Proč si o Vánocích s mámou lezeme na nervy víc než jindy

Ani v rodinách, kde jsou vztahy běžně „v pořádku“, není o Vánocích drobné napětí neobvyklé. Svátky totiž neprožíváme jen v přítomnosti, ale i skrze minulost. Vracíme se do prostředí, kde jsme kdysi byly dcerami, a často znovu automaticky přebíráme staré role, přestože už samy máme vlastní rodiny, tempo i hodnoty.

Jak upozorňuje psycholožka Šárka Miková, autorka knihy Ani mámy nejsou stejné, Vánoce fungují jako emoční lupa: všechno, co si v sobě neseme, se najednou zvětší. To platí zejména pro vztah matky a dcery, kde se mísí láska, očekávání, potřeba uznání i staré křivdy.

Každá z nás má jinou představu o tom, jak by měly „ideální Vánoce“ vypadat. Pro někoho znamenají teplo domova a tradice, pro jiného klid, jednoduchost a minimum povinností. Tato očekávání přitom často nejsou vyslovená, avšak o to silněji působí.

„Některé dcery, dnes už samy matky, chtějí, aby to bylo jinak než dřív. Jejich mámy si naopak často přejí, aby to bylo jako vždycky,“ vysvětluje Šárka Miková. Konflikt mezi kontinuitou a změnou se pak neodehrává otevřeně, ale v drobných scénách: při pečení cukroví, u štědrovečerního stolu, v poznámkách typu „my jsme to vždycky dělali takhle“ nebo „to bys měla dělat jinak“. Čím větší očekávání si se svátky spojujeme, tím bolestnější může být střet s realitou.

Pozice matky-babičky a dcery-matky se přirozeně liší. Matka-babička strávila velkou část života péčí o druhé, organizováním a udržováním rodinného chodu. Tato role je pro ni zdrojem smyslu i identity. „Když se její dcera ujímá pomyslného žezla a vytváří si vlastní styl Vánoc, může se babička cítit nejistě. Její dobře míněné rady bývají často snahou zůstat důležitá a být součástí dění,“ popisuje psycholožka. 

Dcera-matka naopak potřebuje zažít, že to zvládne po svém. Že má právo dělat věci jinak – v tempu, v jídle, ve výchově. Vánoce tyto dvě pozice přibližují. Obě chtějí vytvářet pohodu – a právě v tom vzniká tiché soupeření o to, kdo určuje pravidla.

Napětí se ještě prohlubuje ve chvíli, kdy mají matka a dcera odlišné vrozené nastavení. Podle Teorie typů, jejíž autorkou je právě Šárka Miková, ovlivňuje naše přirozené nastavení mozku to, jak vnímáme řád, emoce, blízkost i svobodu. Jedna žena potřebuje mít všechno naplánované, druhá chce spontánnost. Jedna touží po neustálé blízkosti, druhá po prostoru. „O Vánocích se tyto rozdíly střetnou. Každý chce klid, ale každý si ho představuje jinak. Nehádáme se o cukroví, ale o způsob, jakým prožíváme svět,“ vysvětluje autorka.

Ve chvíli, kdy se dcera stane matkou, se přirozeně znovu otevírá i její vztah s vlastní mámou. Během roku se tyto vrstvy dají odsunout, ale o Vánocích, kdy se setkávají generace, vyplouvají na povrch staré pocity – křivdy, rivalita, potřeba uznání. Typický scénář je dobře známý: máma radí, dcera se cítí napadená, reaguje podrážděně. Máma se urazí. Obě jsou zraněné stejným způsobem – chtěly být pochopené. Mateřství je v tomto smyslu paradoxní, zároveň nás spojuje i odděluje.

Cílem Vánoc není vyřešit celoživotní vztah s mámou. Stačí snížit nároky. „Drobné činy mohou způsobit velké změny. Někdy stačí dovolit babičce dělat věci po svém – a zároveň si vymezit prostor, který zůstane jen váš,“ doporučuje psycholožka. Skutečný klid neznamená, že je všechno ideální, ale že se dokážeme potkat bez nutnosti mít pravdu.

• Pojmenujte si vlastní očekávání – a realisticky zvažte, která jsou nutná a která můžete vypustit.
• Připusťte, že klid může pro každého znamenat něco jiného.
• Nesuďte automaticky – často nejde o zlý úmysl, ale o jiný typ osobnosti.
• Vymezte si prostor jen pro sebe, bez pocitu viny.
• Připomeňte si, že dokonalé Vánoce neexistují. Lidské ano.