Láska v době Instagramu: Jak se pojem blízkosti mění u mladé generace

Podle Mgr. Zuzany Steigerwaldové, psychoterapeutky z platformy Terapie.cz, se intimita v digitální éře částečně přesunula z prostoru mezi dvěma lidmi do prostoru, který je všemi viditelný. „Fenomenologicky se intimita částečně přesunula z ‚mezi námi‘ do ‚na obraze‘. Blízkost se dnes často poznává podle stop: zpráv, reakcí, fotek, sdílených momentů,“ vysvětluje. Mladí lidé tak mohou prožívat intimitu jako něco, co má být nejen prožité, ale také potvrzené pohledem druhých. „To může zjemnit schopnost být v tichu, v obyčejnosti a v nevystavitelnosti vztahu, protože význam se snadno začne měřit ‚zvenku‘,“ dodává. Podobně situaci popisuje i psychoterapeutka Petra Jonášová z platformy Hedepy.cz: „Sociální sítě posunuly vnímání intimity směrem k její ‚prezentovatelnosti‘ – blízkost se častěji propojuje s tím, co je viditelné a sdílené.“ Vztah tak může být vnímán nejen jako prostor bezpečí, ale i jako určitý sociální status.

Celodenní psaní zpráv nám může vytvářet intenzivní pocit blízkosti. Otázkou ale zůstává, zda jde o skutečné emocionální pouto. „Dostupnost umí simulovat blízkost. Když si píšeme celý den, vzniká pocit ‚jsme spolu‘, ale přitom může chybět to, co pouto nese: společné emoce, konflikt, nuda, tělo, čas,“ říká Steigerwaldová. Petra Jonášová upozorňuje, že častý kontakt může být někdy spíše regulací úzkosti než autentickým sdílením. „Hluboké pouto se buduje především skrze přítomnost, empatii, schopnost být spolu i v nepohodlí a prostřednictvím sdílení zranitelnosti.“ Digitální komunikace pomáhá vztah podporovat, ale bez reálné zkušenosti může zůstat povrchnější. Tudíž pokud si přejete dobré ráno i dobrou noc online, opravdový vztah to ještě neznačí.

Veřejné sdílení vztahu samo o sobě není problematické. Klíčová je motivace. „Veřejná prezentace může vztah posilovat, když je přirozeným vyjádřením radosti. Může ale vztah zatěžovat, když se z něj stane projekt identity – ‚co jsme‘ se začne dokazovat obrazem,“ říká Steigerwaldová. Do vztahu tak vstupuje třetí prvek, a to je publikum. A s ním tlak na konzistentnost, krásu a „správný příběh“. Jonášová dodává, že problém nastává tehdy, kdy se sdílení stane důkazem loajality nebo nástrojem validace. „Dochází k posunu pozornosti z prožívání vztahu na jeho obraz, což vytváří tlak a zvýšenou citlivost na hodnocení okolí.“

Obě odbornice potvrzují, že porovnávání s idealizovanými obrazy na sociálních sítích patří mezi časté zdroje vztahové nejistoty. „Porovnávání často vytváří tiché přesvědčení: ‚náš vztah není dost‘,“ říká Steigerwaldová. Běžné fáze vztahu (únava, všednost či konflikt) pak mohou být mylně interpretovány jako selhání. Jonášová upozorňuje, že sociální sítě posilují selektivní realitu. Sdílejí se vrcholy, nikoli každodennost. Dlouhodobě to může podporovat perfekcionismus, snižovat toleranci frustrace a zvyšovat křehkost vztahů.

Digitální prostředí má ambivalentní vliv i na zvládání konfliktů a rozchodů. „Digitální prostředí umí konflikt oddálit (ghosting, ticho, blok) a tím sice krátkodobě tlumit, ale dlouhodobě často zesilovat nejistotu,“ vysvětluje Steigerwaldová. Jonášová dodává, že online prostor nabízí nepřetržitý přístup ke spouštěčům – sledování aktivity bývalého partnera, jeho nových kontaktů či příspěvků. To může prodlužovat proces uzavírání vztahu. Konflikt se někdy neřeší, pouze přeruší. A schopnost vztahové reparace tím oslabuje.

Digitální éra má ale i pozitivní rozměr. „Sociální sítě přinesly jazyk a viditelnost témat, která dřív byla tabu: terapie, trauma, hranice, duševní zdraví,“ říká Steigerwaldová. Jonášová mluví o destigmatizaci terapie a větší citlivosti k pojmům jako emoční bezpečí či respekt. Zároveň však upozorňuje na riziko zjednodušování a rychlého „nálepkování“. Zdravý posun podle obou spočívá v tom, když digitální jazyk slouží jako most k hlubší zkušenosti, ne jako její náhrada. Takže co z toho plyne? Snad jen to, že společná večeře či oběd v bistru možná pro vás bude mnohem přínosnější, než si dokola psát. Pro začátek možná stačí jen na chvilku odložit telefony a být přítomný, možná uvidíte něco (nebo někoho), co byste jinak přehlíželi.