Krása jako past a ticho v temných časech: Martin Eder v DSC Gallery představuje svou dosud nejintimnější vizi

Natálie Debnárová10. 11. 2026

V digitálním věku zrychlených vjemů a vizuálního přetlaku nutí malba k radikálnímu zpomalení. Umělec Martin Eder se vrací do Prahy se souborem děl, který na první pohled klame svou tváří. Namísto dřívějších provokací, balancujících mezi popkulturním kýčem a temnotou, doslova proměnil galerijní prostor v potemnělou sakrální kryptu. V rozhovoru pro Vogue vysvětlil, proč je krása tou nejúčinnější pastí na diváka, v čem se malba podobá disciplíně bojových umění a proč vidí svého největšího hrdinu v Janu Švankmajerovi.

Foto: Martin Eder

Martin Eder, Langsam brennst Du hin über die Erde, oil on canvas, 75x50

Krása jako past a ticho v temných časech

S Prahou vás pojí dlouhodobý a intenzivní vztah – vystavoval jste v Rudolfinu a v DSC Gallery jde již o váš třetí projekt. Vaše tvorba byla v minulosti známá vyvažováním krásy, temnoty, strachu i popkulturního kýče. V novém souboru se však objevují andělští válečníci a jak vidím a cítím, prostor prostupuje nečekaný až posvátný klid. Co vás v ateliéru vedlo k tomuto posunu?

Řekl bych, že čím vzteklejší a temnější je doba kolem nás, tím méně agresivní a rozzlobené bývá umění. Když otevřete média nebo sociální sítě, vidíte tolik krutosti, hrůzy a ohavností, že to lidé už nechtějí potkávat ještě na stěnách galerií. Už tak nás to obklopuje ze všech stran. Pokud chcete k divákům promlouvat tak, aby vám naslouchali a vnímali vaši práci, musíte zvolit jazyk, který jsou ochotni přijmout. Kdybych jim ukázal další useknutou hlavu nebo následky výbuchu, otočili by se a odešli, protože to znají. Proto jsem vizuální jazyk proměnil v něco, co na první pohled působí mírumilovně a klidně. Skutečný klid to ale není.

Tato atmosféra se výrazně propsala i do samotné architektury výstavy. Galerii jste zahalili do antracitu a prostor mi evokuje absencí světla i díky vůni kadidla až sakrální kryptu. Proč právě tato instalace?

Spolupracovali jsme s filmovými ateliéry na Barrandově, které disponují neuvěřitelným fundusem. Křeslo, na kterém sedíte, není autentická gotická památka, ale filmová rekvizita – stejně jako okolní kování. Šlo mi o vytvoření dokonalé iluze. Kdybychom použili skutečné muzejní starožitnosti, význam by byl zcela jiný. Tady návštěvník vstoupí do prostoru a přepne své vědomí, podobně jako když upadáte do transu ve vlaku nebo v tiché restauraci. Člověk během dne neustále mění své mentální nastavení. Věci s patinou v nás vyvolávají pocit bezpečí, protože přečkaly čas a nebyly zničeny. Tento prostor nabízí iluzi útočiště před světem, který lidé tak často ničí.

Vaše plátna často zachycují zranitelné osoby, zvířata či mladé tváře, avšak pokaždé s nějakým nečekaným „twistem“. Jak pracujete s touto tenkou hranicí mezi něhou a znepokojením?

Ten zvrat je přítomen vždy. Na první pohled dílo působí líbivě, laskavě, konejšivě. Teprve při druhém pohledu divák zaregistruje rušivý element a začne se ptát: proč má postava tak nepřirozeně velkou ruku, proč má tak pronikavě modré oči? To je klíčový mechanismus mého sdělení. Divák musí být obrazem nejprve fascinován, musí se na něj chtít dívat. Zvláště v dnešní době pro mě nemá smysl ukazovat věci, které jsou pouze ošklivé.

Foto: Christoph Voy

Martin Eder

Krása na vašich plátnech je nesmírně svůdná, ale když se na ně zadívám déle, tak i zároveň zneklidňující. Slouží tedy k ukolébání diváka, nebo funguje jako past?

Přesně tak – obojí. Pastí je právě onen pocit pohodlí. Ve chvíli, kdy si divák pomyslí: „To je ale krásný obraz,“ už je lapen. Začne se dívat hlouběji a najednou pocítí onen zneklidňující podtón. Krása je pastí obecně, nejen v umění, ale v celém našem světě.

V digitálním světě nás malba na výstavách „nutí“ radikálně zpomalit. Co dokáže vyjádřit klasická olejomalba, co digitální obrazovka neumí zprostředkovat?

