Láska z archivu: Agatha Christie a Max Mallowan

Rok 1930, Irácké království pod britskou správou. Katharine Woolley pozve na pár dní svou přítelkyni Agathu Christie na návštěvu summerského města Uru. V celé oblasti právě probíhá archeologický průzkum, který vede její manžel Leonard Woolley, zakladatel moderní archeologie. Na procházku po starověkém pohřebišti Leonard přidělí čtyřicetileté spisovatelce Maxe Mallowana, svého šestadvacetiletého asistenta. Agatha se zajímá o to, jaké nálezy výprava uskutečnila, a Max jí o tom poutavě vypráví. Řeč ale přijde i na literaturu. Agathu fascinuje Maxova práce, Maxe zase Agatin intelekt. 

Sezona archeologického průzkumu však po nějaké době končí a Max se vrací do Británie s jasným plánem: Agathu překvapí nečekanou návštěvou v jejím domě v Devonu na jihozápadě Anglie. Během společné procházky po tamních vřesovištích vyhrkne: „Vezmete si mě?“ Agatha jej ale okamžitě odmítne: „Jsem pro Vás příliš stará. Společnost nás odsoudí.“ Dvě hodiny se hádají, ale Max si trvá na svém. Věkový rozdíl ho vůbec netrápí. Do celé záležitosti se posléze vloží i Agatina sestra Madge, její jedenáctiletá dcera Rosalind i její sekretářka Charlotte Fischer. Zatímco sestra je kategoricky proti, zbylé dvě ženy souhlasí. Agatha nakonec ke sňatku svolí. Za Maxe se provdá 11. září 1930, šest měsíců od seznámení. Později to komentuje slovy: „Láska se neptá na svolení od kalendářů ani rodných listů. Ptá se jen, zda jste dostatečně odvážní říct ‚ano‘, když všichni ostatní říkají ‚ne‘.“

Agatha Christie se narodila 15. září 1890 jako Agatha Mary Clarissa Miller. Na dětství vzpomínala v dobrém. „Náš dům byl skutečně šťastným domovem,“ uvedla po šedesáti letech ve svém životopise (Agatha Christie: Vlastní životopis; Academia, 1999). Rodiče jí ale nedovolili chodit do školy a neměla ani domácího učitele. Její matka žila v přesvědčení, že dívka by vzděláváním jenom ztrácela čas. Proto ji nemile překvapilo, že se Agatha sama naučila číst a psát. Dcera od té doby nedala knihu z ruky. Když jí bylo dvanáct let, otec zemřel a rodinný příjem se velmi ztenčil. Odcestovala tedy s matkou do Káhiry, protože sezona strávená v Africe vyšla levněji než zima v Londýně. 

„Byla jsem plachá, ve společnosti jsem nezářila, a abych získala zkušenosti, naučila jsem se tančit a bavit se s mladými lidmi,“ popsala svůj vstup do společenského života (Agatha Christie: Vlastní životopis; Academia, 1999). Milostné vztahy se však tehdy v její vrstvě navazovaly špatně. Považovalo se za neslušnost objevit se na parketě s jedním partnerem víc než třikrát za sebou. Platilo pravidlo: buď rovnou svatba, nebo nic. To se Agatě nezamlouvalo. „Mládenci pěstovali sexuální vztahy s vdanými ženami, často o mnoho staršími než oni. Nebo měli v Londýně tajné přítelkyně,“ vysvětlovala. Když ji v sedmnácti letech požádal o ruku jistý kapitán Hibberd, matka usoudila, že ho její dcera nemiluje, a navíc je na vdávání mladá. Druhý návrh dostala na cestě domů z Káhiry. Tohoto mladíka odmítla pro změnu rovnou Agatha: „Pan S. byl určitě dobrý člověk. Asi proto mě tak nudil.“ (Agatha Christie: Vlastní životopis; Academia, 1999).

