Láska z archivu: Isadora Duncan & Sergej Jesenin

Legendární Isadora Duncan stvořila taneční formu, kterou sama nazývala „poezií v pohybu“. Kašlala na pevně danou choreografii, nosila červenou římskou tuniku, vlasy měla obarvené na měděno, tančila bosky. Bavilo ji šokovat. Publikum pohoršovala a zároveň uchvacovala. Narodila se jako Dora Angela Duncan 26. května 1877 v San Franciscu. Když otec rodinu opustil, její matka se musela postarat o své čtyři děti: Isadoru, Alžbětu, Augustina a Raymonda. Vyučovala hudbu a své rodině hrála Beethovena, Mozarta a Chopina, předčítala Shakespeara, Shelleyho, Keatse. 

„Než jsem se narodila, moje matka jedla jen ústřice a zapíjela je šampaňským. Když se mě lidé ptali, kde jsem se naučila tančit, odpovídala jsem: ‚V matčině lůně, zřejmě díky těm ústřicím a šampaňskému – pokrmu Afrodity.‘“ (Isadora Duncan: My Life; Liveright, 1996). Isadora dělila svůj čas mezi školu a tanec. Našla si klavírní doprovod a začali ji zvát k tanci do soukromých salonů. Poprvé se zamilovala do hudebníka Ivana Mirovského. Když však dům Duncanových zachvátil požár, rozhodla se rodina odjet do Evropy. Do Londýna odpluli v roce 1899 na dobytčí lodi.

Isadora ale v Londýně neměla stálé angažmá, a tak se v roce 1900 přepravila přes La Manche a zkusila štěstí v Paříži. Na doporučení sochařů Rodina a Carriera pronikla mladá Američanka do vyšší společnosti. Díky tomu uspořádala sérii abonovaných koncertů ve svém ateliéru. Ačkoli si libovala ve skandálních prohlášeních, i ji bylo možné šokovat. Takto vzpomínala na setkání s Augustem Rodinem: „Klouzal mi rukama po šíji, ňadrech, hladil mě po pažích a bocích, holých nohách, chodidlech. Začal hníst mé tělo, jako by bylo z jílu, přitom z něj vyzařoval žár, který mě spaloval a rozpouštěl.“ Isadora se vyděsila a poslala sochaře pryč. V pamětech napsala: „Jaká škoda, jak často jsem tohoto dětinského neporozumění litovala, připravilo mě o příležitost věnovat své panenství samotnému bohu Panovi, velkému Rodinovi. Umění i život by to jistě obohatilo.“ (Isadora Duncan: My Life; Liveright, 1996). 

Odjela na turné do Vídně, kde si našla impresária, jenž jí zařídil vystoupení v Budapešti. Přišlo opojení z úspěchu: Isadora projížděla uherskou metropolí v otevřeném kočáře taženém bílými koňmi, celá zasypaná květinami. Podnikla turné po Německu. Ve Wagnerově opeře Tanhäuser tančila téměř nahá, jen v průsvitné tunice. Českému publiku se představila v srpnu 1902 v Mariánských lázních, Františkových Lázních a Karlových Varech. Četba Platóna ji podnítila k myšlence založit taneční školu, kterou v roce 1904 otevřela v Grünewaldu. O rok později se vydala do kolébky klasického baletu, do Petrohradu a Moskvy. Po návratu do Berlína poznala anglického divadelního režiséra Edwarda Gordona Craiga, průkopníka divadelního modernismu. Jejich vztah skončil po dvou letech narozením dcery Deidre.

V Americe ji náhodou uviděl tančit dirigent Metropolitní opery Walter Damrosche. Doprovázena osmdesátičlenným orchestrem se Isadora pod jeho taktovkou cítila ve svém živlu a zcela strhla obecenstvo na svou stranu. Tentokrát ji vezl do Evropy luxusní parník a v její kabelce zářil šek na 250 000 dolarů. Štěstěna se jí držela a tanečnice uvedla v Paříži několik svých klíčových děl: Gluckovu Ifigenii v Aulidě a Ifigenii v Tauridě v Théatre Lyrique de la Gaité. Koupila si dům, přivezla dcerku Deirdre a jako v pohádce žila se svým novým druhem, jímž se stal multimilionář Paris Singer, syn majitele továrny na šicí stroje. Navštívili spolu Pompeje, v zimě Egypt, narození syna Patricka oslavili ve Versailles, pak se odebrali na Singerův zámek v Devonshiru. Její třetí dítě, syn, zemřel při porodu. Paris jí navrhl, aby se vzali, a ona souhlasila s manželstvím na zkoušku. Ještě před uplynutím lhůty mu ale utekla s jiným. 

S dětmi v závěsu Isadora dál tančila světem jako bouře. Porušovala konvence, když tančila ve vyzývavých tunikách, které často odhalily, co neměly. Tisku řekla, že by raději tančila nahá než uvězněná v napůl oblečených náznacích. „Odhalovat tělo je umění, jeho skrývání je vulgární.“ Během představení v bostonské Symphony Hall se náhle zastavila a upřela vyzývavě pohled do publika. „Kdysi jste tu byli divocí. Nedejte se zkrotit. Nevíte, co je krása!“ vykřikla. Pro zdůraznění si roztrhla tuniku, obnažila ňadra a ukázala na své tělo. „Tohle – tohle je krása!“ Víckrát ji nepozvali. Starosta jí navždy zapověděl vstup do města. Amerika pro ni nebyla. Evropané ji ocenili mnohem více. Milovali ji v Berlíně, Londýně i Paříži. V roce 1913 ji ale postihla životní tragédie. Auto, ve kterém jely její děti i s vychovatelkou, spadlo do Seiny a všichni utonuli. Isabela byla čím dál neklidnější, ničila samu sebe. Začala hodně pít a střídala milence. Tisk jí přezdíval „Casanova v sukních“.

