Společnost
Největší síla mladé generace tkví v tom, co jí mnozí vytýkají, říká Bára Stárek
Sára Voldánová16. 11. 2025
Národní třída už podvanácté ožívá oslavami svobody. Letošní Korzo Národní upozorňuje především na to, že si máme stále co říct. O tom, proč je schopnost mluvit, ptát se a naslouchat tak zásadní, jsme si povídali s Bárou Stárek, výkonnou ředitelkou spolku Díky, že můžem.
Foto: janhlavacek
Bára Stárek
Bára Stárek je výkonnou ředitelkou organizace Díky, že můžem, kterou pod svým vedením transformovala ze studentského spolku na celostátní platformu s 16 projekty zaměřenými na vzdělávání a aktivizaci mladých v oblastech svobody, demokracie a lidských práv. Její organizace aktivitami ročně zasáhne miliony lidí v České republice a mimo jiné stojí za Korzem Národní, největší oslavou 17. listopadu v Česku. Jako jediná Češka byla vybrána do prestižního programu Obama Foundation Leaders a v letošním roce byla součástí Forbes 30 pod 30. Bára také dlouhodobě šíří osvětu o mladých lidech a snaží se vyvracet mýty, které o nich panují ve veřejném prostoru, a přináší témata, jako jsou dezinformace či klimatická změna, do škol.
Čeho nejhoršího se vůči demokracii jako společnost podle vás dopouštíme?
To, že ji často považujeme za samozřejmost. Bereme si z ní, co potřebujeme, ale stěžujeme si, když nám nejde pod ruku. Nerozvíjíme ji. Demokracie je podle mého názoru úžasná v tom, že není statická a má potenciál se neustále vyvíjet s tím, jak se proměňuje naše společnost. Zároveň je ale dost stabilní na to, aby nás provedla změnami, kterými jako společnost nutně procházíme. Pokud ji ovšem budeme věnovat dostatečnou péči. Pro mě osobně demokracie představuje vzájemné pouto, o které je třeba se starat každý den. Potřebuje naši pozornost, péči a čas, stejně jako jakýkoliv jiný vztah, na němž nám záleží.
Svoboda není jen ve velkých gestech, ale i v našich drobných volbách."
Letošní oslavy svobody na Národní třídě se nesou v duchu motta Máme si co říct. Co nejdůležitějšího byste chtěla vy, jako ředitelka Díky, že můžem, vzkázat mladým lidem, ke kterým nejčastěji promlouváte?
Už od letošní zimy v sobě cítím určitý splín. Strach z toho, co se ve světě děje. Zjistila jsem ale, že tuto úzkost sdílí mnoho lidí okolo mě. A není divu. Každý den čteme spoustu negativních zpráv a vidíme, jak se demokracie v mnoha zemích otřásá v základech.
A proto je tolik důležitý ten stokrát opakovaný dialog. Musíme spolu mluvit, obzvlášť když máme strach nebo pochybnosti. Otevřít se nejen v tom, co nás tíží, ale i v tom, co nám dává naději. Letošní Korzo Národní na tom stojí celé. Připomíná, že demokracie žije v otázkách, jež si klademe, v hlasech, které necháme znít, i v tichu, kdy dokážeme naslouchat. A právě to bych chtěla mladým lidem vzkázat. Že i v nejisté době má smysl mluvit, ptát se a zajímat. Protože demokracie začíná u obyčejného rozhovoru.
Korzo Národní se letos koná už podvanácté. Který méně známý bod z programu letos zaujal vás?
Já sama každý rok zamířím do kostela svaté Voršily uprostřed Národní, kde se i letos návštěvníci mohou těšit na zajímavý program, tentokrát na audioinstalaci Skrytá církev. I když miluju sváteční ruch Korza Národní, vždy se těším i na ty části, jež vyzývají k zastavení a vnitřní reflexi. Letos instalace návštěvníky provede příběhem o vzájemné důvěře a síle komunity, která dokázala najít optimismus a vůli k životu navzdory nesvobodné době. A co víc letos potřebujeme?
Dá se svoboda připomenout i jinak než pietou, třeba něčím, co člověk udělá sám pro sebe?
Věřím, že nabytou svobodu bychom si měli připomínat každý den, nejen 17. listopadu. Svoboda není jen ve velkých gestech, ale i v našich drobných volbách. Každý z nás se denně může zamyslet nad určitou digitální hygienou: ověřovat zdroje, vědomě si vybírat, nad čím tráví svůj čas nebo si dát oddych od sociálních sítí. Pečovat o své duševní a fyzické zdraví, chránit své hranice, myslet na spánek a kvalitní jídlo. Jestliže se postaráme sami o sebe, můžeme podniknout i další kroky. Napsat zastupiteli, škole, nebo klidně i rodičům o problému, který nás pálí. Zapojit se do sousedských aktivit či si dát hodinku dobrovolnictví. A za mě skoro nejdůležitější – pokusit se vést dialog. Pozvat k rozhovoru někoho, s kým nesouhlasím, a skutečně ho poslouchat. Motto „Máme si co říct“ nezačíná jen na sociálních sítích, ale často doma v kuchyni. Pro mě osobně je připomínka svobody i odmítání cynismu. Neznamená to být naivní, ale uchovat si víru, že na našich činech záleží.
Cítíte, že spolek Díky, že můžem, v jehož čele už roky stojíte, se proměňuje spolu s vámi?
