Anna Freud. Odpůrkyně svého otce zaostřila psychoanalýzu na ženu

„Jsme uvězněni v říši života jako námořník na své malé loďce na nekonečném oceánu,“ řekla jednou Anna Freud. Mapovala zákruty mateřské duše a nejvíce se proslavila jako analytička dětí, a to navzdory tomu, že své vlastní nikdy neměla. Obrovsky se zasloužila o rozvoj péče o traumatizované děti a sirotky. Anna Freud byla odvážnou a nezávislou ženou. Ačkoli celý život léčila psychicky nemocné, sama nikdy duševně zdravá zcela nebyla. Trpěla poruchou, kterou poprvé pojmenoval právě její otec, a to nezvládnutým Elektřiným komplexem. Její chorobná závislost na otci, hraničící až s milostným citem, a současně nenávist a žárlivost na vlastní matku, kterou by nejraději vymazala z povrchu zemského, se u ní postupem času stále stupňovaly. Ani Freud nakonec nebyl schopen ukormidlovat její lásku k němu do patřičných mezí.   

Narodila se 3. prosince 1895 ve Vídni jako šesté dítě zakladatele psychoanalýzy Sigmunda Freuda a jeho manželky Marthy Bernays. „Kdyby to byl syn, poslal bych ti tu novinku telegramem, ale protože je to holčička, posílám ti zprávu později.“ Tak příznačnou větou oznámil Sigmund Freud příteli narození své nejmladší dcery. 

Pro věhlasného vídeňského psychiatra to byl bouřlivý rok. Ve stejné době přišlo na svět i jeho další intelektuální dítě jménem psychoanalýza. Nevědomí objevil čtyři měsíce před Anniným prvním nádechem. 

Poslední ze šesti dětí přesto nečekala rodinná pohoda. Martha snášela těhotenství špatně, nikdy Annu nekojila, dávala přednost svým starším dětem a k její výchově si brzy přizvala svou sestru. Budoucí odbornice na mateřství tenhle ženský tandem nijak nerespektovala a na oplátku Marthu celý život přehlížela. Na chvíle, kdy ji rodina odstřeďovala ke kraji svých zábav, totiž nikdy nezapomněla. „Všichni jeli na výlet na lodičce a mě nechali doma – buď proto, že loďka byla plná, nebo proto, že jsem byla ,moc malá'. Naštěstí nad všemi nespravedlnostmi čněla velkolepá postava chápajícího otce. Tenkrát jsem si nestěžovala a můj otec, který se na tu scénu díval, mě pochválil a utěšoval. Byla jsem tak šťastná, že mi už nic jiného nevadilo.“ (Elisabeth Young-Bruehl: Anna Freud: A Biography; Yale University Press, 2008). 

Freud totiž na rozdíl od matky a sourozenců dokázal ocenit její sebeovládání, ale i agresivitu. Do obvyklé dívčí role Anna rozhodně nerostla a Freud její intelektuální zájmy podporoval. Přesto jí ale nedopřál pořádné vzdělání a poslal ji do Cottage Lycea ve Vídni, podle Anny „nanejvýš ohlupujícího“. Její budoucí poslání se ale už dralo na povrch. Ve čtrnácti měla v malíčku hlavní zásady otcovy psychoanalýzy a chystala se s ním a Carlem Jungem do Spojených států. Místo toho však musela zůstat doma, nudit se s matkou a hádat se starší sestrou Sophií. 

Když se její věčná rivalka v roce 1913 vdala, mohla si Anna oddychnout: „Byla jsem ráda, že je konečně pod čepcem, protože ty naše nekonečné sváry jsem dost špatně snášela.“ Na svatbu ale nesměla. Rodiče ji pro jistotu odeslali do Itálie. Její cesta na jih měla i další důvod: dost zhubla a měla potíže s menstruací. Anna se vrátila zdravá, pracovala ve středisku péče o děti a složila první učitelské zkoušky. Sestry se už od domácího mola odrazily, a tak v rodinném přístavu zůstala sama. Později přiznala, že bojovala o otce s matkou a tetou, většinou vítězila a Freud si její péči nechal líbit rád. Anna zůstala dcerou na plný úvazek až do Freudovy smrti.

