První káva v Granadě

Sedím u vratkého plastového stolu na střešní terase a piju kávu. Je brzy ráno, krátce po východu slunce. Dívám se přímo na věže granadské katedrály. Jedna věž je zakrytá plachtou, vedle ní trčí rameno jeřábu. Když se ke katedrále o pár hodin později přiblížím, všimnu si, že v historickém centru probíhají stavební práce téměř na každém nároží. Může to vypadat nesourodě, ale opak je pravdou. V Granadě se po staletí potkávala náboženství a politické vlivy. A tak dnes vedle sebe najdeme kostel zasvěcený Panně Marii Bolestné, mešitu i dělníky z Uruguaye, kteří nahazují omítku na fasády s velmi dlouhou pamětí.

Srdce města tluče ve čtvrti Albaicín. Nejstarší část města byla v roce 1984 zařazena na seznam památek UNESCO a právě v ní bydlím. Klikaté úzké uličky se vlní, dvoupatrové domky jsou nalepené jeden na druhém. Kdybychom stokrát přenesli pražský Nový svět na jeden kopec, obvodové zdi natřeli bílou barvou a ve vnitroblocích přivítali několik generací holubů, tak bychom mohli čistě hypoteticky načrtnout Albaicín. Ale vůně, hluk a neustálý šum davu lidí a všemožných dopravních prostředků nakreslit nelze, to se musí vidět. Tady se život doopravdy žije, city se vyznávají přímo na ulici a staletí se prolínají v každém kameni dláždění. Na hradbách sedí místní mládež a popíjí pivo z PET lahve, přirozeně se mísí s turisty, kteří právě povečeřeli a chtějí pozorovat západ slunce. Spodní hranu svérázné čtvrti tvoří Calle Elvira, ulice oddělující kopec od obchodní třídy a moderního centra. Nacházejí se na ní arabské obchody s ovocem a sladkostmi, kavárny nabízející desayuno nebo restaurace s tapas. Od 11. století umožňovala vstup do čtvrti brána Elvira. V 15. století začali katolíci na pozůstatcích muslimských staveb budovat důkladné opevnění. Postavili další brány, další zdi, obyvatelstvo bylo katolizováno, ale arabský duch ve městě zůstal.

Granada je vnitrozemské město, 13. největší ve Španělsku. V současnosti zde žije přes 200 000 obyvatel. Jsou to potomci křesťanů, ale z velké části také Maurů a Židů, protože Granada byla v raném středověku vyhlášeným centrem muslimské a sefardské civilizace. Symbolem města je granátové jablko, což může vést k chybnému etymologickému výkladu názvu Granada. Ano, granátová jablka tady sice rostou, ale název je odvozený z arabského Karnatah, což znamená kopec cizinců. Jsme v Andalusii, jižním španělském regionu, který má bohatou přistěhovaleckou historii. Proto je složení obyvatelstva pestré, hned za mořem se rozkládá severní Afrika. Maročané a Alžířané tady hledají lepší život, stejně tak Jihoameričané. Přicházení z bývalých španělských kolonií Chile, Peru, Mexika, ovládají tedy španělštinu, která jim usnadňuje asimilaci. Téma přistěhovalectví se promítá do pouličního umění, graffiti upozorňují na rasovou problematiku nebo na obchod s lidmi či prostituci.

V Granadě najdete snad jakýkoliv mnišský řád, na který si vzpomenete. Město protíná dopravní tepna Reyes Catolicos. Na každém kroku narážíte na církevní koleje, kláštery, kostely, ve kterých probíhá několik bohoslužeb denně. Přestože je Catedral de Granada částečně v rekonstrukci, prohlídka je možná. Na vstupence najdete vytištěný QR kód, díky němuž si můžete poslechnout audioprůvodce. Vedle stojí Královská kaple, místo věčného odpočinku Reyes Catolicos (katolických Veličenstev) královny Isabely I. a krále Ferdinanda, podle nichž je pojmenovaná právě hlavní třída. Kromě toho se v kapli nachází galerie uměleckých děl a dalších předmětů spojených s královnou Isabelou. Ta nechala postavit další významnou památku – Kartuziánský klášter. Původně stál za hradbami města, dnes je jeho součástí. Královna proslula tím, že financovala cesty Kryštofa Kolumba do Nového světa, ale do dějin se zapsala také nechvalně, protože nechala vyhnat Židy ze Španělska a zřídila španělskou inkvizici. 

