Konec dospělého přátelství. Proč přicházíme o kamarády, se kterými jsme plánovali budoucnost

Party ke svým třicátým narozeninám jsem pojala jako kvíz o své maličkosti. Na tuhle tak trochu bláznivou akci do jedné hospody v západním Londýně jsem sezvala pár lidí, které jsem v průběhu let znala a milovala, a připravila pro ně pár soutěžních kol. Nechyběla rapová disciplína, během které museli hosté napsat a předvést sloku na podkres skladby That’s Not Me od Skepty a JME, výtvarné kolo s oceněním nejlepší kresby mé maličkosti, hudební kvíz se skladbami z roku mého narození a samozřejmě kolo nazvané Obhajoba mé trapné kamarádky. 

Do svých třiceti jsem byla neustále vystresovaná tak, že se nad tím musím dnes až pousmát. Třicítka pro mě znamenala symbolický předěl, k němuž jsem si sama připojila tlak na to, abych definitivně dospěla. Jako bych měla ve třiceti zkamenět a už se nikdy nezměnit. Navzdory těmto iracionálním obavám byla oslava mých třicátin zřejmě tou nejlepší, jakou jsem kdy měla. Po letech, kdy jsem své přátele při podobných příležitostech nutila do náročných fyzických aktivit od zdolávání lanových drah a gymnastiky až po pole dance a vzdušnou akrobacii), působil tenhle hospodský kvíz jako mnohem odlehčenější volba, kterou si mohl užít každý.

Přesto mě mezi zpěvem, tancem a veselím provázel tichý podtón smutku. Něco mi chybělo. Nešlo o to, že bych si nevážila přátel a rodiny, kteří přišli podpořit další z mých potrhlých nápadů. Jen mě tížila nepřítomnost kamarádů, o kterých jsem předpokládala, že si tento den užijí se mnou. Lidé, se kterými jsem mluvívala denně (a sdílela s nimi vše od všedních záležitostí až po složitosti svého menstruačního cyklu), na této přelomové oslavě chyběli. Bylo by fajn, kdybych mohla říci, že šlo o přátelství, která skončila bouřlivě a jasným řezem, protože hranice dobra a zla tam byly zřetelně narýsované. Tak tomu však nebylo, což bylo ale ještě bolestivější.

Specifický prožitek truchlení nad rozpadem přátelství, který nelze spojit s jedinou konkrétní událostí, představuje formu zamrzlého smutku. Ten pojem zavedla psycholožka Pauline Boss. Zamrznete ve chvíli, kdy takovou ztrátu nedokážete zpracovat, protože její příčina zůstává nejasná. 

Přátelské neshody jsou nekonečným palivem pro továrny na obsah pro sociální sítě. Dívky a ženy nanášející make-up nebo beauty produkty, zatímco vyprávějí příběh o zradě nejlepší kamarádky, dokážou na chvíli zaujmout a přimět vás, abyste se na chvíli zastavili a stopli nekonečné srollování. Vypravěčka je vždy obětí, bývalá nejlepší kamarádka padouchem a vše zapadá do snadno stravitelného schématu, i když autorka v popisku klade řečnickou otázku: Jsem tady problémem já? 

Často přemýšlím, jak lze rozpad mnohaletých, mnohovrstevnatých a složitých vztahů zredukovat na krátká videa, která bývalé přátele vykreslují jako karikatury zla zbavené veškeré lidskosti. Přesto těmto tvůrcům tajně závidím. Mají příběh a časovou osu, podle níž mohou konec přátelství spolehlivě vystopovat. Mně chybělo jasné vysvětlení a pohlcoval mě smutek.

Kat Vellos, autorka knihy We Should Get Together a zakladatelka komunitního projektu Platonic Action Lab, popisuje přátelství jako květ vyrůstající ze čtyř semínek propojení: blízkosti, frekvence, kompatibility a závazku. Když konec vztahu nelze vysvětlit jediným momentem zrady, lze jej podle ní často připsat právě absenci jednoho z těchto pilířů.

V mém případě některá přátelství vyprchala jednoduše proto, že se naše party rozdělily a navázaly vazby s jinými skupinami, čímž vznikly nové ekosystémy, jichž už jsem nebyla součástí. 

Bývá těžké přesně určit, kde vztahy skutečně skončily. Někdy si ale pamatuji náš poslední opravdový rozhovor. S kamarádkou Fi jsme mluvily každý den, někdy i několikrát. V hektičtějších obdobích se to však stávalo mnohem méně. Týden předtím jsme si naplánovaly setkání. Nic neobvyklého, jen běžné popovídání. Byl to náročný týden, nevolaly jsme si přes FaceTime tak často jako jindy. V den naší schůzky jsem jí napsala zprávu s dotazem, co podnikneme. Okamžitě odpověděla: Promiň, holka, neozvala ses, tak jdu dnes večer ven s jinou kamarádkou. A tím to skončilo. Obvykle jsme si plány předem nepotvrzovaly, tak jsem předpokládala, že naše přátelství je přirozené a existuje bez zbytečné administrativy, obzvláště u předem domluvených věcí. Přesto jsme spolu už nikdy nemluvily. Napsala jsem jí k narozeninám, ona mně k mým ne, a když jsme se jednou potkaly osobně, rozhodně to nepůsobilo tak, jako by žádný čas neuplynul. Měla jsem pocit, že jsem od našeho posledního rozhovoru prožila čtyřicet různých životů, a nic už nebylo jako dřív.

Čím jsem starší, tím víc se mi rozplývá v mlhách představa, že bych kdy měla partnera a děti. Moje budoucnost asi nebude stát na tradičním rodinném uspořádání, a právě proto přisuzuju přátelstvím ve svém životě zásadní význam. Přátelé pro mě nejsou cenou útěchy za absenci romantických vztahů, jsou přinejmenším stejně důležití, ne-li důležitější. Ztráta přátelství působí jako ztráta vysněné budoucnosti, kterou jsme spolu plánovali. Je to ztráta opěrného systému a bolí o to víc, že z ní neplyne žádné velké ponaučení, žádná křivda, kterou by bylo možné napravit. Zůstává jen neuspokojivé vědomí, že věci se mění a my někdy nemáme moc tomu zabránit.

I když jsem se ve chvílích svých narozenin cítila smutná, byla jsem zároveň vděčná za všechny nové vztahy, které vznikly na půdorysu těch starých; za nově vytvořené rituály a sdílené vzpomínky. I v tomto truchlení bylo možné najít poučení, jak píše Elizabeth Day v knize Friendaholic: Možná jsme v tom propuštění pochopili něco podstatného o sobě samých. Možná to tak bylo v pořádku. Možná i to byla jistá forma lásky.