Modrá pro kluky a růžová pro holky? Jak to celé začalo a proč si můžete v klidu vybrat, co sami chcete

Barvy nemají pohlaví, pouze jsme se naučili přisuzovat jim společensko-kulturní roli a promítat do nich emoce. Někdy se to může hodit, jindy, třeba jako v případě dětského oblečení, kde je modrá přisuzována klukům a růžová dívkám, to může vést k příliš úzkému vidění světa nebo ke zmatkům. „Maminko, to je ale hezká holčička,“ slyšela jistě mnohá máma dítěte v růžovém, přestože šlo o chlapečka. Nebo naopak. Historie symboliky těchto dvou barev si protiřečí a je rozhodně nuancovanější, než by si dnes mohl myslet kdejaký konzervativec. Jedno ale zůstává: barvy ani oblečení z podstaty nemají gender. Ten jim totiž přisuzujeme jen my sami.

Když mi bylo asi čtrnáct, poslouchala jsem Nirvanu, nosila černé kanady, spínací špendlíky jako ozdoby džínů a objevovala punk. Kdyby se mě tehdy někdo zeptal, jaká je moje oblíbená barva, určitě bych řekla černá, dokonce jsem si načerno obarvila vlasy (chyba, kterou si musíme projít všichni). Pravda ovšem je, že ve skrytu duše jsem měla ráda růžovou. Ale pokud bych se k tomu veřejně přiznala, asi by mě kámoši nevzali na punkový koncert – růžová byla prostě moc holčičí. Měkká. Ubrečená. Slabá. Povrchní. Z růžové se v posledním půl století stala barva, která budí emoce, a někdo ji dodnes vidí jako krajně nevhodnou pro kluky, natož pro muže. Růžové je zženštilá, je queer, a to je podle mnohých konzervativních tradicionalistů prostě špatně, fuj.

Obecné přesvědčení je, že růžová pro holky a modrá pro kluky je moderní vynález sahající do poválečného boomu padesátých let, kdy se především na západě začala ve velkém roztáčet kola kapitalismu a oděvní průmysl s dobou držel krok i díky novým marketingovým strategiím. Vůbec poprvé se začalo cílit nejen na děti, ale také na teenagery (potažmo na peněženky jejich rodičů), a tak výrobci dětského oblečení (a dalších věcí jako hračky apod.) začali zboží diverzifikovat prostřednictvím barev určených pro konkrétní pohlaví čistě jen proto, aby ho prodali více. Nebyla v tom tedy žádná věda.

První oficiální zmínku o modré a dětském oblečení našly oděvní historička a youtuberka Rudolph i dlouholetá výzkumnice této barevné dichotomie Jo Paoletti. V článku z amerického Godi’s Ladies Magazine z roku 1856, který se týkal očekávání narození dítěte Napoleona III. a jeho ženy, popisuje přípravy, jež mimo jiné čítají celou královskou dětskou výbavičku – ta se vyjímala ve světle modré barvě, a to ne s ohledem na pohlaví, ale proto, že modrá byla typicky spojována s Pannou Marií, pod jejíž ochranou mělo narozené královské miminko být. 

Zajímavé však je, že jiné dobové články (například britské provenience) naopak barvy genderovaly: v jednom z textů najdeme zmínku, že se připravovaly výbavičky dvě: modrá pro chlapce, růžová pro dívky; v jiném pak stojí, že modrá výbavička symbolizovala očekávání chlapce. Nejpravděpodobnější teorie však zůstává spojená s katolickou vírou: světle modrá se přisuzovala Panně Marii, růžová Ježíšovi (na obrazech Madony s dítětem má Marie typicky modrý plášť a Ježíšek červené – a růžová je v červeném spektru). Tak to aspoň ve Francii a ve velké části Evropy bylo až do dob, kdy se rozšířily vlivy protestantské, jež naopak prosazovaly opačný barevný rámec.

Šlo víceméně o emocionální přisuzování významu barvám podle pohlaví, ostatně tak nějak to s barvami funguje po staletí – máme prostě tendenci mít na ně názor: zelenou přisuzujeme přírodě a novému životu (jaro) a modrou a červenou (a všechny barvy z ní vycházející) vnímáme jako téměř mytické protiklady, a to včetně emocionálního náboje, který jim připisujeme: modrá jako klidná, citlivá síla, červená a její deriváty jako symbol energie, ohnivosti, boje, agresivity. Proto je více než pravděpodobné, že barevné asociace s chlapeckým a dívčím oblečením mohly být dlouho opačné než dnes (a leckde byly): světle modrá (klidná, nevinná) pro dívky a červená (a růžová) pro kluky (barva boje a rozhodnosti). Podle lokálních zvyklostí, víry, výchovy a celého souboru společenských okolností to ale mohlo být i naopak: holčičky jsou emocionálnější, a tak dostaly červenou, zatímco kluci potřebují být symbolem klidné, vyrovnané síly, a proto oblékají modrou. V rámci dobových obrazů najdeme příklady obojího. Faktem však zůstává, že modrou a červenou vnímáme jako protiklady a stejně binárně jsme v naší kultuře zvyklí vnímat po staletí pohlaví. 

