Cool má africké kořeny

„Cool“ je víc než jen slovo; je to životní postoj a styl, který má v DNA uloženu sebevědomou chladnokrevnost i v těch nejžhavějších situacích a společenský vzdor spojený s hledáním vlastní, individuální cesty.

Itutu je ústředním prvkem v animistických náboženstvích jorubských a ibských civilizací západní Afriky, které budovaly starověké městské státy Ile-Ife a Benin. Tato společensky žádoucí ctnost byla odvozena od kvality klidné, chladné vody, která byla na horkém a vyprahlém kontinentě nedílnou podmínkou přežití. Itutu charakterizovala vyrovnanost, duševní klid a sebekontrola. Člověk, který byl v tomto pojetí „cool”, si dokázal zachovat klid uprostřed bouřlivých událostí. Uměl se chladnokrevně, bez emocí rozhodovat a hasit společenské spory. Klidný, vyrovnaný stav byl rovněž předpokladem ke komunikaci s duchy, kteří umožňovali lidem kontakt se světem předků. „Když se Yorubané zmocnil duch jednoho z jejich božstev, ostatní poznali jeho stav, protože jeho tvář ztuhla do masky itutu – masky cool," zjistil antropolog a historik umění Robert Farris Thompson. Kontrola mysli, kterou se itutu vyznačovalo, byla v uvedených afrických společnostech úzce spojena i s kontrolou nad vlastním tělem. Výsledkem této disciplíny byla typicky uvolněná, lehká a od kyčlí houpavá chůze, která vycházela z rituálního tance.

Africké cool se v podobě itutu rozšířilo do Ameriky společně s obchodem s otroky. Netečná maska, kterou si nevolníci tváří v tvář nelidským podmínkám nasazovali, spojovala podřízenost i tichý vzdor vůči útlaku. Být cool umožňovalo otrokům zachovat si lidskou důstojnost a zároveň odpírat otrokářům radost z pokoření. Maska itutu zakrývala pohrdání i hněv, neboť otevřené vyjádření těchto emocí vedlo k tvrdým fyzickým trestům. Tato životní strategie klidu a kontroly se posléze stala i součástí lidové kultury, která navázala na africké kořeny itutu v podobě hudby a tance. Mezi první umělecké projevy tohoto druhu patřily například field hollers: svérázné polní písně, které sloužily k synchronizaci práce prostřednictvím tanečních pohybů a prvních „bluesových tónů” v podobě broukání, sténání či vyvolávaných výzev a odpovědí. „Všechny víry, postoje a činnosti, které si otroci mezi sebou pěstovali, měly vždy ,opoziční obsah', i když byly skryty v mimice tance nebo později v metaforách lidové pohádky,” dodává historik Ira Berlin.

V krutých podmínkách otroctví na jihu Spojených států vznikaly navzdory represím nové hudební formy, které umožňovaly přes absenci psaného jazyka udržovat a předávat domorodou kulturu Afričanů. Typickým příkladem takového žánru je blues, které vycházelo z náboženských gospelů a spirituálů. Blues bylo ovlivněno africkou hudbou kmene Igbo ze západní Afriky a využívalo techniku zvolání – odpověď, která se uplatňovala již v polních písních. Ďábelské blues nebylo určené pro ucho boží a na rozdíl od gospelů, plujících na nebeském obláčku, oslovovalo nejnižší vrstvy společnosti – česače bavlny, migrující dělníky i prostitutky. Navzdory melancholickým tématům a vykřičeným křivdám nebylo blues pesimistické, ale dokázalo transformovat utrpení v dynamický, život oslavující manifest. Nejinak tomu bylo v případě jazzu, jehož představitelé se na počátku 20. století stali pokračovateli této tradice. Po předčasné smrti Charlieho Parkera, způsobené drogami, se Miles Davis vydal cestou cool jazzu s uhlazenou bluesovou melodikou kultovního alba Birth of the Cool (1949).

Z poválečné atmosféry plné deziluzí, společenské konformity a tradičních rodinných hodnot vyrostla generace beatníků (beat generation), kteří se odtrhli od ideálů normality prostřednictvím svého psaní i životního stylu. Následovníci Kerouaka či Ginsberga se již za masku itutu neskrývali a otevřeně zpochybňovali rigidní společenské normy a mocenské struktury éry studené války. Beatníci se domnívali, že „žít rychle a zemřít mladý“ představuje radikálnější výzvu zavedenému řádu než jakékoliv dostupné politické hnutí. Rozhodli se opustit práci i občanské povinnosti, aby se věnovali cestování, experimentování s drogami či objevování zenbuddhismu. Vlivným manifestem filozofie cool se stala esej Normana Mailera Bílý černoch (1957), v níž Mailer slovy „černoch přinesl kulturní věno“ popisuje přímý vliv afroamerické kultury na euroamerické subkultury. „Být cool znamenalo mít situaci pod kontrolou,“ napsal Mailer a navazoval tím na chladný a vyrovnaný stav afrického itutu. Cool přístup, říznutý rebelií vůči konformitě, se stal poznávacím znakem vůči většinové společnosti vzdorujících subkultur.

.