Díky, že můžem se proměňuje s každou novou generací a řekla bych, že právě v tom je jeho největší síla. Jistě, je důležité si připomínat, jaký svět byl, abychom se poučili z chyb, ale stejně zásadní je vidět i to, jaký svět je teď a jaký bude. A to je podle mého názoru obecně velmi nevyužitý potenciál mladých lidí. Jejich touha měnit zažitý a nefunkční status quo a schopnost přemýšlet nad inovacemi a tím, jak věci neustále posouvat dopředu. A to bych chtěla, aby spolek Díky, že můžem mladým umožňoval.
Mluvíte často o mladých lidech, se kterými pracujete. Co vám o dnešní době prozrazují?
Myslím, že největší síla mladé generace je paradoxně přesně v tom, co nám mnozí vytýkají. V naší empatii a v síle v sobě nepotlačovat negativní pocity, problémy ani strach, ale otevřít se a nahlas je pojmenovat. A jsou to právě mladí, kteří chtějí o demokracii nejvíc pečovat. Chtějí se zapojit a postarat se nejen o sebe a své vlastní problémy, ale i pomáhat druhým a světu okolo sebe. Ukazují mi, že nic není nemožné.
Mladí chtějí pečovat o demokracii a ukazují, že nic není nemožné."
Který z vašich šestnácti projektů by si podle vás zasloužil větší pozornost, než jaké se mu dostává?
V Díky, že můžem jsme cítili, že v Česku chybí vzdělávací programy, které by mladí vytvářeli pro mladé. Ve školách často postrádáme důraz na to, co dnešní generaci opravdu zajímá a co jí ve vzdělávání chybí. To se snažíme změnit projekty jako Samet na školách nebo Akademie Díky, že můžem. Letos jsme k nim přidali novou platformu, která na jednom místě nabízí stovky programů, materiálů a příležitostí pro učitele i studenty. Jde o největší webový rozcestník svého druhu v Česku. Platforma kromě vzdělávacích programů obsahuje také sekci pro studenty s možnostmi dobrovolnictví, stáží či akcí z celé republiky. Naším mottem je: „Pomáháme hledat směr ve světě, který se rychle mění.“ Myslím si, že to je všeříkající.
Foto: janhlavacek
Bára Stárek
Která investice se podle vás demokracii rozhodně vrátí?
Jednoznačně investice do občanské gramotnosti. Umíme odříkávat historická data a známe prvního českého krále, ale často vůbec nerozumíme systému, ve kterém žijeme. Nevíme, co znamená být občanem, jaké máme možnosti, jak se zapojit a jak ovlivňovat věci kolem sebe. Bez tohoto základního porozumění se demokracie stává prázdným pojmem, se kterým se sice možná ztotožňujeme, ale neumíme ho naplnit obsahem. Pokud chceme, aby demokracie nebyla jen politický systém, ale způsob života, musíme lidi dokázat vtáhnout to dění. To znamená investovat do občanské infrastruktury a do vzdělání: do škol a učitelů, do komunitních center a komunit, knihoven nebo participačních platforem. Do projektů, jež posilují kritické myšlení a občanskou angažovanost. Věřím, že každá taková investice se společnosti mnohonásobně vrátí – v podobě lidí, kteří se aktivně zapojují do utváření společnosti.
V rozhovorech často zmiňujete určité hodnoty. Který koncept nebo filozofická myšlenka vám v poslední době otevřela nové obzory?
Dlouhodobě ve mně rezonuje otázka dobra a zla. Rodíme se dobří, či zlí? Nebo nás k dobru a zlu tvaruje společnost? Poprvé mě toto téma oslovilo v knize Johna Steinbecka Na východ od ráje, v popkultuře mi ho letos připomněl film Wicked. Základní otázka tkví v tom, jací jsme jako lidé v jádru, jestli se rodíme s empatií, či pravým opakem. Z výzkumů ale také dlouhodobě vidíme, jak prostředí, společnost či sociální bubliny člověka formují, někdy i nepozorovaně. Co má navrch? Čím dál častěji si uvědomuju, že v otázce dobra a zla máme na výběr, že i v ní se do určité míry projevuje možnost svobody. Každý z nás, každý den, každou minutu rozhoduje, kterou část nechá vyrůst. Možná právě v tom je síla. Uvědomit si, že dobro není samozřejmost, ale naše vlastní volba. A že ji musíme dělat znovu a znovu. Myslím, že tohle vědomí pokory i odpovědnosti je něco, co nám dnes hodně chybí a co bych chtěla připomínat i skrze naši práci.
Když se 17. listopadu na Národní třídě rozezní Modlitba pro Martu, co vám v tu chvíli běží hlavou?
Přemýšlím nad tím, kolik toho jako Češi máme za sebou. Kolika náročným momentům jsme v dějinách museli čelit a jak jsme se k nim postavili. A kolik takových momentů nás ještě může čekat. Ale když vidím tu spoustu lidí, pro které je tento moment důležitý stejně jako pro mě, vím, že v tom nejsem sama. A to mi dodává naději, že to bude dobrý.
Přidejte se k Vogue Leaders na LINKEDIN
Vogue
Doporučuje
Móda
Na vysoké noze: O moci podpatku, válce a svádění
Michal Josephy15. 11. 2025
Vogue Leaders
„Andělské dítě nás učí žít tady a teď,“ říká zakladatelka Asociace genové terapie
Eva Rýznerová10. 11. 2025
Společnost