nebyla pouze objektem hollywoodské mašinérie. Naopak. S mimořádnou pečlivostí kontrolovala vlastní image. Prohlížela kontaktní archy fotografií, sama vybírala snímky určené k publikaci, škrtala negativy, které se jí nelíbily, a některé fotografie dokonce fyzicky ničila. „Každý zná fotografie Marilyn,“ říká Serrano. „Mnohem méně lidí ale ví, jak pečlivě byly vytvářeny.“ Stejnou preciznost odráží i samotná expozice. Figuríny vznikly pomocí 3D modelování její postavy a účesy byly rekonstruovány podle jednotlivých období její kariéry.

V legendární scéně Diamonds Are a Girl's Best Friend schází Marilyn Monroe v roli Lorelei Lee po karmínovém schodišti do místnosti plné mužů, kteří jako by existovali pouze proto, aby kolem ní obíhali. Nepůsobí jako žena hledající obdiv. Naopak. Vystupuje jako někdo, kdo dokonale chápe sílu obrazu, performativity i ekonomiku touhy. Přestože bývá Lorelei často označována za stereotypní „hloupou blondýnku“, Monroe ji ztvárnila jako mnohem chytřejší a strategičtější postavu. Ženu, která rozumí pravidlům hry lépe než kdokoli jiný v místnosti. Více než sedmdesát let po premiéře filmu tak růžové šaty připomínají mimořádnou schopnost Marilyn Monroe tuto fantazii vytvářet, ovládat a cíleně proměnit v jeden z nejsilnějších kulturních symbolů moderní doby.