Pompeje. Antické město, ve kterém se rázem čas zastavil

Čtyřiadvacátý srpen, rok 79 našeho letopočtu, starověký Řím. Obyvatelé Pompejí v jihoitalské provincii Neapol už několik dní přehlížejí varovné známky blížící se katastrofy. V osudný srpnový týden vyschnou studny, obloha získá zvláštně žluté zabarvení a ulicemi se nese podivné ticho, kdovíproč totiž odletěli všichni ptáci. Ve městě panuje čilý ruch, v pravé poledne však slunce zacloní obrovský mrak a náhle se setmí. Osvícení starousedlíci při pohledu na nedaleký mohutný kopec, z něhož se valí černý dým, nasedají rychle do člunů a chtějí spasit život útěkem na moře, jenže už to nestihnou. Koho nezalije láva rozžhavená na tři sta stupňů, udusí se oxidem uhelnatým. Po erupci, která trvá bez přestání tři dny, se v Pompejích rozhostí ticho na dalších šestnáct set let. Vulkanický popel zakonzervuje město i s dvaceti tisíci obyvateli přesně tak, jak je zastihl v posledních vteřinách života. Do kraje sice záhy dorazí vyšetřovací komise vyslaná císařem Titem, nalézá však jen pláň pokrytou tmavou hmotou.

Když v roce 1599 hloubil slavný italský architekt Domenico Fontana koryto pro řeku Sarno, nestačil se divit. Právě on jako první po stovkách let zahlédl odvážné erotické fresky, které zdobily zdi zasypaných vil, a s ohledem na soudobou přísnou morálku je raději zase ukryl pod nános hlíny. Výzkum vykopávek začal až o sto padesát let později profesor archeologie Giuseppe Fiorelli. Ten sice původně považoval domy s erotickou výzdobou za nevěstince, ale brzy změnil názor. Hanbaté malby měli totiž na zdech snad všichni obyvatelé pohřbeného města! Vznikl tak mýtus, že v Pompejích žili hříšní lidé, a proto na ně bůh seslal trest v podobě zkázy. Časem ale badatelé pochopili, že v antických dobách se nahé tělo zobrazovalo zcela běžně.

Procházka ztichlým antickým městem, jež se do dnešní doby zachovalo ve své původní podobě, vás nadchne a možná zabaví na celý den. Nejcennější památky sice už dávno odvezla různá muzea a výzkumné ústavy, mnoho domů se rozkradlo na stavební materiál a jiné zase zničilo kamení chrlené sopkou v den zkázy, přesto ale procházka po Pompejích stále nabízí působivé zážitky. Smíte vejít do zřícených domů všech společenských vrstev, projdete se po hlavní třídě lemované obchody a tržišti. Nahlédnout můžete také do školy s původními barevnými freskami, projdete si zachovalé antické lázně a propracované mozaiky, zobrazující oblíbené antické sporty nebo lov zvěře. Archeolog Fiorelli rozdělil město na čtvrti a bloky, jež najdete označené na mapce, kterou si můžete stáhnout do mobilu. Můžete se projít zhruba třetinou města. V kamenné dlažbě uvidíte koleje vyryté od vozů starověkých Římanů.

Určitě si prohlédněte odlitky těl obětí dávné katastrofy, které v areálu města uchovává Antiquarium dei Pompei. Při vykopávkách totiž Giuseppe Fiorelli objevil ve vrstvách popela dutiny, které obsahovaly lidské pozůstatky, a napadlo ho vyplnit je sádrou, aby získal věrné podoby Pompejanů v jejich posledním okamžiku. V muzeu tak uvidíte třeba matku objímající dítě nebo pártek vyděšených milenců. Nezapomeňte si také dojít piniovou alejí až k amfiteátru – jeho souměrnost bere dech stejně jako pověstná akustika. V sedmdesátých letech zde vystoupila slavná kapela Pink Floyd, videozáznam je zde:

Nebo před cestou mrkněte na dobrodružný italský film Poslední dny Pompejí z roku 1959. Kronikář Plinius mladší, nejznámější očitý svědek erupce Vesuvu, který pozoroval tragédii tří měst (společně s Pompejemi zmizely i dvě přilehlé rekreační oblasti Římanů Herculaneum a Stabie) ze vzdálenější pláže a podařilo se mu zachránit holý život, vylíčil události v dopise historikovi Tacitovi. Podle jeho slov vyšlehl z Vesuvu mrak dýmu ve tvaru borovice pinie a nastala noc. Poznamenal také, že erupci doprovázely silné otřesy půdy, které odsávaly moře a znovu ho vracely. Dnes se pro tento jev vžil název tsunami.

Pompeje, to ale není jen archeologické naleziště. Dnes je to živoucí město plné restaurací a kaváren. Stačí si po prohlídce zasednout do stínu stromů v příjemné zahrádce se šálkem kávy nebo pohárem zmrzliny a oddat se kouzlu ospalého italského odpoledne. Ještě snad váháte?