V roce 1921 okouzlilo její vystoupení na rozloučenou ruského velvyslance Krasina. Nabídl Isadoře smlouvu, ale ona místo podpisu napsala své požadavky lidovému komisaři pro výchovu Lunačarskému. Věřila, že v revolučním Rusku se jí podaří masově kultivovat život lidí tanečním uměním. „Nechci, aby se mluvilo o penězích. Chci ateliér, dům pro sebe a své žačky, prostou stravu a jednoduché řecké tuniky... Chci tančit pro dav, pro dělníky, kteří potřebují mé umění a kteří nikdy neměli peníze na to, aby se přišli podívat na můj tanec. Přijmete-li tyto podmínky, přijdu a budu pracovat pro budoucnost Ruské republiky a jejích dětí.“ Odpověď zněla: Dáme vám školu a tisíc dětí, k tomu palác Livadia na Krymu. 

Jenže Lunačarskij netušil, že Isadora přijede tak brzy. Vláda jí dala soukromý palác, služebnictvo i čtyřicet nadaných dětí, jenže nebylo co jíst ani čím topit. Návštěva byla nadmíru úspěšná. Rusové byli nadšení její vzpourou proti zažitým způsobům a konvenčním formám tance. V jednom ateliéru se seznámila s šestadvacetiletým plavovlasým básníkem s modrýma očima, Sergejem Jeseninem. Chlapec z kupecké rodiny začal psát básně v devíti letech, ve dvaceti se už psaním živil. Jesenin byl považován za génia poezie, označován jako nový Puškin. Za sebou měl už dvě manželství, z nichž vzešly tři děti. Isadora na něj pánovitě mávla, aby se jí usadil u nohou. Vjela mu rukou do vlasů a zaujatě pronesla: „Zolotaja golova.“ Pak jej bez okolků políbila na rty: „Anguel!“ Políbila jej ještě jednou: „Čort!“ Ačkoli byl o osmnáct let mladší, okamžitě se stali milenci. „Zbožňuji půdu, po které kráčí,“ řekla Isadora novinářům. Když se po čase rozhodla k návratu, vzala Jesenina s sebou.

Isadora zapomněla na všechny své zásady, když si Sergeje 2. května 1922 na matrice v Moskvě vzala. Francouzský tisk ji přivítal slovy: „Salome se nám vrací provdána. Nechť se vrací šťastna a tančí.“ Byl to bouřlivý vztah. Sergej byl prudký člověk. Propadal záchvatům zuřivého vzteku a Isadoru napadal, ta mu to vracela, jak mohla. Docházelo k četným scénám v restauracích, kdy se na sebe vrhli přes stůl a tloukli se. V návalu vášně vyhrožoval Sergej Isadoře pistolí i nožem. Přes veškeré násilí se zjevně milovali. Do rodné Ameriky byla však Isadora vpuštěna až po důkladném vyšetřování – kvůli manželovi se totiž vzdala amerického občanství a měla jen sovětský pas. Namáhavý život s Jeseninem ničil její pověst i osobnost. Jeho náklonnost k pití nabyla takových rozměrů, že musel do sanatoria. V Americe ho kdosi nazval „opilým mužikem“. Po protialkoholním léčení se vrátil s Isadorou do Evropy. 

Za poslední peníze společně odcestovali z Paříže do Moskvy, kam se vrátili 3. srpna 1923. Krátce po návratu se jejich vztah rozpadl. Oddaná Isadora odpouštěla Sergejovi všechno až do dne, kdy hodil do ohně její album fotografií. Byly v něm jediné snímky jejích milovaných dětí, které už nežily. Když se pokoušela album z ohně vytáhnout, zabránil jí v tom a smál se jako šílenec jejím slzám. To pro Isadoru znamenalo konec. Odešla od Sergeje a navzdory jeho snahám se s ním odmítla znovu setkat. Tančila v Kislovodsku, v Baku, Tbilisi a Kyjevě, v Povolží a Turkménii. Na Leninovu počest složila dva tance. Pobyt v Rusku uzavřela vystoupením ve Velkém divadle, na které byli pozváni přední politici. Druhý den ráno odjela bez rozloučení v kroji kazaňské selky do Berlína. Neměla angažmá, peníze ani přátele, pro výdělek psala paměti.

Na jaře roku 1925 se Sergej oženil se Sofií Andrejevnou Tolstou, vnučkou Lva Nikolajeviče Tolstého. S Isadorou ale nebyl rozvedený, dopustil se tím bigamie. Své běsy dál léčil alkoholem. V noci ze 27. na 28. prosince 1925 se oběsil v pokoji č. 5 v hotelu Angleterre v Leningradu. Bylo mu třicet let. Když Isadoru zastihla zpráva o jeho sebevraždě, myslela i ona na smrt. Na Velký pátek roku 1926 vyzdobila taneční sál jako kostel a tančila Beethovenovo Adagio a Chopinův Pohřební pochod. Vzápětí odjela do francouzského města Nice s čtyřiadvacetiletým klavíristou Viktorem Iljičem Serovem. 14. září 1927 ji pozval jeden z jejích obdivovatelů na projížďku ve své závodní bugatce. Isadora, extravagantně oblečená jako vždycky, si hodila přes rameno dlouhý šál a nastoupila do vozu. Když se řidič rozjel, konec šálu se zamotal do kola. Vzápětí jí zlomil vaz. Bylo jí 50 let. Její hrob najdete v Paříži na hřbitově Père Lachaise.