Současné módní trendy ukazují na ekonomickou recesi. Je to pravda?

Jen pár dní po začátku pařížského fashion weeku mi napsal známý, shodou okolností také redaktor, zprávu: „Návrat stylu business casual do klubů je ukazatel recese.“ Je to tak? Můžeme usuzovat na stav současné americké ekonomiky podle toho, že se do barů zase začíná chodit v saku? V online prostoru je recese úplně všude, tedy pokud soudíme podle četných uživatelských komentářů. Peplum topy, indie sleaze, skinny džíny a úzké šáličky, to vše prý značí ekonomický propad. Jak už to tak s internetovými trendy bývá, je dost dobře možné, že i tenhle zašel příliš daleko. Může být vážně všechno od návratu Lady Gaga s deskou Mayhem přes boho šik až po reboot seriálu Kravaťáci ukazatelem recese? Nebo je to jen nejnovější kapitola naší posedlosti nostalgií a způsob, jak ukázat, že je něčí komentář informovanější a rafinovanější než jiný? A co je vlastně v módě ukazatelem recese?

Někdo by mohl s trochou nadsázky a představivosti říct, že úzké siluety, jako mají skinny džíny, jsou znakem ekonomického propadu z toho prostého důvodu, že na jejich výrobu se zkrátka a dobře spotřebuje méně materiálu. Nebo že náš příklon k indie sleaze nás vrací v čase těsně před a po velké finanční krizi roku 2008. Ale ve skutečnosti jde jen o příklady toho, že móda je ze své podstaty cyklická. Současné slim siluety na molech jsou typickým příkladem módního kyvadla, které se pohybuje z extrému do extrému. S tím, jak začaly oděvy nabírat stále širší až gargantuovské parametry, se trend musel touto logikou začít ubírat jinam, tedy ke skinny siluetám. A indie sleaze? Jeho obliba je prostě důsledkem toho, že současná generace milovníků a milovnic módy byla prostě příliš mladá v době první vlny tohoto trendu, a tak si ho užívá teď. S boho šik je to podobné – tento trend nastartovala v loni Chemena Kamali svou debutovou kolekcí pro Chloé. 

Víte, co se stane, když se snažíme za každou cenu napasovat populární internetové fráze na popis dnešních trendů? Víceméně ztratíme cenný kontext, což je právě to, co dělá z reportování trendů sice trochu alchymickou, ale vědecky přesnou disciplínu. Dříve jsme se na módu mohli podívat a rozpoznat její vzorce buď jako nic víc než vracející se trend, nebo jako ukazatel širších kulturních příběhů. Teď to ale vypadá, jako bychom nebyli schopní nebo nás nezajímalo podívat se na věci z širší perspektivy. Rychlopečené hity a internetové výkřiky, skrze které jsme se dnes naučili o módě mluvit, jsou sice super podněty pro zábavnou diskuzi na sociálních sítích. Ale když začneme úplně všechno označovat za indikátor recese, tak se tím absolutně smaže veškerý kulturní a historický kontext, jenž se k módě váže. Vezměte si třeba zmíněné peplum, tedy top s volánem vsazeným do pasu. Jistě, můžeme ho z legrace označit jako znamení stávající krize, ale ve skutečnosti se do módy vrací až po krizových momentech. Stačí si vzpomenout na jednu z nejznámějších peplum siluet v historii, totiž na sako z kolekce New Look od Christiana Diora, které vzniklo po druhé světové válce. Je to prostě mnohem komplexnější, než se na první pohled zdá.

A ano, většina konverzací o módě dnes probíhá online (včetně této), ale to neznamená, že by to mělo být na úkor naší módní gramotnosti.

Co ale nemůžeme ignorovat, je fakt, že některé ekonomické ukazatele v tuto chvíli skutečně signalizují problémy. Nedávný průzkum Deutsche Bank například naznačuje 43% pravděpodobnost, že Spojené státy směřují do recese. Což se stalo naposledy v roce 2008 (nepočítáme-li dopady pandemie). Tu dobu, co se módy týče, definovaly především dvě věci. 

