Proč módní návrháři ubližují ženskému tělu na mole a jak bude vypadat nová žena

Minulý týden jsem se šla podívat na módní přehlídku a vzala jsem s sebou i svého nejlepšího kamaráda. Ten na rozdíl ode mne módu téměř nesleduje, ale zato dokáže dost dobře zformulovat, co si myslí. „Nemáš pocit, že ti návrháři nenávidí ženská těla?“ zněla jeho první otázka. 

Na mole totiž nechyběly modely, které modelkám stahovaly nohy tak, že mohly jen stěží chodit, excentrické kovové obruče a detaily, které se téměř zařezávaly do těla nebo znemožňovaly dívce pořádně hýbat hlavou, boty se stuhami, které se pletly pod nohy, nebo podpatky tak vysoké, nepohodlné či v nevhodné velikosti, že žádné z přítomných manekýn nepřidávaly na stabilitě nebo pohodlí. Některé modely odhalovaly ženská těla vlastně možná docela zbytečně a co se týče diverzity, nebyl na mole nikdo, kdo by jakkoli výrazněji vybočoval. 

Mě to v tu chvíli ani nenapadlo. Sledování přehlídek vás otupí. Nepřijde vám divné, že na mole nejsou ženy, ale dívky, jež nejsou běžnou normou, ale spíše odchylkou, která „vypadá dobře na mole". Zapomněla jsem v záplavě několika sousledných fashion weeků, že se nedívám na výtvarná umělecká díla, ale na šaty, které jsou určené k nošení zákaznicím, tedy ženám. Jak jsem jen mohla? 

Zastyděla jsem se. Ale zdá se, že jsem v tom nebyla sama. Jako by na skutečnost, pro koho šijí, totiž zapomněli především sami módní tvůrci. Zpozoroval to nejen můj BFF. Nad tím samým tématem před pár dny uvažovala hlavní módní kritička z The New York Times Vanessa Friedman.

„Proč móda nevidí, co dělá ženám?" ptala se Vanessa Friedman v titulku provokativního textu, který následně obletěl celý módní svět. Móda se ve své přehlídkové poloze dlouhodobě pohybuje na tenkém ledě mezi fantazií a realitou, mezi skutečnou zákaznicí a snem, a jak bylo vidět tentokrát v Paříži, často spíše noční můrou. Až příliš mnoho módních domů tuto křehkou hranici totiž letos překročilo. 

V posledních letech se to na přehlídkách začalo hemžit stunts – momenty, které návrháři vymýšlejí evidentně spíše pro rychlé uznání algoritmu sociálních sítí. Vzpomeňte si například na „nástřikové“ šaty Coperni. Z přehlídek se stal marketingový nástroj, jenž nás má donutit zastavit se při scrollování, a tak jsou kreativní ředitelé ještě více tlačeni jít ještě avantgardnějšími cestami. Nebo úplně bizarními. A v případě nově jmenovaných kreativních ředitelů to platí dvojnásob. Musejí zaujmout, nebo shoří.

Z uměleckých úvah o ženském těle a společnosti se začaly rodit oděvy jako ze zlých snů, které obzvlášť v aktuálním společenském klimatu nevěstí nic příjemného. Může to být dystopická fantazie, ponurá věštba nebo varování. Pieter Mulier u Alaïa představil několik šatů, které připomínaly svěrací kazajky. Duran Lantink v roli nového kreativního ředitele značky Jean Paul Gaultier mimo jiné poslal modelky na molo v overalu s fotorealistickým potiskem mužského chlupatého torza. Glenn Martens dal všem do úst roztahovací šperky připomínající návštěvu u zubaře. Thom Browne předvedl fantastickou kolekci, ale modelkám nasadil hlavy mimozemšťanů. A Courrèges jim ušil šaty a topy, které rovnou zakrývaly celou hlavu i tvář.  Ale jak s tím máme naložit my, skutečné ženy, které by ze všeho nejvíc uvítaly hezké, kvalitní šaty s funkčními kapsami?

Módní novinářky Friedman i Elizabeth Paton z The Financial Times se ptaly, zda „chtějí pařížští tvůrci vlastně vůbec oblékat skutečné ženy“. A na mysl se drala další palčivá otázka: Je móda sexistická? Přece jen valnou většinu kreativních špiček velkých módních domů tvoří muži. Jak připomíná březnový článek z 1Granary, „módními školami a kurzy projde 74 % žen, ale jen 12 % žen je rolích kreativních ředitelek".

Ze zhruba patnácti v uplynulém roce nově jmenovaných módních designérů byly jen tři ženy: Louise Trotter u Bottega Veneta, Sarah Burton u Givenchy a Rachel Scott u Proenza Schouler (aktuálně k nim přibyla ještě Maria Grazia Chiuri u Fendi). Dobře známá je také pink tax, tedy růžová daň, kvůli které ženy častokrát platí za zboží stejné kategorie více než muži, a je jedno, zda jde o spodní prádlo, svetr, nebo žiletky. Když se tak na molech začnou objevovat modely, které jsou, řekněme, diskutabilní, je vcelku snadné ukázat prstem na celkový stav módního průmyslu a světa, v němž žijeme.

