Společnost
Henri Cartier Bresson. Muž, který stál u zrodu reportážní fotografie
Romana Schützová22. 8. 2026
Měl se stát dědicem otcovy továrny, místo toho z něj vyrostl světově uznávaný umělec. Svůj fotoaparát schovával do dlaní nebo jej přelepoval černou páskou, aby neodrážel světlo. Chtěl, aby se lidé na jeho fotografiích chovali přirozeně. Zachycoval je proto v momentech, kdy o tom nevěděli. Z jeho fotografií čiší přirozený lidský úděl – mládí, stáří, krása, radost, štěstí, ale i bolest, smutek, bída. Henri Cartier-Bresson byl jedním z prvních, kdo objevili kouzlo momentky.
Foto: GettyImages
Henri Cartier-Bresson v Paříži ve Francii 21. května 1981
Henri Cartier Bresson. Příběh muže, který stál u zrodu reportážní fotografie a spoluzakládal agenturu Magnum
„Často se jedná o zlomek vteřiny, kdy se podaří zachytit ten vzácný, rozhodující okamžik," říkal jeden z největších fotografů dvacátého století. Narodil se 22. srpna 1908 ve francouzském Chanteloup jako nejstarší z pěti dětí do velmi zámožné rodiny. Otec André Cartier-Bresson vlastnil prosperující textilní továrnu. Matka Marthe Le Verdier se věnovala péči o rodinu. Své děti vodila do Louvru a na koncerty a rozvíjela v nich lásku k umění a hudbě. K malbě Henriho přivedl strýc Louis, který byl malíř a v Henrim záhy rozpoznal umělecké geny.
Budoucí fotograf nastoupil po absolutoriu prestižního pařížského gymnázia Lycée Condorcet na Académie André Lhote v pařížské čtvrti Montparnasse, kde studoval v letech 1927–1928. Vzpomínal: „André Lhote propojoval moderní kubistický přístup s francouzským klasicismem. Učil nás, jak rozložit realitu do přísných geometrických struktur a jak správně pracovat s obrazovým rámem. Byl mým učitelem ,bez fotoaparátu'.“ (Pierre Assouline: Henri Cartier-Bresson, A Biography; Thames & Hudson, 2001).
Výuka na akademii neprobíhala pouze u malířského stojanu. Lhote vodil studenty pravidelně do Louvru, kde analyzovali renesanční mistry a studovali jejich matematicky přesnou práci s prostorem. Lhote byl i vynikající výtvarný kritik a teoretik. Studium u něj proto nebylo jen o řemesle, ale o hlubokém pochopení umělecké formy. Tyhle formativní roky zásadně ovlivnily fotografovo celoživotní vnímání kompozice, geometrie a vizuálního řádu. Na škole ale vládla striktní pravidla a Cartier-Bresson toužil po větší svobodě a spontánnosti, což ho brzy zavedlo do okruhu pařížských surrealistů.
Foto: GettyImages
Henri Cartier-Bresson, spoluzakladatel fotografické agentury Magnum, čte francouzský deník Le Monde v parku nedaleko svého bytu v nejvyšším patře domu na rue de Rivoli. V době pořízení této fotografie o fotografovi nevěděl
Africké dobrodružství
Zásadním způsobem ovlivnil jeho kariéru téměř roční pobyt v Africe. V touze po dobrodružství odjel v říjnu 1930 dvaadvacetiletý Henri do francouzské kolonie Francouzská Západní Afrika (pobýval na území dnešního Pobřeží Slonoviny). K cestě ho inspirovala slavná novela Josepha Conrada Srdce temnoty. Na černém kontinentě se naučil, jak stopovat zvěř a čekat na tu správnou chvíli, kdy ji ulovit. Ulovené maso pak prodával vesničanům. Během pobytu se nakazil malárií a málem zemřel. Své rodině dokonce poslal instrukce ohledně svého pohřbu. Když se trochu sebral, vrátil se koncem roku 1931 zpátky do Francie, aby se zotavil.
O rok později narazil v časopise na reportážní fotografii maďarského autora Martina Munkácsiho s názvem Tři chlapci u jezera Tanganika. Snímek zachycoval nahé africké děti běžící do vln. Vzpomínal: „Tahle fotografie pro mě byla jiskrou, která zapálila ohňostroj. Náhle jsem pochopil, že fotografie může zachytit věčnost v jediném okamžiku.“ Koupil si fotoaparát značky Leica a vyrazil „lovit snímky“ do ulic francouzských měst.
Foto: GettyImages
Několik děl ze série Fotografia a las sales de plata od Henriho Cartier-Bressona na výstavě Sculpting Reality v Circulo de Bellas Artes 11. června 2022 v Madridu ve Španělsku
Z Mexika do Spojených států
V roce 1934 se Henri přihlásil jako fotograf do francouzské etnografické mise, která měla dokumentovat stavbu Panamerické dálnice. Projekt byl ale kvůli nedostatku financí záhy zrušen a šestadvacetiletý fotograf uvízl v Mexiku. Země ho natolik okouzlila, že se rozhodl zůstat. Rodičům tehdy napsal: „Mexiko není kuriozita k prohlížení. Tohle je život, který se musí žít.“ Našel si práci v časopisu Todo a ve volných chvílích dokumentoval pouliční život, chudé čtvrti, nevěstince i revoluční fresky mexických muralistů.