V různých částech Evropy bylo dlouhou dobu z více méně praktických důvodů zvyklostí oznamovat svému okolí narození dítěte. Například v některých částech Nizozemska, jak dohledala v dobových prámech Rudolph, byla zahraničním tiskem zaznamenána tradice vyvěšování na domovní dveře specifické krajkové dečky. Ta měla upozorňovat, že se v domě nachází novorozenec a rodinu v tu dobu nesmí nikdo rušit (a týkalo se to i nejrůznějších věřitelů vymáhajících dluhy apod.) Z ryze praktického ranku se tato tradice posunula do symbolického spektra, kterou můžeme znát i z jiných evropských zemí a z Ameriky. Později se z dekorování domu stalo psaní – přátelům a známým se rozesílaly malované a dekorované pohledy či přáníčka oznamující narození dítěte, přičemž právě tyto kartičky se často lišily barvami – modrá a červená podle pohlaví dítěte. Nešlo tak o dětské oblečení, ale čistě o oznámení narození. Ostatně ještě během 19. století děti do zhruba šesti let ve velkém nosily genderově neutrální oděvy, většinou bílé košilky. Bílá byla totiž nejpraktičtější: bílé bavlněné košilky se snadno praly a bělily, jejich střih usnadňoval manipulaci s plenkami a tak dále. 

Zhruba do 19. století se navíc na barvení látek používala přírodní barviva, která nesnesla časté a nepříliš šetrné praní a vyváření, které je u dětských oděvů nezbytné. A mimochodem – i přes nové vynálezy a technologie v průběhu 19. století šlo ne vždy o bezpečné inovace, například používání arsenu nebo olova v kosmetice. Noviny tak často plnily příběhy otrav nebo minimálně děsivých alergických reakcí na tu kterou látku a týkalo se to samozřejmě i barev na oblečení. Dobové články z ženských magazínu z druhé půlky 19. století tak hospodyňkám vehementně radily, aby děti prostě a jednoduše oblékaly do bílé.

Od konce 19. století se díky technologickým inovacím začínají profilovat stabilnější a bezpečnější barviva a i dětské oblečení začíná nabírat na barevných obrátkách. Zhruba někde tady začíná do dětského oblečení pronikat barevný chaos: některé magazíny referují o modré a růžové jako o barvě pro holčičky, někdo zase přisuzuje klukům žlutou, jinde najdeme naše staré známé dělení na růžovou pro holky a modrou pro kluky, ale najdeme i opačný úzus... a někde dokonce narazíme na barevné typologie – pro světlá miminka modrá barva, pro miminka s tmavými vlásky růžová bez ohledu na pohlaví. Dětské výbavičky na první měsíce se i tak stále pořizují bez ohledu na pohlaví, ale spíše podle preferované barvy nastávající matky nebo rodiny a zvyklostí. Pohlaví dítěte je tehdy do narození prostě a jednoduše tajemstvím a s jeho predikcemi se začíná ve velkém pracovat vlastně až od 90. let. Ve 20. letech 20. století s technologiemi barvení, které mohly vydržet domácí praní i veřejné prádelny, k nimž se rodiny často uchylovaly, se začaly rozšiřovat i dětské oblečky v mnoha barevných variantách podle módních trendů. Jde ale o trendy podobné jako ty „dospělácké“, velmi oblíbené byly například pro dívky tmavě modré šaty v námořnickém stylu. S rozšířením konfekce a objednávkových katalogů, barev a stylů ovšem paradoxně přichází ještě větší zmatek, takže v dobových novinách a magazínech lze dohledat dopisy čtenářek, které netuší, do jaké barvy mají své děti oblékat. 

Odpovědi se i tehdy různí podle regionálních zvyklostí: Rudolph referuje, že v roce 1929 uspořádal na toto téma americký Parent’s Magazine anketu mezi obchodními domy napříč kontinentem. Výsledkem byl neuvěřitelný mix – někdo přisuzoval modrou klukům a růžovou dívkám, někdo naopak. Ani tehdy nebyla odpověď jednotná a jasná. Ale stačí ještě pár desítek let a všechno je jinak. 

