Když jste „něčí dcera“. Isabella Rossellini otevřela téma, které se netýká jen Hollywoodu

Existují ženy, které vstoupí do místnosti a okamžitě se začnou srovnávat s ostatními. A pak existují ženy, které vstoupí do místnosti a ostatní začnou srovnávat je.

Přesně o tom je příspěvek Isabelly Rossellini, který v posledních dnech zaujal sociální sítě. Herečka a modelka se v něm zastala Francesky Scorsese, dcery režiséra Martina Scorseseho, která se stala terčem útoků kvůli svému vzhledu i původu. Rossellini jí napsala veřejný vzkaz plný podpory a zároveň připomněla vlastní zkušenost ženy, která vyrůstala ve stínu jedněch z nejslavnějších rodičů filmové historie. 

Když Isabella Rossellini získala své první filmové role, média ji nesrovnávala s jinými začínajícími herečkami. Srovnávala ji s její matkou Ingrid Bergman. Se ženou, která už byla filmovou legendou. Jak sama připomněla, soupeřila s někým, kdo měl za sebou padesát let zkušeností, zatímco ona teprve hledala vlastní hlas. 

A není těžké pochopit, proč je to problém.

Ve většině profesí máme nárok na omyly. Na období, kdy nejsme nejlepší. Na první verze sebe sama.

Jenže některé ženy tenhle luxus nikdy nedostanou.

Pokud jste dcera slavného režiséra, lidé nehodnotí pouze vaši práci. Hodnotí vaše příjmení.

Pokud jste dcera slavné herečky, nehodnotí pouze váš talent. Hodnotí vaši tvář.

A pokud jste mladá žena na internetu, často nehodnotí vůbec nic jiného než vaše tělo.

Právě to je na příběhu Francesky Scorsese nejzajímavější.

Ve chvíli, kdy oznámila nový profesní projekt, se část veřejné debaty okamžitě přesunula od její práce k jejímu vzhledu. Jako by ženy stále musely splňovat určitou estetickou podmínku, aby je někdo bral vážně. 

Rossellini ve svém příspěvku připomněla ještě jednu důležitou věc. Že elegance nesouvisí s váhou, věkem ani tělesnými proporcemi. Souvisí s osobností, sebevyjádřením a schopností být sama sebou. Překvapivě jednoduchá myšlenka. A přesto stále radikální. Možná proto její slova rezonovala daleko za hranicemi Hollywoodu. Protože většina žen zná ten pocit až příliš dobře. 

Nemusíte být dcera Martina Scorseseho. Stačí být dcerou úspěšné matky. Stačí být novou kolegyní v práci. Stačí být ženou, která vstoupí do místnosti a někdo si o ní vytvoří názor dřív, než otevře pusu. A právě proto není tento příběh o nepotismu. Je o tom, jak často odmítáme lidem dovolit být sami sebou, když už jsme si je zařadili do nějaké škatulky.

Dcera někoho.

Manželka někoho.

Matka někoho.

Nepo baby.

Příliš stará.

Příliš mladá.

Příliš tlustá.

Příliš hubená.

Příliš hlasitá.

Příliš tichá.

Příliš ambiciózní.

Rossellini ve svém vzkazu nenabízí řešení. Jen připomíná něco, na co občas zapomínáme. Že za každým známým příjmením je pořád člověk, který se snaží přijít na to samé, na co chtějí přijít všichni ostatní: kým vlastně chce být.