Obraz je jako baterie času. Do plátna vložíte kus vlastního života, trvá to týdny i měsíce. Vložíte do něj estetiku, své sdělení i poctivé řemeslo. Každý den k němu přistoupíte a kousek přidáte. V ateliéru velmi dlouho přemýšlím, než udělám jediný tah, abych se vyvaroval chyb. Opravy v této technice jsou ztrátou času – musíte vrstvy pracně stírat. Hodnota obrazu pak spočívá právě v množství času, který v něm zůstává navždy zakódován. Když vidíte dokonale vypracované detaily nebo drapérie látek, okamžitě cítíte tu trpělivost a vloženou lidskou práci.

1 / 4

Martin Eder, Existence, 100x75 cm, oil on canvas

Foto: Martin Eder

Každé plátno tvoříte zcela sám, bez asistentů. Jak dlouho na jednom díle pracujete?

Vždycky na to s nadsázkou odpovídám: padesát osm let. Je to jako v té historce o Picassovi – když se ho ptali, jak dlouho dělal svou skicu, řekl, že sedmdesát dva let. V praxi to znamená měsíce soustředěné práce, obvykle mám měsíc a půl až dva měsíce na jeden obraz.

Vaše technika upomíná na staré mistry, ale témata jsou přísně současná. Jde o hold tradici, nebo si s ní spíše pohráváte?

Je to obojí. Cítím hluboký respekt k řemeslu, ale zároveň je to tak trochu úder pěstí línému umění. Nemám nic proti sprejům ani naivním tahům štětcem, ale současná kultura rychlých „lajků“ vede k tomu, že si tvůrci cestu až příliš usnadňují. Jak říkali staří Řekové – před pocty postavili bohové pot. Tento malířský přístup a fyzické úsilí jsou mi blízké.

Četla jsem, že kromě malby se věnujete také bojovým uměním a hypnóze. Jak tyto disciplíny formují váš přístup k plátnu?

V bojových uměních se naučíte bedlivě sledovat soupeře a předvídat jeho pohyby. Není to bezhlavý boj, musíte záměr rozpoznat ještě dřív, než pohyb vůbec dokončí. Než zasadíte úder, nerozmachujete se divoce kolem sebe, ale zkoncentrujete energii do jednoho přesného bodu. V malbě postupuji stejně. Dlouho sedím v ateliéru a ptám se: co plátnu chybí, kam má kompozice směřovat, potřebuje více červené nebo větší kontrast? Teprve když vím, vstanu a provedu tah. Není to žádná akční malba, ale spíše tichá meditace. Samotné malování je pro mě autohypnózou; vždyt jsem strávil jsem polovinu života sám v místnosti před bílou plochou (smích).

Součástí výstavy je i autorský playlist s názvem Saints a specifická vůně v prostoru. Proč kladete takový důraz na multisenzorický vjem?

Při práci v ateliéru poslouchám hudbu neustále. Stejně jako barvy nebo vybraný mobiliář dokáže hudba přesně vymezit náladu a vyvolat emoce. Výstava má fungovat jako komplexní smyslový zážitek.

Výstava nese název Saints (Svatí), přesto u vstupu vítají diváka dva těhotní andělé. Proč se pouštíte do témat, která mohou provokovat?

Nemyslím si, že by ta výstava působila vyloženě nepříjemně. Ptám se jen na zdánlivě jednoduché věci: odkud se vlastně berou všichni ti malí andělíčci, které známe ze starých obrazů? Církev možná potřebuje nové podněty, aby dokázala oslovit mladší generace. Mluvím jazykem, který rezonuje s mladými lidmi a s komunitami formovanými světy gamingu nebo fantasy. Cílím na mladé, protože ti ještě mohou změnit svět. A pokud by zavolal Vatikán nebo papež, nemám s tím problém – obrazy pro ně mám.

Máte na české výtvarné scéně své oblíbence?

Z historického i osobního hlediska znám práce Milana Kunce, Jiřího Georga Dokoupila nebo Davida Černého, mým naprostým idolem a hrdinou je však Jan Švankmajer. Jeho filmy ze šedesátých až osmdesátých let, Něco z Alenky, ale i jeho surrealistické objekty a koláže jsou pro mě nekonečnou inspirací. Je to skutečná ikona.

S jakou myšlenkou by podle vás měli návštěvníci z DSC Gallery odcházet zpět do ulic Prahy?

Přál bych si, aby odcházeli proměnění. Aby měli pocit, že viděli něco nového, co jejich život pozitivně obohatilo. A aby i počáteční zneklidnění či nezodpovězené otázky nakonec vyústily v pocit hlubokého klidu, vyrovnání a setkání s krásou.

Vogue

Doporučuje

Umění