Bylo jí devatenáct, když vyrazila do Anglie zlepšit si angličtinu. „Hlavně pozor na jistého Ernesta Jonese,“ radil jí otec. Freudův budoucí kritik a předseda Britské psychoanalytické společnosti se opravdu snažil, dokonce Annu požádal o ruku. Šlo mu ale víc o velkého Freuda než o jeho drobnou dceru. Anna ho odmítla a zajímala se spíš o Jonesovu někdejší milenku Loe Kann. Dokonce se jí o ní zdálo ve snech – ženy ji budou vždycky přitahovat více než muži. Především si ale dělala starosti, jak to bez ní otec doma přežije. Navíc vypukla válka a vídeňská studentka se v Británii rázem změnila v nepřátelskou vetřelkyni.

Po dobrodružném a nebezpečném návratu přes Gibraltar a Janov začala učit ve své bývalé škole. Úspěšně. Přestože se kvůli drobné postavě mezi žáky ztrácela, autorita jí rozhodně nechyběla. „Tahle mladá dáma nás měla pod palcem mnohem víc než ty postarší učitelky,“ vybavovala si po letech jedna z jejích studentek. Válečná léta trávila Anna střídavě za katedrou a na otcových večerních přednáškách o psychoanalýze. Do smrti učit na podprůměrném gymnáziu? Na to její cíle ležely příliš vysoko, i když měly zatím zamlžené obrysy. Stát se lékařkou? To se Freudovi nezdálo. 

Zbývala jediná možnost: v roce 1918 se vlastním otcem nechala analyzovat, což je podle psychologů z hlediska dnešní praxe téměř incest. Jak by totiž mohl otec dceři správně rozebrat problémy, které svým rodičovským vztahem nevědomě sám způsobuje? Tehdy to ale byla normální věc. A pro Annu znamenaly hodiny strávené na pověstném psychoanalytickém lehátku především splnění základní profesní podmínky budoucího terapeuta. Později přestala vyučovat, léčila si tuberkulózu a hlavně překládala Freudovy odborné články pro časopisy. V roce 1920 s ním odjela na vědecký kongres do nizozemského Haagu. Konečně měla s otcem společnou práci i přátele. Další žadatelé o ruku neměli šanci.

Vídeňská psychoanalytická společnost dostala novou členku. Anna měla se svou vstupní přednáškou na téma Schlagephantasie und Tagtraum (Fantazie o bití a denní snění) úspěch. Zatím jen opakovala otcovy myšlenky, ale to se postupně změnilo. Vpád do psychoanalýzy ji však ještě víc vzdaloval od matky. Martha totiž vynález svého muže považovala za „jistý druh pornografie“. Anna poznamenala: „Když šlo o psychoanalýzu, matka nikdy nespolupracovala.“ Mladou ženu s železnou vůlí a teď už jasným cílem to nijak nezviklalo. Navzdory matčiným protestům si přestěhovala pracovnu naproti otcově a přijímala první pacienty. Nejdřív dospělé, ale postupně se zaměřila na děti. Uměla to s nimi. 

Za války pomáhala židovským sirotkům a teď pečovala o synovce Ernesta, jehož matka Sophie zemřela při chřipkové epidemii. Starala se o něj v Hamburku, pracovala na berlínské klinice a zdálo se, že pouta s otcem pomalu slábnou. Zasáhla ale vyšší moc: u Freuda se objevila rakovina, po operaci silně krvácel a lékaři ho zachránili na poslední chvíli. Anna trávila u otce každou chvíli. Hlídala jeho zdraví, připravovala k vydání jeho spisy, zastávala se ho před kritiky a pomáhala řídit jak Mezinárodní psychoanalytickou společnost, tak její vídeňskou pobočku. „Nemohu ji od sebe odpoutat a nikdo mi s tím nechce pomoci,“ stěžoval si Freud. Zároveň jí však v den zásnub bývalého nápadníka daroval psa, o kterého se starali společně. Martha protestovala, ale jako vždy marně. Mezi otce a dceru nemohl proniknout nikdo – až do doby, kdy se Anna během svého výzkumu analýzy dětí začala stýkat s jejich matkami.