Už o rok později zamířil do New Yorku s cílem naučit se filmovému řemeslu. Vstoupil do skupiny levicově orientovaných filmařů Nykino (předchůdce slavné Frontier Films). Zde se po boku osobností jako Paul Strand a Leo Hurwitz učil základy dokumentárního filmu a práci s kamerou. V březnu 1935 byly jeho fotografie z Mexika vystaveny společně s díly Walkera Evanse a Manuela Álvareze Brava v newyorské Julien Levy Gallery. I když v tomto období prohlašoval, že s fotografií končí, stále v New Yorku dokumentoval každodenní pouliční život. Spřátelil se s řadou amerických intelektuálů a fotografů, kteří formovali tehdejší avantgardní scénu.
Foto: GettyImages
Fotografie pořízená Henri Cartier-Bressonem (1908–2004) je 10. prosince 2017 vystavena v aukční síni Phillips v New Yorku. Snímek pořízený v roce 1961 na ostrově Sifnos v Řecku pochází ze soukromé sbírky Petera Fettermana a byl prodán za 52 500 dolarů
Zpět do Francie se vrátil na začátku roku 1936, aby tři roky pracoval jako asistent režiséra Jeana Renoira. Společně stvořili tři filmy, z nichž nejvýznamnějším je snímek Pravidla hry (La Règle du jeu, 1939). V Renoirově mistrovském satirickém díle si Cartier-Bresson střihl i malou roli anglického komorníka. V roce 1937 odjel Henri do Španělska, aby tam natočil dokumenty z bojišť španělské občanské války. Ve stejném roce se oženil s javánskou tanečnicí Ratnou Mohini (vlastním jménem Carolina Jeanne de Souza-IJke, přáteli zvaná Elie). Ratna studovala v Evropě tradiční i moderní tanec a pohybovala se v pařížských bohémských a uměleckých kruzích. Seznámili se v kavárně v pařížské čtvrti Montparnasse, kde se scházeli avantgardní umělci a spisovatelé. Po svatbě dvojice žila v malém podkrovním bytě v Paříži. Ratna dovedla svého manžela k vegetariánství.
Tři roky v německém zajetí
Foto: GettyImages
Francouzský fotograf Henri Cartier-Bresson vlevo na střeše policejního vozu přihlíží vyklízení okupantů divadla Odéon během pařížských nepokojů v roce 1968
Na začátku druhés větové války v roce 1939 narukoval Henri do francouzské armády jako desátník. Působil ve speciální filmové a fotografické jednotce, kde dokumentoval dělostřeleckou palbu a přesuny vojsk. Během bleskové německé invaze do Francie byl v červnu 1940 spolu s dalšími francouzskými vojáky obklíčen a zajat. V německých zajateckých táborech strávil 35 měsíců, během nichž musel vykonávat těžkou manuální práci. Celkem třikrát se pokusil o útěk. První dva pokusy sice selhaly a Němci ho chytili, ale napotřetí se mu v únoru 1943 podařilo uprchnout. Francouzští odbojáři mu sehnali falešné doklady. Vrátil se do Paříže, kde se ihned zapojil do odboje. Před svým zajetím naštěstí stihl na jedné z francouzských farem zakopat svůj milovaný fotoaparát Leica. Po útěku ho vykopal, a mohl tak pro budoucí generace zvěčnit osvobození Paříže. Pro dokumentární film Le Retour zachytil návrat válečných zajatců a vězňů z koncentračních táborů zpátky do Francie.
Zrození Agentury Magnum
V roce 1946 začali kurátoři z newyorského MoMA (Museum of Modern Art) připravovat retrospektivní výstavu jeho fotografií. Kvůli chaosu na konci války žili v domnění, že autor je po smrti. Když se to Cartier-Bresson dozvěděl, neurazil se, ale osobně přijel do New Yorku, aby jim pomohl výstavu dokončit. Z původně posmrtné vzpomínky se v roce 1947 stala jedna z nejúspěšnějších výstav v historii muzea. Cartier-Bresson vzpomínal: „Když jsem zjistil, že mě už pohřbili, smíchem mi tekly slzy. Měl jsem vzácnou příležitost dohlížet na svůj vlastní posmrtný odkaz.“
Ve Spojených státech poté fotil portréty umělců pro magazín Harper's Bazaar. V květnu 1947 seděl s přáteli Robertem Capou, Davidem Seymourem, Georgem Rodgerem a Billem Vandivertem u láhve šampaňského velikosti magnum (pojme 1,5 litru vína). Slovo dalo slovo a na světě byl nápad na založení obrazové agentury, která bude poskytovat svým autorům servis, ale zároveň jim zaručovat autorská práva a značnou tvůrčí svobodu. Název pro tohle tvůrčí uskupení jim poskytla právě ona láhev šampaňského. „Na začátku jsem hledal fotografii pro ni samotnou, trochu jako když se píše báseň. Se vznikem agentury Magnum přišla nutnost vyprávět příběhy,“ řekl v rozhovoru pro Le Monde Henri Cartier-Bresson v roce 1980. Magnum Photos dodnes sdružuje nejlepší světové dokumentární fotografy.