První byla příchod Phoebe Philo do Celine, kde se bleskově stala dominantní hybnou silou. Udávala směr a definovala značnou část posledního desetiletí a půl v módě, a to buď prostřednictvím vlivu na jiné tvůrce a značky, jež napodobovaly její estetiku, nebo díky svým žákům, kteří sami začali pracovat pro velké brandy (například Daniel Lee, jenž začínal u Bottega Veneta, teď je u Burberry; Peter Do nebo Rok Hwang z Rokh). Její jedinečný minimalismus byl pro tu dobu naprosto příhodný. Byla to éra, kdy luxus ztichl a bohatší spotřebitelé přijali tlumenější styl, který lépe odpovídal tehdejším ekonomickým potížím. Okázalé a nestoudné ukazování bohatství bylo prostě no-go. 

Že vám to zní povědomě? Tichý luxus coby estetika, kterou vídáme online a v popkultuře (viz skvěle načasovaná závěrečná sezona seriálu Boj o moc), by se zpětně dal vnímat jako časná předzvěst možné blížící se recese spíše než třeba úzká šála Timothy Chalameta. Tichý luxus znamená jednotný vzhled postavený na decentnosti, absenci okatých log a zdánlivém dojmu, že na něm může participovat každý. Komerční dopad tohoto trendu znamenal úspěch jak pro high-brow značky jako The Row nebo Loro Piana, ale i renesanci řetězců s vytříbenější high-streetovou módou jako COS nebo Uniqlo.

Druhá věc, jež módně definovala dobu kolem velké ekonomické krize roku 2008, byla daleko mainstreamovější: nošení oblečení ve stylu business casual jak do kanceláře, tak na večírky. A je to tady! První polovina desátých let 21. století byly časy, kdy mileniálky na party nosily oblekové vestičky, peplum topy, smart-casual kalhoty a blejzry.

Že se právě toto stalo trendem v oblečení na volný čas, souviselo s prostým faktem, že se lidem nechtělo investovat do oblečení na tolik různých příležitostí, a raději zainvestovali do univerzálnější garderóby. Že se z outfitu na pracovní schůzku v deset dopoledne stal automaticky outfit na party v klubu o desáté večerní, je zpětně vzato úsměvný (a vlastně geniální) důsledek recesních spotřebitelských trendů, který je zvěčněn v mnoha facebookových fotoalbech. A že se značka Pretty Little Thing z mladistvé party módy přeorientovala na business casual? No, tak to musí přece být jasný indikátor recese!

Před svou poslední pařížskou přehlídkou poznamenala Stella McCartney, že tématem její kolekce pro sezonu podzim–zima 2025/2026 je přechod „od laptopu k tanci u tyče“ (Laptop to Lapdance). Upozornila tak na fakt, že ženy žijí jak pracovní, tak soukromý život. V té samé době si McCartney svou stejnojmennou značku odkoupila zpátky (49% podíl ve značce měl konglomerát LVMH a McCartney jej v lednu koupila zpět do svého vlastnictví, pozn. red.). 

Stačil jen jediný pohled na catwalk, aby nám bylo jasné, že v kolekci McCartney oživuje styl, v němž se potkává osmdesátková Podnikavá dívka s mileniálkou, která se vyžívá v nošení oversized blejzrů, a zároveň odkazuje na zmíněný styl business casual do klubu, který frčel před patnácti lety. 

A McCartney nebyla jediná. Nejrůznější verze korporátního stylu oblékání se staly jedním z nejžhavějších trendů, jak upozorňoval kolega Laird Borrelli-Persson. Mix módy korporátní kanceláře a undergroundového ravu poznamenal kolekci značky Commission Dylana Cao a Jina Kay. Značky Ashlynn Park a Bally zase přišly s přepracovanými verzemi peplum topu, tentokrát v podobě sofistikovaného sportswear kousku nebo lehce punkového oděvního prvku.

Přestože stále nevíme, zda nás v roce 2025 čeká recese, jedno je jasné: móda se, možná i nechtěně, na své dopady na spotřebitelské chování připravuje. Značky se totiž už teď potýkají s důsledky propadu v luxusním segmentu. Pointa je, že i když tyto posuny v kolektivním stylu ne vždy přímo ukazují na makroekonomické trendy, určitě nám napovídají, co se děje v samotném odvětví. Třeba vzestup estetiky office siren na TikToku nám sice nemusí moc prozradit o budoucnosti americké ekonomiky, ale rozhodně nám poskytuje kontext pro kolektivní módní úzkost, tedy o starosti s tím, co si obléknout a za co utratit peníze.