O životě pod maskou

Když jsem Ambalangodu navštívil poprvé, padaly z nebe provazy deště. Se zakloněnou hlavou jsem sledoval průrvy v mracích a netrpělivě vyhlížel světlé zítřky. Venku se toho prozatím moc dělat nedalo, a tak jsem sednul před hotelem do tuk-tuku a nechal se odvézt k muzeu masek. Nádherné, z balzového dřeva vyřezávané masky mají na Srí Lance mnohasetletou tradici a jsou ve třech druzích: masky kolam zesměšňují autority a společensko-politické poměry, masky raksha se používají při náboženských oslavách, zatímco masky sanni léčí formou exorcismu nemoci způsobené démony. „Řídí některá z masek počasí?” zeptám se s lehkou ironií průvodce a očima krátce vzhlédnu vzhůru. Nebe sice k večeru ještě více potemnělo, zato mně pomalu, ale jistě začalo svítat.

S maskou jsem se poprvé setkal jako dítě na maškarních a později jako student divadelní antropologie na DAMU. Má pražská studia provázely opojné pocity svobody, protože mě v metropoli, na rozdíl od rodného maloměsta, nikdo neznal. Maska anonymity je samozřejmě jen jedna z mnoha masek, které využívá snad každá kultura. Od australského vnitrozemí po Arktidu, od mezolitické Afriky po Spojené státy 21. století, lidé vždy vyráběli nejrůznější druhy masek a používali je zejména pro transformaci, zakrývání či odkrývání identity.

Nejstarší doklad o používání masek přitom pochází z manismu; kultu předků, který filosof Herbert Spencer považoval za první náboženství. Z náboženských rituálů Dionýsova kultu se rovněž vyvinuly dithyramby a posléze i antické divadlo. Masky, jež používali členové Bakchova sboru, je proměňovaly do podoby satyrů s kozlími rohy, které zdůrazňovaly jejich divokou, pudovou povahu. 

Věřící se nechávali posednout bohem, duchem či předkem, který prostřednictvím nich mluvil a jednal (lat. persona – mluvit skrz masku, pozn. redakce): „Když masku nosím, vidím věci, které jiní nevidí,“ vyprávěl mi kdysi nositel masky Igbo: „Když mi přinesou galon palmového vína a nalijí mi ho do úst, dokážu ho vypít, zatímco jiný člověk ne. Chápu lidi jinak, protože když se na ně dívám, mé oči jsou očima ducha, ne jako oči lidí.“

Duchové, kteří promlouvají skrze masky, jsou často nevypočitatelní, mají janusovskou tvář a dokáží člověka uzdravit stejně jako zranit. Do konce života nezapomenu na to, jak jsem v noční Havaně následoval zvuk djembe a vešel do domu, v němž se odehrával vymítací rituál v rámci afro-kubánského náboženství zvaného Santería: u oltáře se v divokém rytmu kýval kněz s yoruba maskou a dav, který byl soustředěný kolem, začal postupně propadat transu: lidé naráželi do stěn a svíjeli se na podlaze v lascivních, animálních křečích. 

Uprostřed tohoto chaotického, živelného kotle jsem velice rychle pochopil, co je pro posednutí duchem za maskou typické: v časoprostoru mezi čtyřmi stěnami neplatily žádné pozemské zákony či zvyklosti a cokoliv se stalo, nebylo zodpovědností toho kterého člověka, ale duchovní mocnosti, která se jej zmocnila. 

My tento svět obrácený vzhůru nohama zažíváme v civilizované podobě u příležitosti každoročních masopustů či karnevalů. Bohatě zdobenými maskami je vyhlášený karneval v Benátkách, přičemž ve středověku platily škrabošky za běžný módní doplněk a jejich lehce anarchické sklony regulovaly speciální zákony. Maskovaní muži nesměli vycházet po setmění, měli zakázáno nosit zbraně, vstupovat do kostela a zákon z roku 1268 jim dokonce zakazoval nasazování masky a házení vajec naplněných růžovou vodou na dámy.

Móda nošení masek se průběhu 16. a 17. století rozšířila i na ženy po celé Evropě. Masky, obvykle vyrobené z hedvábí a sametu, byly původně propagovány jako prostředek ochrany pleti před sluncem – a také před pohledy drzých mužů. Ženy však záhy zjistily, že masky chrání i jejich identitu, a začaly je proto nosit, když chystaly něco nekalého.

Masky dámám umožňovaly bezostyšně flirtovat, aniž by ztratily pověst, a byly tak nepostradatelným doplňkem při tajných schůzkách. V průběhu 19. století maska na svém významu ztratila, ale znovu se na scéně objevila ve své posmrtné podobě, případně jako součást maškarních či karnevalové, smíchové kultury, jejíž součástí je dodnes.

Maska si i v současnosti –  podobně jako v prastarých náboženských rituálech – zachovala onu magickou moc proměnit identitu svých nositelů, kterým umožňuje zkoumat jungovskou personu i skryté aspekty osobnosti, podobně jako na maškarním bálu ve filmu Eyes Wide Shut či nověji v rámci dragu či cosplaye.

Možnosti masky významně rozšířil virtuální prostor a AI všeho druhu. Vedle estetických filtrů, falešných fasád, umělých identit či avatarů se vyjímá zejména disinhibiční efekt, tedy odložení zábran a skrupulí či porušování tabu, zákazů či norem pod rouškou internetové anonymity. Kyberprostor se běžným uživatelům jeví oddělený od skutečného života, díky čemuž lidé snadno propadají pocitu, že jejich online persona obývá smyšlenou dimenzi, oddělenou od požadavků a odpovědnosti reálného světa. Je to obdobné jako ve zmíněném havanském domě. 

Tento paralelní prostor tak obývají nejen maskovaní mstitelé, kteří stojí v opozici vůči zkorumpovanému mocenskému systému v podobě Zorra či hnutí Anonymous s typickou maskou Guye Fawkese. Web je především plný nejrůznějších anonymů, trollů, hackerů či kyberstalkerů, u nichž stržení masky hrozí veřejnou ostudou, podobně jako u hrdinů v mexických zápasech lucha libre.

Mít masku není – jak to nyní možná může vyznívat – samo o sobě nic špatného. Všichni hrajeme divadlo, jak ve své stejnojmenné knize odhalil sociolog Erving Goffman, a maska je nedílnou součástí našeho představení na scéně života. Masky nám poskytují symbolické zkratky, které nám umožňují žít více životů a rychle přepínat mezi dílčími společenskými rolemi. Někdy slouží jako ochranný štít zranitelného nitra, jindy jako součást mimikry či přetvářky, ale bez nich si je těžké představit naše „já“. 

Tak schválně: když se večer odlíčíte, vysvléknete ze svého korporátního outfitu, vypnete Instagram, zapomenete na filtry, zanecháte role přítelkyně, matky či kamarádky, co vlastně pod všemi těmi „maskami“ zbyde? Je možné že nic jako „pravé já” neexistuje a náš život se spíše podobá reji masek a karnevalu plného rolí, které hrajeme na veřejné scéně i v soukromých fantaziích.