Mezi tancem a flirtováním učinila Agatha první literární pokus. První příběh se jmenoval Dům krásy. V té době se sice dvakrát zamilovala, ale zůstala u krátkých platonických vztahů. Agatha dlouho odmítala nabídky k sňatku. Kývla až majorovi dělostřelectva Reggiemu Lucymu, kterého znala od dětství. Zatímco ona se rozhodla v okamžiku a chtěla se vdávat hned druhý den, Reggie projevil víc zdrženlivosti. Navíc musel odcestovat ke svému pluku. Najednou měla spoustu času a její nastávající ji v dopisech vyzýval, aby chodila do společnosti. 

Agatha ho poslechla a díky jeho radě potkala svého prvního manžela Archibalda Christieho. Protancovala s ním celý večer. Za týden ji přijel navštívit domů a pozval ji na koncert. Archie měl úplně jinou povahu než ona. A právě tenhle rozdíl je možná přitahoval. Požádal ji o ruku. „Archie se na mě obrátil přímo se zoufalstvím ve tváři. Řekl mi, že za dva dny odjíždí do Salisbury Plain, kde má absolvovat letecký výcvik. ‚Musíte si mě vzít,‘ prohlásil jako v horečce. ‚V mém životě nikdy nebude jiná žena, jen vy. Musíte si mě vzít.‘“ Agatha zareagovala: „Ale já jsem zasnoubená!“ Její ctitel se nedal: „Co na tom proboha záleží? Zasnoubení zrušíte a bude.“ (Agatha Christie: Vlastní životopis; Academia, 1999). Odvahu poslechnout našla až po měsíci. Když napsala Reggiemu Lucymu, že se s ním rozchází, její matka to málem nepřežila.

Do vztahu Agathy a Archibalda vstoupila válka. On jako důstojník královského letectva narukoval mezi prvními, ona nastoupila jako ošetřovatelka do vojenské nemocnice. Tam získala vědomosti o jedech, které později zužitkovala ve svých románech. Po půl roce její snoubenec přijel na krátkou dovolenou, kterou využili k svatbě. Žádná romantická svatební cesta se nekonala, novomanžel se vrátil na frontu a mladá paní Christie do nemocnice. Agatha i její sestra v té době hltaly příběhy s kriminální zápletkou a budoucí spisovatelka prohlásila, že taky nějaký napíše. „To nezvládneš. Detektivky se píšou velmi těžko,“ namítla Madge. Vsadily se a Madge prohrála. Agatin první detektivní román dostal název Záhadné události v Styles a objevila se v něm postava detektiva Hercula Poirota. Mezitím skončila válka a Archie se vrátil domů. 5. srpna 1919 se manželům narodila dcera Rosalind.

Dva roky po válce se Agatě podařilo prodat rukopis první detektivky. V té době ji však vzrušovalo něco úplně jiného než literatura. Rozhodla se totiž s mužem podniknout cestu kolem světa. Dceru odložili k příbuzným v Anglii a vydali se za hranice. Spisovatelčina matka tenhle nápad schvalovala. „Pamatuj si, že když manželka není s manželem delší dobu, přijde o něj. Zvláště o takového muže, jako je Archie,“ varovala ji před odjezdem. Mladou paní Christie však její slova pobouřila. Krátce po návratu to v jejich vztahu začalo skřípat. Archie strašně těžko snášel, že nemá práci, a že tudíž rodině scházejí peníze. Agatha udělala jedinou rozumnou věc, která se dala podniknout – začala znovu psát. Její knihy měly úspěch a Agatě se zdálo, že ji už nemůže potkat větší štěstí. „Už tehdy mě mělo ovládnout zlé tušení,“ přiznala později.

V roce 1926 zemřela Agatina matka a krátce poté Archibald své ženě oznámil, že se zamiloval do mladé sekretářky. Trval na rychlém rozvodu. „Musím mít, co chci. Všichni nemůžou být šťastní. Někdo musí být nešťastný,“ pronesl cynicky a sbalil si kufry. Agatha se zhroutila a utekla do jihoanglických lázní, kde vymýšlela plány, jak získat svého muže zpátky. To se jí ale nepodařilo. „S Reggiem jsem byla velmi šťastná a velmi jsme si rozuměli. Těšilo mě to, co těšilo jeho. Chtěla jsem to, co chtěl on. S Archiem bylo všechno přesně naopak. Jenže jsem ho milovala, i když mi byl cizí. Všechno, co řekl, bylo pro mě nové a přímo mě to fascinovalo. Čas od času nás zachvátilo zoufalství a tehdy jsme se rozcházeli. Dokázali jsme se shodnout jen v tom, že rozchod je jediné řešení. A po týdnu už jsme to bez sebe nemohli vydržet a všechno bylo zase při starém.“