Koncem 30. let už je to podle dobových článků jasnější, ale nejde ani tak o barvy jako o to, že rodiče začínají děti oblékat ještě dříve do oblečení, jež vychází z toho pro dospělé – je ho široká nabídka a je po něm také velká poptávka. Tatam je doba bílých košilek do zhruba šesti let. Jde spíše o společenskou věc a nápodobu, i malé děti už tou dobou nechtějí vypadat jako „mimina“, ale jako větší děcka. Ta nosí barevné oblečky podle poslední módy – a ty jsou samozřejmě genderované pro kluky a holky (bez ohledu na konkrétní barvy). Od 40. do 70. let nastává vrcholná doba růžové pro holky a modré pro kluky – vstupuje sem i zmíněný poválečný průmyslový boom, marketing, to vše namíchané do jednoho koktejlu se společenskými normami a novými tradicemi. Jak je vidět právě na tomto příkladu, rituály, které častokrát považujeme za skutečně letité a dlouhodobě neměnné, prostě tradiční, jsou častokrát poměrně moderní vynálezy. Od 70. let se na západě s všeobecnou post-hippie náladou a novými sociálními trendy od genderovaných barev pro děti upouští a doporučují se barvy jakékoli pro kohokoli – hlavně, aby byly jasné a zářivé (červená, zelená, modrá, žlutá), protože podle psychologických studií mají dobrý vliv na vývoj dětí a jejich vnímání barevného spektra. Ale konzervativnější osmdesátky barevnou dichotomii růžové a modré zase vrací do hry. A není to zdaleka naposled.

Modrá je v celém našem příběhu daleko méně jasně vyhraněnou barvou dle pohlaví než růžová. V celé moderní historii (zhruba od průmyslové revoluce) byla často braná jako adekvátní pro kluky i holky. Ale běda, když si kluk vzal růžovou! Zhruba od poloviny 20. století to totiž není jen o modré pro kluky a růžové pro dívky, ale začíná vznikat celospolečenské přesvědčení, že růžová je prostě holčičí, a chraň tě ruka Páně, chlapče, abys na ni sáhl, natož si ji oblékl! Ale proč to tak je, vás možná překvapí: nešlo primárně ani tak o asociaci růžové (a dalších pastelových barev) s dívkami, ale s malými dětmi jako takovými. Zároveň rostlo společenské přesvědčení, že dívky touží zůstat dětmi co nejdéle. Proto mají zálibu v barvě, která dětství a nevinnost symbolizuje. A tak zatímco malé kluky naopak společnost i oděvem nutí vyrůst co nejdřív, ženy by měly co nejdéle zůstat de facto dětmi, holčičkami ve svých růžových šatičkách. Kluci jsou malí muži, zatímco ženy jsou malé děti. Začíná éra infantilizace žen, která trvá v podstatě dodnes. 

Přidejte k tomu fakt, že od poloviny 20. století se masově rozšiřují barevná média – časopisy, filmy, fotografie, reklamy. Jsme zavaleni barvami zprava zleva a obrázky krásných žen v růžových róbách, z nichž jednou z nejikoničtějších je Marylin Monroe a její hot pink šaty ve filmu Páni mají radši blondýnky jsou najednou všude. Růžová se tak postupně proměnila z barvy pro malé děti na barvu pro holčičky, aby se stala barvou pro ženy (které měly hrát roli holčiček). Mimochodem, i kvůli této asociaci je znakem boje proti rakovině prsu právě růžová stužka. Do toho sem spadají čím dál viditelnější debaty o sexualitě a popularizace nejrůznějších (z dnešního odborného pohledu často scestných) teorií kolem homosexuality a samozřejmě první (a zdaleka ne poslední, jak vidíme i dnes) konzervativní snahy téma démonizovat. K rozdělení barevnému se přidávají i nejrůznější výchovné návody na to, jak už od malička učit děti chování a návykům, které jim podle pohlaví přísluší. K tomu samozřejmě patřila nutnost vyvarovat se – v případě chlapečků – růžové. A tak růžová dostala i nálepku zženštilosti. 

Debata o této barevné dichotomii modré a růžové a o všem, co nám asociuje růžová, se výrazněji vrátila s tzv. čtvrtou vlnou feminismu zhruba v polovině desátých let 21. století a pokračuje i dnes. Je možná o to důležitější s tím, jak se aktuálně opět do módy vrací konzervativní trendy a tradice. Přestože se v posledních letech opět více přikláníme k dětskému oblečení, jež je genderově neutrální, paradoxně se vracíme zpět do dob genderovaných oznámení o narození dítěte. Jen s tím rozdílem, že si neposíláme po porodu pohled s barevným čápem s růžovou, nebo modrou mašlí, ale pořádáme nejrůznější gender reveal večírky s balónky s barevnými prášky nebo ohňostroji. Možná by bylo na čase nechat být děti dětmi a barvy něčím, co nám dělá radost a za co se nemusíme stydět bez ohledu na věk nebo pohlaví. A teď už to konečně řeknu: mám ráda růžovou, přestože jsem emancipovaná žena. Anebo je to právě proto?