Seznámila se s Dorothy Burlingham, dědičkou klenotnické firmy Tiffany. Mladá Američanka se svým duševně nemocným mužem nežila a do Vídně přijela vyléčit jedno ze svých čtyř dětí. Anna je brzy analyzovala všechny a Dorothy se později stala její celoživotní družkou. „Někdy si myslím, že je nechci pouze vyléčit, ale zároveň je chci mít, nebo alespoň něco z nich, pro sebe,“ zapsala si. „A můj vztah k matce těchto dětí je podobný.“ Právě kvůli práci s Dorotinými potomky její výzkum skvěle pokračoval a Anna poprvé nesouhlasila se svým otcem. Například tvrdila, že aby psychoanalytik získal pacientovu důvěru, měl by mu plnit některá přání. U dětí pak vyžadovala přípravné stadium. „Nepřicházejí na analýzu kvůli vlastnímu utrpení, ale proto, že způsobují utrpení ostatním – potřebují tedy nějaké lákadlo, aby se terapii podrobily.“ 

Největší rozpor mezi dcerou a otcem vznikl i ve využití volných asociací. Anna ovšem otce ostřelovala nepřímo: pálila především na kolegyni Melanii Klein a nepokrytě se vysmívala jejím freudovským výkladům ve znamení sexu. „Když dítě převrhne kandelábr ze stavebnice nebo převrátí hračku, vidí v tom Klein agresivní impulz namířený proti otci. V náhodné srážce dvou autíček pak spatřuje důkaz, že dítě pozorovalo pohlavní styk rodičů. Ale dítě prostě mohlo být svědkem něčeho takového na ulici den předtím; srážka aut může napodobovat něco, co se opravdu nějak podobně stalo.“ A co na to Freud? „Jsi reakcionářka,“ vytýkal dceři, ale současně ji před zpětnými údery Kleinové bránil. 

Roli ochranitele si nenechal vzít až do své smrti v roce 1939. Tou dobou už Freudovi museli před nacisty uprchnout do Londýna, kde Anna vedla semináře, pořádala přednášky a přijímala pacienty. O dva roky později se stala ředitelkou trojích válečných jeslí pro chudé děti, což jí umožnilo studovat a léčit dětský stesk po matce. Děti z vybombardovaného Londýna na ni nikdy nezapomněly. Svým svěřencům se ale nikdy nesnažila suplovat mateřskou roli, sama stále zůstávala dítětem svého otce. Ve stejné době se k ní nastěhovala Dorothy, jejíž manžel spáchal sebevraždu. Jejich vztah se zřejmě držel spíš v sesterské rovině. Oblékaly se jako dvojčata. Navíc je spojovaly intelektuální zájmy. Dorothy spolupracovala na Annině výzkumu a pomáhala při práci na jejích vědeckých knihách.

Poslední dítě Anna analyzovala v roce 1949, ale ještě dalších třicet let dohlížela na výcvik nových terapeutů. Při sezeních neustále pletla. Klienty to pěkně štvalo. Ovšem pletla svetry pro ně a taky pro jejich panenky. „Bylo by nepraktické, kdybych při přijímání pacientů šila na šicím stroji“.

Kromě pletení dál ohromovala svými objevy a teoriemi na poli mateřství a péče o dítě. A nešlo jenom o abstraktní vědu. Díky svým výzkumům a bezpočtu zmapovaných případů dokázala ovlivnit britské právo natolik, že se její myšlenky staly součástí britského zákona o dětech z roku 1975. Anna totiž dobře věděla, že doba mezi narozením dítěte a jeho případnou adopcí by měla být co nejkratší a že stát by se měl do života rodiny plést jen výjimečně. 

Za svou práci získala sbírku čestných doktorátů ze světových univerzit. Rozvěsila je po svém domě v anglickém Hampsteadu, kde založila proslulou kliniku. V sedmdesátých letech se moderní psychoanalytické směry začaly Anniným názorům vzdalovat a dědička zakladatele si dělala starosti: „Co se s psychoanalýzou stane v budoucnosti? A kdo bude její páteří, až naše generace odejde?“ 

V posledních měsících života se znovu stala Freudovou dcerou. „Přikryjte mě otcovým kabátem,“ žádala ošetřovatelku, když ji v kolečkovém křesle tlačila po Hampsteadu. Měla za sebou infarkt a s její oblíbenou jízdou na koni a dlouhými procházkami byl nadobro konec. Zůstala úplně sama. Svou milovanou Dorothy pochovala před třemi lety, ale stále nosila její svetry, aby svůj stesk nějak zmírnila. Zemřela 9. října 1982 v Londýně. Bylo jí 86 let. „Nemyslím si, že by můj život byl to nejlepší téma na biografii. Nebyl dostatečně ,akční'. Mohli byste ho shrnout do pár slov – strávila ho s dětmi,“ tvrdila žena, o jejímž životě byla napsána spousta knih a natočeno hned několik filmů.