Paradox laskavosti: Proč je pro nás někdy těžší přijímat než dávat?

„Myslím, že skoro každý známe někoho, kdo vám bez váhání pomůže se stěhováním, pohlídá děti, upeče dort k narozeninám a ještě se zeptá, jestli nepotřebujete něco dalšího. Ale zkuste mu nabídnout, že pro něj uděláte totéž. Najednou začne vysvětlovat, že to není potřeba, že to zvládne sám a že vás přece nebude obtěžovat. A když mu něco koupíte, dozvíte se, že jste si neměli dělat škodu,“ popisuje častou realitu psychoterapeutka Michaela Kaňoková z terapeutického portálu Mezirolemi.cz. Na první pohled totiž jde o obdivuhodnou vlastnost. Žijeme ve společnosti, která obětavost a nezištnost vyzdvihuje na piedestal. Jenže psychologie za tímto chováním odkrývá podstatně vrstevnatější pravdu: dávat je zkrátka mnohem bezpečnější.

Když nabízíme pomoc, držíme v ruce otěže situace. Určujeme pravidla hry, volíme míru nasazení a současně sklízíme společenské uznání jako ti spolehliví, silní a velkorysí. Přijetí pomoci naproti tomu vyžaduje krok do neznáma. „Dávání je v mnoha ohledech bezpečnější pozice. Jsme to my, kdo rozhoduje, co druhému nabídneme, kolik času mu věnujeme nebo jak moc se pro něj obětujeme. Máme situaci pod kontrolou a zároveň za to zpravidla získáváme společenské uznání. Jsme ti hodní, obětaví, spolehliví. Jenže přijímat znamená připustit, že také něco potřebujeme. Že všechno nezvládneme sami, že nám někdo může udělat radost, pomoci nám nebo se o nás postarat, aniž bychom si to předem odpracovali,“ vysvětluje Michaela Kaňoková.

Být neustále tím, kdo drží rodinu či tým nad vodou, tak může fungovat jako důmyslná obranná zeď před vlastní zranitelností. „Pokud jsem neustále v roli toho, kdo pomáhá, nemusím být nikdy tím, kdo o pomoc žádá. Nemusím přiznat, že jsem unavená, že něco nezvládám, že se bojím nebo že bych také potřebovala, aby se někdo postaral o mě. A hlavně nemusím riskovat, že o něco požádám a druhý mě odmítne, " vysvětluje Michaela Kaňoková.

Terapeutka však zároveň varuje před černobílým viděním: „Byla bych opatrná s tím, abychom za každou obětavostí hledali potřebu kontroly nebo nějakou nevědomou manipulaci. Jsou lidé, které péče o druhé skutečně naplňuje a přináší jim radost. Problém nastává ve chvíli, kdy už člověk vlastně ani nemá možnost se rozhodnout, jestli chce pečovat, nebo ne. Kdy má pocit, že bez něj se všechno zhroutí, že nesmí nikoho zklamat a že jeho vlastní potřeby musí vždycky počkat.“

Kde se v nás tento blok bere? Kořeny často sahají hluboko do dětství. Pokud jsme vyrůstali s pocitem, že přijetí a pozornost přicházejí pouze za dobré známky, poslušnost nebo bezproblémovost, osvojíme si nebezpečný vzorec: láska není bezpodmínečná, musí se odpracovat. V dospělosti se pak dostáváme do situací, které hraničí s absurditou. Typickým příkladem je vyčerpaná žena, která po náročném týdnu dostane od partnera nabídku, že v sobotu vstane k dětem, aby si mohla přispat. Místo úlevy ji však zaplaví výčitky svědomí a začne horečně přemýšlet, jestli by neměla alespoň zapnout pračku nebo nachystat snídani. Odpočívat, zatímco druhý pracuje, je pro ni nesnesitelné.

Ne vždy ale musí být na vině nízká sebehodnota. Velkou roli hraje i vztahová zkušenost z minulosti. „Někdo může mít velmi zdravé sebevědomí, ale zároveň zkušenost, že přijetí pomoci bylo v minulosti spojené s výčitkami, kontrolou nebo očekáváním protislužby. A tak se naučil, že je jednodušší nic nepřijímat než později poslouchat, co všechno pro něj kdo udělal,“ upozorňuje Kaňoková a dodává: „Důležité je rozlišovat, jestli máme problém uvěřit, že si péči zasloužíme, nebo jestli máme problém uvěřit, že nám ji někdo může nabídnout bez dalších podmínek. To jsou dvě docela odlišné zkušenosti.“

Neschopnost přijímat má však fatální dopad především na naše partnerské vztahy. Vztah totiž není účetní kniha, kde se má každá položka okamžitě vyrovnat ve stejné hodnotě. Představte si partnera, kterému chcete udělat radost. Uvaříte večeři a on utrousí, že jste se s tím neměli dělat. Koupíte dárek a on řeší cenovku. Pochválíte mu vzhled a on mávne rukou, že vypadá příšerně. Po čase narazíte na zeď.

„Intimita nevzniká jen tím, že se o druhého staráme. Vzniká také tím, že mu dovolíme, aby se staral o nás. Že mu ukážeme, co potřebujeme, co nás těší, co nám chybí nebo s čím si nevíme rady,“ vysvětluje Michaela Kaňoková. Pokud je jeden partner trvale v roli neotřesitelné opory, vzniká nerovnováha, v níž strádají oba. Pečující partner se postupně propadá do vyčerpání a pocitu osamělosti, že na všechno zůstal sám, aniž by si uvědomoval, kolikrát nabídnutou pomoc smetl ze stolu. Druhý partner se začne cítit zbytečný a vytlačený na okraj, protože mu protějšek nikdy nedovolí projevit lásku a být oporou. Zdravý vztah nestojí na neustálém odmítání ani na povinném přijímání všeho. Podstatné je, zda máme svobodnou volbu, nebo zda je naše automatická reakce na jakýkoliv projev péče vždycky odmítavé „ne“.

1. Řekněte pouhé „Děkuji“. Až vám příště někdo složí kompliment, zkuste mu jednoduše poděkovat. Bez vytáček, bez vysvětlování, že máte zrovna špatný den, neumyté vlasy nebo že šaty stály pár korun ve výprodeji. Zůstaňte chvíli v tom pocitu a pozorujte, co se ve vás děje, když chválu nesrazíte k zemi.

2. Zrušte vnitřní účetnictví. Když vám kamarádka nabídne, že vyzvedne děti ze školy, nepředbíhejte s okamžitým závazkem, kdy jí pohlídáte ty její. Řekněte jen: „To mi moc pomůže, děkuji.“ Laskavost jí můžete oplatit někdy jindy, ne proto, že jste v dluhu, ale proto, že budete sami chtít. Rozlišujte mezi skutečným dluhem a pouhým vnitřním pocitem závazku.

3. Změřte si své dvojí metry. Až se zase přistihnete, jak se cítíte provinile, položte si jednoduchou otázku: Kdyby za mnou přišla kamarádka se stejným problémem, považovala bych ji za neschopnou nebo slabou, kdyby moji pomoc přijala? Pokud ne, proč na sebe uplatňujete mnohem přísnější pravidla než na ty, které milujete?