Society

Fejeton Martina Váši: Je nostalgie špatná na pleť?

S prací, která si žádá, abyste byli vždy o krok (čtěte: o sezonu) napřed, může být zneklidňující, když si uvědomíte, že jste pozadu zhruba o dvacet let. Nebo?
Nikdy neříkej nikdy. To se říká. A já opravdu neříkám nikdy téměř nikdy, ale faktem je, že jsem nikdy nebyl příliš nostalgický. Na druhou stranu, kdo jsem, abych nostalgii soudil?
V jakémsi článku, jehož důvěryhodnost je tak nízká, že se raději tvářím, jako bych zapomněl jeho původ, jsem četl, že nostalgie se nás zmocňuje především ve chvílích, které jsou těžké, a tak před problémy utíkáme do dob minulých, kdy nám bylo fajn. Tehdy jsem si pod tím neuměl představit nic konkrétního. Převážně proto, že nedisponuji strojem času. Minulé pondělí jsem ale přišel večer domu, víc mrtvý než živý, otevřel jsem si víno a pustil jsem si Spice Girls. Aha!
Najednou jsem devadesátá viděl všude. Ne kolem mě. Na mně. Seděl jsem na židli, poslouchal Say You’ll Be There, na sobě triko od Homage Tees, na kterém je natištěná princezna Diana (#neverforget), a před sebou sluneční brýle Han Kjøbenhavn, o nichž mi kolega řekl, že v nich vypadám jako Notorious Big. A pil jsem šťávu. Šťávu, ty vogo. To je taky hodně nineties. (Pít šťávu i používat „ty vogo“.)
Přemýšlel jsem, po čem se mi vlastně stýská. Co devadesátá léta měla a dnešek nemá? Telefonovat s kamarádkou znamenalo sedět na prahu mezi kuchyní a předsíní, protože pevná linka nedosáhla dál. Když jste chtěli zjistit, v kolik budou v televizi dávat hlavní zprávy (čtěte: pořad Móda – Extravagance – Manýry), museli jste se podívat na teletext, protože internet jste buď neměli, anebo jste na něj mohli jenom po sedmé večer, ale televizní program byste na něm stejně nenašli. A Say You’ll Be There jsem si pouštěl leda z kazety – víte, jak se ta písnička na kazetu dostala? Počkal jsem si, až ji budou hrát v Esu a pak jsem si ji nahrál pomocí kazeťáku. Samozřejmě i s hlasem Terezy Pergnerové.
Devadesátá léta byla vlastně docela příšerná. Ale úžasným způsobem. Člověk (já) ještě neměl ten nepřemožitelný pocit, že včera bylo pozdě. Byl jsem koneckonců dítě. (Bylo mi sedm let, když Geri odešla od Spice Girls.) (To bylo v osmadevadesátém, pokud vám z nějakého záhadného důvodu tato kulturní reálie chybí v arzenálu vědomostí.) A ta móda! Crop topy se šusťáky a běžecké boty. Tenisky na platformě. Neonové šusťákovky. Džíny do pasu. Malé černé, anebo ještě lépe – malé metalické. A loga, loga, loga.
Když se podíváte na podzimní kolekce, možná taky dostanete pocit, že jste nakonec přece jen stroj času objevili. Balenciaga, Lacoste, Versace. Et cetera. Hm. Možná nakonec nostalgie není tak špatná na pleť, jak jsem si myslel. Možná se za ni nejen nebudu stydět, ale vychutnám si ji, dokud k tomu mám od módy požehnání.
A potom, nostalgie prý častěji přepadá inteligentnější lidi. To se v tom pofidérním článku psalo také…