Sněhová královna Jenny Lind. První celebrita, kterou stvořila reklama

V říjnu roku 1845 nastupovala Jenny Lind do vlaku v Kodani, aby vyrazila na operní turné do Berlína. Andersen, příliš plachý na to, aby své city vyslovil nahlas, jí vtiskl do ruky dopis s nabídkou k sňatku. Jenny odjela a Hans Christian zůstal na peronu, jako by jej spálil mráz. Čím více se vlak vzdaloval, tím silněji po ní toužil, i když mu ve své odpovědi nabídla pouze přátelství a sesterskou lásku. Jenny Lind se nechala unášet severskou krajinou a cílevědomě mířila za kariérou operní hvězdy. Po Stockholmu a Berlíně excelovala i v Londýně, čímž se stala součástí vzdáleného a běžnému člověku nepřístupného světa.

Největší slávy však Jenny Lind dosáhla až v zámoří. Na turné po Spojených státech ji v letech 1850–1852 angažoval slavný cirkusový impresário a „král humbuku“ P. T. Barnum. Barnum se o Jenny Lind poprvé doslechl v době, kdy byl v Evropě na turné s estrádní kuriozitou Tomem Palečkem. Nikdy ji neslyšel zpívat živě, ale věděl o ní, že vyprodává jeden sál za druhým. To Barnumovi jako zkušenému obchodníkovi stačilo a nabídl Jenny kontrakt na 150 vystoupení a bezprecedentních 1 000 dolarů za koncert (astronomická částka na tu dobu, v dnešních cenách přibližně 35 000 dolarů). 

Této odvážné nabídce předcházela speciální marketingová kampaň. Barnum věděl, že v puritánské Americe 50. let 19. století není nikdo příliš zvědavý na vášnivou italskou operu, spojovanou s divadlem coby semeništěm hříchu. Z tohoto důvodu nebyla Lind propagována jako diva (postava vášně a skandálu), ale jako čistá a zbožná „panna“ s andělským hlasem. K podtržení této image byly distribuovány životopisné letáky zdůrazňující její charitativní činnost a vybrán bílý, prostý a neposkvrněný koncertní kostým. Jenny Lind tak ještě předtím, než vstoupila na americkou půdu, získala status ženy, kterou nadpozemský talent a éterická krása povznesly nad komerci a nízké touhy publika.

Výsledkem tohoto zbožného uctívání byla hotová „lindománie“. Americký tisk tento zvláštní kulturní fenomén přirovnával k infekční nákaze a je pravdou, že Barnum předstihl beatlemánii o celé století. Aby šílenství ještě přiživil, vyhlásil Barnum celonárodní soutěž o uvítací píseň pro „Slavíka“, do níž se přihlásilo neuvěřitelných 753 básníků, čímž udržoval jméno zpěvačky v novinách každý den. 

Když parník Atlantic s Jenny Lindovou na palubě zakotvil 1. září 1850 v newyorském přístavu, v docích a přilehlých ulicích se tísnilo na 40 až 50 tisíc lidí, jen aby zahlédli siluetu ženy, kterou nikdo z nich ještě neslyšel zpívat. Byla to masová hysterie vyvolaná čistou pověstí a touhou spatřit „švédského Slavíka“ coby ztělesnění severské ctnosti. P. T. Barnum, vědom si hodnoty své exkluzivity, vybičoval tuto touhu do extrému dražbou lístků na její premiérový koncert v Castle Garden. 

V New Yorku tuto prestižní bitvu vyhrál kloboučník John N. Genin, který za první lístek zaplatil neuvěřitelných 225 dolarů (což by dnes po započtení inflace odpovídalo částce přesahující 8 000 dolarů). Geninův nákup nebyl jen vstupenkou na koncert, ale i aktem symbolického vlastnictví. „Švédský Slavík“ byl totiž zavřen ve zlaté kleci svého hotelového apartmá a úzkostlivě chráněn před fyzickým kontaktem s davem, který jej téměř s náboženským zanícením uctíval.

Operní diva stála jako idol vysoko na božském piedestalu a touhu dotknout se jí bylo třeba něčím nahradit. Barnum a jeho spříznění obchodníci proto zaplavili trh zbožím, které fungovalo jako kontaktní magie a náhražka této intimity. Nebyl to pouhý merch, ale „pěvkyně samotná“. Většina těchto výrobků byla navržena pro domácnosti střední třídy a vykreslovala umělkyni jako symbol čistoty, pokory a dobročinnosti. 

Pod značkou Jenny Lind se tak například prodávaly rukavice vyrobené z nejjemnější bílé kozlečiny nebo krajky. Tento módní doplněk symbolicky propojoval morální charakter majitelek s ctnostmi připisovanými samotné zpěvačce a umožňoval se dotýkat světa jejíma „čistýma a neposkvrněnýma“ rukama. Obrovským hitem této éry byly rovněž papírové panenky Jenny Lind, které umožňovaly majitelům – dětem i dospělým – libovolně svlékat a oblékat nedostupnou hvězdu do desítek operních kostýmů. 

Při výčtu výrobků spojených se jménem slavice nesmíme zapomenout ani na litinová kamna The Jenny Lind Stove s vyobrazením její hlavy, ozdobené typickým účesem, na dvířkách. „Ledová panna“ a zdroj rodinného tepla? Ano. Tento ďábelský paradox odrážel ženský ideál poloviny 19. století, kterým byl „anděl v domě“. A tímto božím služebníkem nebyl nikdo jiný než žena, která byla ochotnou, submisivní a vřelou strážkyní plotny.

Jenny Lind, operní hvězda s obrovskou finanční nezávislostí a globální mobilitou, tímto andělem u sporáku ve skutečnosti nebyla. Z hlediska veřejného přijetí a Barnumovy marketingové strategie však nemohla být ani „padlou ženou“, což byl obvyklý osud hereček, které podlehly svodům manželů a nebezpečných světských lákadel. 

V případě švédské pěvkyně musel její impresário sladit veřejný image s viktoriánskou morálkou, díky čemuž se stala chladným a nedostupným „asexuálním andělem“. Tento způsob vykreslení cudnosti byl běžný i ve viktoriánské literatuře, v níž je zastoupena ledovým srdcem např. Estella v Dickensových Nadějných vyhlídkách. 

Pro slavnou sopranistku, která byla svými fanoušky stíhána i sexuálně obtěžována, však byla tato „ledovost“ i obrannou strategií přežití. Jenny Lind byla rovněž byznysmenka, která si chtěla na americkém turné vydělat na otevření hudební akademie pro ženy, a tak si musela osvojit vlastnosti i pro ženy té doby nežádoucí. Chladný odstup, racionalita či kalkul jí pomáhaly zvládat onu „lindománii“, která ji obklopovala, kamkoliv se pohnula. Když se Lind na konci turné provdala, veškerá kouzla marketingu zmizela jako mávnutím čarovného proutku. Archetyp „ledové královny“ však přetrval a stal se součástí povinné výbavy paní Módy, která je vždy tak trochu odtažitá, nedostižná a chladně lhostejná…