V Sovětském svazu
Po návratu ze Spojených států doma dlouho nepobyl, znovu vyrazil do světa. S manželkou pobývali několik let v Indii, Barmě, Pákistánu, Indonésii a Číně. V asijských zemích mu žena pomáhala získat lepší přístup k místním lidem, což se projevilo například při dokumentování nezávislosti Indie nebo pohřbu Mahátmy Gándhího. V roce 1949 snímal dobytí Pekingu Mao Ce-tungovými vojsky.
Zpět do Evropy se vrátil v roce 1952, aby se o dva roky později stal prvním západním fotografem, který po Stalinově smrti dostal povolení k pracovní cestě do Sovětského svazu. „Pokusil jsem se pořídit přímý obraz lidí a jejich každodenního života. Chtěl jsem ukázat, po čem touží a co budují.“ V Sovětském svazu strávil deset týdnů. Zemi procestoval křížem krážem. Navštívil Moskvu, Petrohrad, Gruzii či Uzbekistán. Fotil obyčejné lidi s jejich každodenními radostmi, smutky a touhami. Na fotografiích vidíme obyvatele Moskvy, jak myjí své automobily na břehu řeky Volhy, prosté ženy, kterak si prohlížejí výklady obchodního domu, usměvavé dělnice v tunelech moskevského metra, pionýry nebo rozjásané fotbalové fanoušky.
Foto: GettyImages
Fotografie Henriho Cartier-Bressona během zahájení jeho výstavy v Centre Pompidou 10. února 2014 v Paříži
Jeho momentka, kdy dva vojenští důstojníci míjejí dvojici děvčat a jeden z nich na dívky upírá pohled, se v lednu 1955 dostala na titulní stranu časopisu Life. Zásadně přispěla ke změně západního pohledu na život v Sovětském svazu. Američané měli poprvé možnost nahlédnout za železnou oponu. Následné cesty zavedly Henriho Carrtier-Bressona i na Kubu, do Mexika, Kanady, Japonska a dalších zemí.
Foto: GettyImages
Obálka Illustrated a obálka časopisu LIFE od francouzského fotografa Henriho Cartier-Bressona jsou vystaveny během zahájení jeho výstavy v Centre Pompidou 10. února 2014 v Paříži
Psal se rok 1966, když se slavný fotograf v Paříží seznámil s Martine Franck, o třicet let mladší fotografkou. Ve městě nad Seinou fotografovala přehlídky pařížské módy pro The New York Times. Po třicetiletém manželství se Henri rozvedl s Ratnou a v roce 1970 se oženil s Martine Franck. Dcera Mélanie se jim narodila v květnu 1972.
Slavné momentky
Muž, který sám odmítal nechat se fotografovat, byl i skvělým portrétistou. Před objektivem mu stáli například Jean-Paul Sartre, Pablo Picasso, Colette, Henri Matisse, Ezra Pound či Alberto Giacometti. K jeho nejslavnějším snímkům ale patří dvě momentky z každodenního života. První se jmenuje Za nádražím Saint-Lazare a zachycuje muže ve skoku přes kaluž. Na druhé je zachycena rue Mouffetard s usmívajícím se chlapcem, který nese po pařížské ulici dvě láhve vína.
Henri Cartier-Bresson ctil dokonalou kompozici a zásadu, že vše, co je na filmovém políčku, má být i na výsledné fotografii. Své fotografie odmítal dodatečně ořezávat, na výstavách a v tiscích trval na zobrazení celého kinofilmového políčka včetně černého okraje.
V sedmdesátých letech přestal fotografovat a vrátil se ke své původní vášni, totiž ke kreslení a malování. Zemřel 3. srpna 2004 v L'Isle-sur-la-Sorgue. Bylo mu 95 let. Martine Franck vzpomínala: „Myslím, že Henri vždycky přesně věděl, kde být. Měl vrozenou intuici pro to, aby rozpoznal, kde se něco důležitého děje. Byl v Indii, když byl zavražděn Mahátma Gándhí, byl v Číně, když vrcholila občanská válka, a i v Rusku se objevil v pravý čas." Autorkou vůbec první monografie o něm byla Anna Fárová, česká historička umění a teoretička fotografie. Kniha vyšla v roce 1958 ve Státním nakladatelství krásné literatury, hudby a umění. Henri Cartier-Bresson s Annou Fárovou na knize úzce spolupracoval a poskytl jí pro tisk své originální negativy. V knize najdete jeho 54 fotografií.
Vogue
Doporučuje
Společnost
Bez retuše: O ženách a fotografické (ne)dokonalosti léta
Michal Josephy21. 8. 2026
Knihy
Malováno kočičí srstí a bezinkovou šťávou. Jak venkovské naivní umění z Ukrajiny formovalo dějiny světové avantgardy
Cindy Kerberová20. 8. 2026
Umění