Móda je samozřejmě odjakživa plná momentů překvapení, absurdity a uměleckého sebevyjádření. Stačí si vzpomenout na Husseina Chalayana, Rei Kawakubo nebo Alexandra McQueena. Jde o tvůrce, kteří pomáhali posouvat módní slovník, reflektovat dobu, popsat ji. Na rozdíl od umění má móda ovšem tu „smůlu“, že by měla i sloužit. Potřebuje zákazníka. Sen a fantazie ji dokážou pohánět jen do určité chvíle. Pak musí přijít zákaznice se zlatou kreditní kartou. Zákaznice, která prostě potřebuje ujištění, že bude vypadat a cítit se skvěle. Že v šatech bude moct žít, a ne s nimi bojovat. I díky tomu dlouhodobě bodují značky tichého luxusu Toteme, Khaite, The Row, protože tichý luxus je kromě jiného prostě a jednoduše praktický. Jak poznamenala jedna komentující na internetu: „Ženy mají už tak svých starostí dost, než aby je řešily polonahé a v závratně vysokých šteklích.“

Kolekce nemůže být jen vizuální stunt, který si nikdo nekoupí. Neměla by být ovšem ani příliš nudná nebo obyčejná, protože pak ji módní obec strhá podobně nevybíravým stylem. To se stalo například Gucci pod vedením Sabata De Sarna. Nudné, ale nositelné šaty tvořily také Virginie Viard nebo Maria Grazia Chiuri (ostatně, právě ta se považuje za feministku a jistě ví, s jakým cílem a pro koho tvoří. A ne, není to oko muže). Zajímavé je, že ač byla Chiuri za své designy dlouhodobě módními experty kritizována, pod jejím vedením se Dioru neobyčejně dařilo. Podle společnosti HSBC se za jejího působení prodeje značky Dior zvedly z 2,2 miliard eur v roce 2017 na 9,5 miliard v roce 2023. „Chiuri a Viard byly dlouhodobě kritizovány jako nudné, pro mnohé ovšem měla tato kritika kořeny právě v sexismu,“ píše Diana Pearl pro Business of Fashion.

Zajímavý úhel pohledu na uplynulé týdny módy má i novinářka Jessica DeFino. Ta se ve svém newsletteru zamýšlí nad tím, že roztahovací „rovnátka“ z přehlídky Margiela, nejsou ničím jiným než prachobyčejným brandingem. Stříbrný šperk totiž kolem úst připomínal slavné Margielovo logo se čtyřmi stehy. „Mně osobně se to dost líbilo, ale jen proto, že jde o skvělý startovní bod pro konverzaci o tom, o čem je dnes beauty culture. Je to totiž přesně tohle – z našich tváří se staly reklamní poutače. Proč nás tento fakt dokáže zvednout ze židle ve světě módy, ale v beauty nás to nechává chladnými? Není to totiž nic jiného než polštářky pod oči popsané logy, tvarovač obličeje od Skims, tejp na ústa, hvězdičky od značky Starface nebo celá ta hororová morning shed rutina.“

Zajímavým dílkem do skládačky o potřebách žen a o jejich obrazu se stala nová kolekce Miu Miu. Miuccia Prada v duchu své tradiční „ošklivé krásy“ tentokrát poslala na molo všechny v zástěrách. „Značka Miu Miu vždycky čerpala z ženských stereotypů a také je otáčela: baletka, komorná, školačka,“ vysvětluje kulturní stratéžka Emily Carmeli a upozorňuje, že Prada má neskutečnou schopnost vzít aktuální trend a postavit ho na hlavu jako v případě mikro minisukní z roku 2022, jež vycházely z revivalu módy Y2K. 

Její aktuální kolekce není jen prostou oslavou ženy v domácnosti. Ve světě, kdy jsou masivně populární instagramové hospodyňky, tzv. tradwives, se jedná spíše o výstavní podívanou. Nejde o to být rozkošnou hospodyňkou, která neustále peče a vaří. Jde o to, že to dělá pro publikum. Miucciny zástěrky od těch retro po ty utilitární kožené neromantizují ženu v domácnosti, ale vzdávají hold ženě ve všech jejích rolích se všemi obtížemi, s nimiž se během jejich vykonávání setkává. Najednou se ze zástěry stává uniforma připravená vydržet jakýkoli výkon – a jde o uniformu paradoxně nelichotivou na rozdíl od precizně nastylovaných outfitů známých internetových tradwives, jako je Nara Smith.

Domácí práce, tzv. druhá směna, nám opět připomíná, že osobní je politické. „Tradwives nám prodávájí iluzi o jednoduchém světě, kde pořádek vždy vítězí nad chaosem, kde je vše čisté, snadné, barevně ladící, dokonalé. Je to ale jen performance využívající aktuální trend nostalgie. Tradwives plní své povinnosti ne proto, že musejí, ale protože vědí, že potěší algoritmus,“ vysvětluje Carmeli. 

Zástěrková kolekce Miu Miu je toho pravým opakem. Je chaotická, nepřehledně barevná, plná zdánlivě náhodných detailů. Je v nich všechno: funkce, práce, ale i respekt, glamour i trocha svůdnosti. Jde o oděv, který dokonale vystihuje mnoho podob ženy. Ne, Miuccia nás neposílá zpět do kuchyně, ale posílá kuchyň na mola a úděl ženy demytizuje tím, že jej ve svém osobitém stylu estetizuje.