Poslyšte: Co když jsou ve skutečnosti nejvíc cool generací Husákovy děti?

Je mi devět let a moje máma (tehdy jí bylo něco přes pětadvacet) luxuje v obýváku, zatímco z reproduktorů naplno hřmí My Favourite Game od The Cardigans. V rytmu bubnů zabere každé zákoutí kobercovým nástavcem, její bosé nohy se tiše odrážejí od podlahy, má nízko posazené džíny, já sedím na gauči s kamenným výrazem a sleduji ji. Tuhle píseň si už navždy spojím s tímhle momentem. Slunce prostupuje otevřeným oknem, zkreslený zpěv na plné pecky a ten obrovský hranatý přehrávač s reproduktory, které vám rozvibrují ruce, když je na ně položíte.

I když jsem se narodila v devadesátkách, tedy jako mileniálka, vychovala mě máma, která byla typickou příslušnicí generace X (nebo taky baby busters, post boomers, slackers, generace lenochů, v Česku a na Slovensku také Husákovy děti nebo jen X pozn. red.). Takže jsem od dětství vstřebávala její kulturu. Náš stojan na CD byl plný devadesátkových kapel: Pixies, PJ Harvey, Placebo. Filmy, které mě později naprosto pohltily, byly také z té doby: Narušení (Girl, Interrupted), Padlí andělé (Fallen Angels), Lola běží o život (Run Lola Run), Nebezpečná síť (Hackers). Když jsem pak objevila Breta Eastona Ellise, Prozacový národ od Elizabeth Wurtzel, tedy autory s naprosto gen-xovým přístupem, bylo mi všechno jasné. Narodila jsem se zhruba o patnáct let později, než jsem měla. A místo života devadesátkové flákačky, která si vyrábí mixy na kazetách a nenávidí svou práci v korporátu, mě čekaly Instagram a balíčky z Asosu.

V posledních letech se mezigenerační války rozjely naplno – až do té míry, že už je skoro nudné je vůbec zmiňovat: generace Z nesnáší mileniály za to, jak jsou trapní, mileniálové zase kritizují generaci Z za přehnané puritánství a všichni dohromady nadávají na boomery prostě proto, že jsou to boomeři. Ale generace X, tedy lidé narození zhruba mezi lety 1965 a 1980, bývá většinou opomíjená (i když tohle tvrzení se už taky stalo klišé). A přestože se všichni mezi sebou hádají, kdo byl vlastně nejvíc cool, možná se všichni mýlíme. Co když jsou těmi skutečně cool lidmi právě ti, o kterých se vůbec nemluví?

Kulturně nejsou „ikskaři“ imunní vůči trapnosti – pořád dokola vyprávějí o roce 1989, i když je jim už přes padesát a nikoho to nezajímá. A často si ani neuvědomují, jak moc jejich cynismus a možnost distancovat se od světa vycházely z určitého privilegia. Ale když se podíváme na to, kdo jsou ti opravdu nejvíc cool lidé, najdeme mezi nimi spoustu zástupců generace X: Chloë Sevigny, Alexander McQueen, Winona Ryder, Naomi Campbell, Kate Moss. Mnoho hudby, umění a médií, které dnes tvoří mí vrstevníci z řad mileniálů a tzv. zilenniálů, stojí na základech riot grrrl kultury a zinů, na estetice Sofie Coppoly a Davida Lynche, na britpopu a MTV. Na generaci, o které se prý vůbec nemluví, jsou její zástupci nějak podezřele všude.

A co styl? Generace X byla stylově taky dost „vibe“. Dnešní mladí vypadají, jako by právě vylezli z roku 2002 – povolené džíny, dlouhé rukávy pod tričky s krátkým, špagetová ramínka a škaredé boty. Ale pokud to máme říct upřímně, byli to právě „ikskaři“, kdo tenhle look nosil jako první. Jasně, džíny do zvonu vymysleli kovbojové, ale staly by se tím, čím se staly, kdyby je generace X neprohlásila za svůj oficiální dress code? Někdy si pouštím staré díly The Real Housewives of New York (tím někdy myslím dost často) a říkám si, že tyhle holky fakt věděly, co dělají. Nebály se kozaček do klubu a uměly se pořádně odvázat (generace X opravdu nekecala o dvanáctikrokové skincare rutině).

Jasně, rozdělovat lidi podle generací a snažit se je definovat je vlastně nesmysl. Mám asi víc společného s někým, kdo je o tři roky mladší než já (tedy Gen Z), než s nějakým čtyřiačtyřicetiletým mileniálem. A jeden padesátník bude naprosto jiný než druhý (jsem si docela jistá, že právě generace X vynalezla ten ikonický účes Karen, ale neberte mě za slovo). Zatímco se Gen Z a mileniálové dál hádají, kdo je trapnější nebo kdo se narodil jako cool, ráda bych nabídla jiný úhel pohledu: Co když to nejsme ani jedni? A co když jsme nikdy nebyli jedinými hráči v téhle soutěži?