Ztracenou rovnováhu a klid se Agatha snažila najít na cestách. Během následujících čtyř let se vypravila do severní Afriky a na Blízký a Střední východ. Ráda cestovala Orient Expressem. V rychlíku, který spojoval Evropu s tureckým Istanbulem, se odehrával děj jedné z jejích nejúspěšnějších detektivek, Vraždy v Orient Expresu. V roce 1930 jím cestovala do Iráku, kde právě probíhal archeologický výzkum v Uru. A ve chvíli, kdy to nejméně čekala, poznala svého druhého manžela, o čtrnáct let mladšího archeologa Maxe Mallowana. „Mít za manžela archeologa má jednu obrovskou výhodu. Čím jste starší, tím se mu zdáte zajímavější,“ komentovala své rozhodnutí později.

V honbě za vykopávkami spolu odjížděli každé jaro i každý podzim na Blízký východ. Společně pracovali na nalezištích starověkých asyrských měst Ninive, Nimrúd a Tell Brak. Max vzpomínal: „Jen málo mužů ví, co znamená žít v harmonii s kreativní ženou.“ (M.E.L Mallowan: Mallowan´s memoirs; Collins, 1977). Agatha statečně snášela veškerá nepohodlí. Během archeologického výzkumu třídila a dokumentovala nálezy. Fungovala jako oficiální fotografka. Snímky si sama vyvolávala v improvizovaných temných komorách. Objevila talent pro restaurování keramiky, s velkou trpělivostí dávala dohromady fragmenty staré tisíce let. Max napsal: „Na čištění starověké slonoviny používala Agatha svůj krém na obličej Innoxa, ale stěžovala si: „Spotřebovala jsem ho tolik, že pro mou unavenou starou pleť už nezbylo zhola nic!“ (M.E.L Mallowan: Mallowan´s memoirs; Collins, 1977). Humorné i napínavé každodenní chvilky na archeologických výpravách barvitě vylíčila v knize Pověz mi, jak žijete. „Dny strávené na archeologických vykopávkách byly jedny z nejúžasnějších, jaké jsem kdy zažila.“ (Agatha Christie: Pověz mi, jak žijete; Ikar 2023).

Během druhé světové války byl Max jako důstojník královského letectva odvelen do severní Afriky. S Agathou si každý den psali dopisy. Spisovatelka v té době začala tvořit dramata a divadelní hry a pod pseudonymem Mary Westmacott napsala i několik romantických příběhů červené knihovny. V roce 1947 se Max stal profesorem archeologie a stál v čele British School of Archaeology na University of London. Ve stejném roce získal finanční podporu od Metropolitního muzea v New Yorku, což mu umožnilo zahájit zahájit podrobný výzkum města Nimrúd, centra starověké Asyrské říše. Ukončil jej v roce 1961. Rok poté odešel z University of London na University of Oxford. V roce 1968 byl povýšen do šlechtického stavu za své zásluhy v archeologii.

Na Oxfordu setrval do roku 1971. Ve stejném roce povýšila královna Alžběta do šlechtického stavu Agathu Christie za její zásluhy na poli literatury. Královna detektivek popsala své manželství s Maxem Mallowanem takto: „Jsme jako paralelní železniční koleje – každá potřebuje mít tu druhou blízko sebe, ale aby se nikdy nezkřížily.“ Zemřela 12. ledna 1976, v pětaosmdesáti letech. Ve svém domě Winterbrook House tvořila do poslední chvíle dokonale vymyšlené příběhy Hercula Poirota a slečny Murplové. Max Mallowan se 11. září 1977 oženil se svou kolegyní, archeoložkou Barbarou Parker. Zemřel na infarkt 19. srpna 1978. Bylo mu 74 let. Pohřbili ho po boku Agathy Christie na hřbitově farního kostela Panny Marie v Cholsey v hrabství Oxfordshire.