Alžběta II.: Práce je daň za naše místo na světě

Keňa, 6. únor 1952. Britská princezna Alžběta s manželem nocuje v hotelu Treetop, vybudovaném přímo v korunách pralesních stromů. Obklopuje ho jezírko, ze kterého chodí v noci pít sloni. Mladá šlechtična netuší, že jí právě v Londýně umírá otec. Ráno ještě dalekohledem pozoruje nosorožce, posnídá míchaná vejce se slaninou, sleze po houpajícím se provazovém žebříku dolů a nadšeně slíbí zdejšímu personálu: „Sem se zase vrátím!“ Jenže odpoledne tuhle pětadvacetiletou ženu vyděsí na cestách zpráva, že už nemá otce. A hlavně že se stala panovnicí Spojeného království.

„Vždy bylo jednoduché nenávidět a ničit. Budovat a zachovávat je o hodně složitější,“ hlásala jedna z nejslavnějších žen světa. Narodila se 21. dubna 1926 v Londýně jako nejstarší dcera prince Alberta (pozdějšího krále Jiřího VI.) a jeho ženy Alžběty. Měla o čtyři roky mladší sestru Margaret. Příchod Alžběty na svět byl ale na tu dobu celkem neobvyklý, narodila se totiž císařským řezem. Milovala psy, ve čtyřech letech začala jezdit na koni a ze všeho nejvíc nenáviděla vyšívání... 

Z obou princezen vyrostly sebevědomé osobnosti a také se velmi záhy začaly projevovat jejich povahové rozdíly. Rozvážná Alžběta, které se doma přezdívalo Lilibeth, se chovala citlivě a rozumně, zatímco Margaret kolem sebe neustále působila rozruch. „O čem sní princezny? Dokud jsou malé, tak prý o takových věcech jako jet metrem a autobusem, koupat se ve veřejném bazénu a být skautkou.“ (Anastázie Harris: Alžběta II. - Pracující žena; Mladá fronta, 2016). Všechny tyhle sny si Alžběta rychle splnila, přestože ji do metra musel doprovázet bodyguard a do skautu ji coby princeznu vůbec nechtěli vzít. Malou dobrodružku se nikdo nesnažil příliš krotit, jako o budoucí královně se o ní totiž ze začátku vůbec neuvažovalo, přímým následníkem trůnu byl její strýc. Jenže ten po necelém roce abdikoval a královskou korunu si místo něj nasadil Alžbětin otec Albert.

Manžela si Alžběta vybrala už ve svých třinácti. Při prvním setkání s hezkým a vtipným důstojníkem britského námořnictva Philipem Mountbattenem se prostě rozhodla: Toho si vezmu. Kašlala na fakt, že se to urozeným rodičům nelíbí. Krátce po svatbě, která se konala 20. listopadu 1947 ve Westminsterském opatství, jim upřímně napsala: „Philip je anděl. Chováme se, jako bychom k sobě patřili už celé roky.“ I její vyvolený na veřejnosti zamilovaně prohlašoval: „Ona je to jediné na světě, na čem mi záleží.“ (Robert Hardman: Queen of Our Times: The Life of Queen Elizabeth II.; Pegasus Books, 2022). 

Jenže když začala jeho mladá choť panovat, bylo po harmonii. Hlavně zpočátku totiž Philip těžko nesl, že plní pouhou roli královského manžela. Štvalo ho, že musí chodit několik kroků za ní a že jejich čtyři děti nosí manželčino příjmení Windsor. Mockrát se objevily drby o jeho záletech, ale ani Alžběta nezůstala pozadu. Spoustu času totiž trávila s lordem Porchesterem, který pečoval o její koně a za kterého ji rodiče chtěli původně provdat. Dokonce se spekulovalo, že právě on je otcem prince Andrewa. Ale ať už byla skutečnost jakákoliv, královský pár k sobě stále choval vzájemnou úctu. „Můj manžel mi celé ty roky dodával sílu, zůstával se mnou a já mu dlužím víc, než kdy přizná,“ prohlašovala Alžběta II. A jejich recept na šťastný vztah? „Rozdílné zájmy,“ tvrdil s nadsázkou vévoda. „Aspoň se o nich nehádáme.“ Svůj podíl měly určitě i oddělené ložnice. Královnina sestřenice lady Pamela Hicks jejich výhodu vysvětlila následovně: „Nemusíte se nechat obtěžovat chrápáním toho druhého nebo tím, že do vás šťouchá nohou. A když zatoužíte po něze, vždycky si můžete lehnout spolu.“

Když Alžběta II. v pětadvaceti usedla na britský trůn, celý svět ji podceňoval. Byla tak mladá a křehká, působila plaše, řečnění na veřejnosti jí moc nešlo. Ale kralování ji přesto bavilo. Nechala se slyšet: „Musíte se naučit hájit sami sebe a to, v co věříte, a občas, promiňte mi ten výraz, někomu nakopat zadek.“ Vedení britského impéria pojala jako svoji povinnost. „Práce je daň, kterou platíme za své místo na světě,“ znělo její heslo. „Zaskočila všechny tím, že odmítala být jen na ozdobu. Vstávala brzy ráno a každý den se prokousala několika červenými kufry vládních dokumentů a hlášení. Mizerně vzdělaná, ale inteligentní – královna má skvělou paměť.“ (Anastázie Harris: Alžběta II. - Pracující žena; Mladá fronta, 2016). „Ze všeho nejdůležitější je školení. Když se necháte správně zaškolit, dokážete hodně,“ tvrdila s úsměvem respektovaná panovnice.

Milovnice výrazných rtěnek, závodních koní a psů plemene velškorgi, čtenářka detektivek a vášnivá fotografka, to všechno byla Alžběta II. A taky obdivovatelka techniky. Třeba svůj první e-mail poslala už v roce 1976 z britské armádní základny a roku 1997 podpořila vznik webových stránek Buckinghamského paláce. Měla i svůj profil na Facebooku. A tím výčet jejích dovedností rozhodně nekončil: takhle superžena totiž uměla řídit náklaďák nebo vyměnit svíčku v autě, za druhé světové války si totiž udělala kurz pro automechaniky. 

Přitom všem se nebála měnit svět. V březnu 2004 například uspořádala v Buckinghamském paláci první společenskou událost určenou jen ženám: setkání Women of Achievement. V šedesátých letech si pustila do soukromí televizní štáb, aby vznikl dokument Royal Family. Jako jednu z mála hlav státu ji miloval a obdivoval celý svět, třeba v Britské Kolumbii se jí přezdívalo Matka všech lidí, na Novém Zélandu ji zase v maorštině něžně nazývali Kotuku, což v překladu znamená bílá volavka. Na britském trůnu seděla sedmdesát let. 

Proč byla tak oblíbená? Historička umění Michaela Košťálová nabídla jedno z možných vysvětlení: „Královnin dvůr žije nadčasovým životem. Nebrání se přijímání nových, moderních věcí, metod a technologií, ale současně nevyhazuje a nezatracuje staré. Naopak, snaží se všechny doby propojit.“ (Michaela Košťálová: Ze zákulisí života královny Alžběty II.; Petrklíč, 2016). Královna se do poslední chvíle snažila dělat všechno naplno, vychutnat si každý den. Razila heslo: „Hezké vzpomínky jsou naší druhou šancí na štěstí.“ Alžběta II. zemřela 8. září 2022 na svém sídle, zámku Balmoral. Bylo jí 96 let. Státní pohřeb se konal ve Westminsterském opatství a následně v kapli svatého Jiří na hradě Windsor, kde její tělo spočinulo v královské kryptě.