Kde je voda, tam je ráj. Takhle uvažovali Nasrovci, kteří ve středověku ovládali velkou část Pyrenejského poloostrova, včetně území dnešní Andalusie. Potřebovali vodu, a tak nechali vyvést horské prameny z pohoří Sierra Nevada na náhorní plošinu jihovýchodně od Granady a vytvořili zde zelenou oázu. V zemích subtropického a tropického pásu jsou vodní prvky symbolem toho největšího luxusu a Alhambra jimi oplývá. Najdete tady bazény, fontány, vodní kanály. Maurští básníci Alhambru přirovnávali k „perle vsazené do smaragdu“ v narážce na zeleň kolem. Název Alhambra v arabštině znamená červená a je pravděpodobně odvozený od sluncem vypálených cihel, vyrobených z místního jílu, ze kterých jsou postavené vnější zdi komplexu paláců. Pokud se člověk nenarodil jako šlechtic, byl odkázaný na služby aguadora, nosiče vody. Jednoho takového zachycuje bronzové sousoší na Plaza de la Romanilla nedaleko katedrály. Prodavače vody dnes nahrazují volně přístupné prameny – fuentes – s nápisem agua potable. Rychlokvašení turisté si možná raději koupí vodu v supermarketu, ale kdo se napije vody z fontány, bude čerpat ze stejného pramene jako muslimští a katoličtí vládci Granady.

9. září 2025


Nejdřív hledám podobnosti.

Tyhle dvě kočky na střeše se podobají těm mým. Jedná je šedá, druhá zrzavá.

Morcilla vypadá podobně jako jelítko! Po prvním soustě je jasné, že s tím musím přestat, že nemůžu srovnávat.

Granadské kočky jsou divošky, morcilla chutná spíš jako čokoláda.

Chvíli trvá, než se člověk na cestě zbaví pout.

Slunce vychází kolem 7.40, zapadá v 8.40. To je jediný rytmus, kterým se budu řídit.

Vše ostatní je nejasné, program se mění, čas měří odbíjení zvonů.

Španělská slovíčka začínají znít důvěrně, kočky přicházejí blíž.

Dny se přelévají.


13. září 2025


Je dobré být kočkou v Granadě,

nebo jeptiškou

pomyslím si

Je osm ráno a začíná mše,

zvony bijí.

Je polovina dne,

kněžské roucho svítí uvnitř pozlacených stěn

a mladý muž prozpěvuje litanie

Je čas po obědě, je tarde neboli pozdní odpoledne, navečer,

kostel je otevřený,

mše se blíží do finále

za chvíli si podáme ruce

Přichází noc

U hradeb mladíci poslouchají rap

Monotónní rytmus se tolik podobá liturgii

Kočky vylézají na střechy

Kostely jsou stále otevřené

Před západem slunce se slouží poslední mše

Proporce světa a toho, co je za ním,

jsou tady na jihu dokonale zachované.


24. září 2025

Je to návrat k jednoduchosti.

Ráno, filtrovaná káva, tapas, cerveza, tapas, západ slunce, cava na terase.

Světlo padá zpříma, pálí, na dláždění leží stíny, jak dobře se sedí na chodníku ve stínu markýzy, u plastového stolu.

Nikoho neznat, jen okukovat život, vrabčáky, místní podivíny, malé autobusy pomalu šplhající do kopce.

Vnímat znovu a nově lidskost.

U zdi leží opilec, muž se k němu skloní: Amigo, jsi v pořádku? Potřebuješ něco?