Proč se už na fotkách neusmíváme? Fenomén, který spojuje generaci Z, mileniály i Husákovy děti

Irene Coltrinari26. 5. 2026

Takzvaný Gen-Z pout neboli disociativní špulení rtů ukazuje na rostoucí trend: na fotografiích se stále častěji vyhýbáme úsměvu. Na vině jsou obavy z vrásek, touha po dokonalosti, ale překvapivě i návrat k historickým tradicím.

Foto: Arnold Jerocki/GC Images

Barbara Palvin a Dylan Sprouse na filmovém festivalu v Cannes, 15. května 2026

Bez filtru. Myšlenky, které byste si sami netroufli napsat, ale potřebujete je slyšet.

Při pohledu na červený koberec filmového festivalu v Cannes 2026 vyniká jeden jemný, ale výmluvný detail: úsměv je na fotografiích stále vzácnější, a to zejména u mladších generací. Až na výjimky, jakou je například Ella Bleu Travolta (ročník 2002, patřící do generace Z), jen málokterý mladý herec či celebrita kráčí po červeném koberci se širokým úsměvem.

Mnohem častější je dnes póza, která pozitivní křivku rtů nahrazuje. Takzvaný Gen-Z pout, tedy specifické našpulení, které zdůrazňuje objem horního rtu, se stal symbolem mladé generace. Ačkoliv je tato póza typická pro prázdninová selfie, stále častěji ovládá i oficiální akce. Často bývá označována za „zvláštní“ nebo „typickou pro generaci Z“, avšak tato nálepka není tak docela přesná.

Gen-Z pout: Konec úsměvů v kontextu estetických standardů

Jednou z nejvýraznějších představitelek tohoto trendu je herečka Rachel Sennott. Ta je ale zillennial (narozená v roce 1995, tedy na pomezí dvou generací), takže připisovat její chybějící úsměv čistě generaci Z není korektní. Naopak Jacob Elordi (ročník 1998, a tedy čistokrevný zástupce Gen Z) se do objektivů usmívá od ucha k uchu. Kde je tedy klíč k pochopení této grimasy, o které se debatuje snad stejně vášnivě jako o úsměvu Mony Lisy?

Původ tohoto fenoménu leží někde na pomezí zvyku, touhy po napodobování a kulturního posunu. Jde o způsob kontroly nad vlastní veřejnou image ve světě, kde může být jakákoliv fotka během vteřiny upravena, ale také o snahu napodobit chladnou eleganci, kterou diktují světová přehlídková mola.

Odkdy se vlastně na fotkách usmíváme?

Usmívat se na fotografiích je ve skutečnosti poměrně nedávný zvyk. Fotografie, vynalezená mezi lety 1826 a 1841, byla zpočátku výsadou vyšších vrstev. Na prvních portrétech z 19. a počátku 20. století úsměvy nenajdete; lidé nehybně zírali do jednoho bodu, aby působili co nejdůstojněji.

Pravidlo „Say prunes“: První londýnský fotografický ateliér, založený v roce 1841, nutil své klienty říkat „prunes“ (sušené švestky). To jim pomohlo vytvořit vážný výraz s pootevřenými ústy. Stejnou techniku mimochodem dodnes používají sestry Olsenovy při těch vzácných příležitostech, kdy se nechají vyfotografovat.
Otázka společenské třídy: V evropské portrétní tradici, která si potrpěla na slavnostní tváře, byl široký úsměv vyhrazen spíše venkovanům, opilcům a dětem. Podle studie Say cheese! La rivoluzione nell’estetica dei sorrisi (Schroeder, 1998) úsměv dokonce naznačoval příslušnost k nižší společenské třídě nebo nedostatek intelektu.
Kodak a komercializace štěstí: Úsměv se stal standardem až díky marketingu americké společnosti Kodak. Ta v době, kdy se fotoaparáty stávaly masovou záležitostí, dokázala propojit fotografování s volným časem a radostí. Slogany jako „Dny dovolené jsou dny s Kodakem“ vytvořily silnou asociaci mezi produktem a štěstím. I populární pokyn: „Řekněte sýr!“ pochází z reklamy Kodaku.

Dnes se však profesionální portrétní fotografie opět velkým úsměvům vyhýbá. A tento trend se z ateliérů přesouvá zpět do běžného života i na oficiální události.

Proč jsme se přestali usmívat? (A mohou za to i vrásky)

Foto: Thibaut Moritz/AFP

Bella Hadid na filmovém festivalu v Cannes se šperky Chopard, 20. května 2026

Současná online debata na toto téma propojuje aktuální společenské dění, feminismus, pocity odtržení od reality a především napodobování aktuálních ideálů krásy. Důvody lze rozdělit do několika hlavních rovin:

Ekonomická a společenská tíseň: Na platformách jako Reddit rezonuje postoj: „Usmívat se v téhle ekonomice?“ Mnozí absenci úsměvu vnímají jako tichý nesouhlas s válkami, globální situací a nejistou budoucností.
Odmítnutí performativní ženskosti: Podle tvůrkyně a youtuberky Miny Le platí, že pokud se žena na fotkách neusmívá, „neplní očekávání ohledně performativní ženskosti“. Pokud by mladí lidé tuto pózu volili záměrně, šlo by o silný politický postoj. Skutečnost je ale o něco prozaičtější.
Vliv přehlídkových mol a sociálních sítí: Tím nejzásadnějším důvodem je zploštění mimiky na platformách, které formují naši představivost. Pohled modelek byl vždy zbavený úsměvu – je rozhodný, vyzývavý a tajemný. Tváře Iriny Shayk, Belly Hadid nebo Gabbriette Bechtel formují současnou estetiku. Komunikují odtažitý, nadřazený postoj, který je považován za „cool“ a slouží jako štít pro ochranu soukromí.
Kult mládí a strach z vrásek: Ruku v ruce s boomem estetické medicíny se internetem šíří po staletí známá pravda: úsměv prohlubuje vrásky. Zejména ty mimické, jako jsou vějířky kolem očí nebo nosoretní rýhy. Lidé tak raději volí statickou mimiku, čímž ale ztrácejí přirozenou spontaneitu.
Fenomén umělé inteligence: V digitálním prostředí, kde dokáže dokonalé obrazy generovat i umělá inteligence, se absence úsměvu stává dalším nástrojem, jak si udržet absolutní estetickou kontrolu.

Především generační otázka

Podobným fenoménem jako Gen-Z pout bylo takzvané „čištění zubů na selfie“ – autoportréty zachycující intimní, každodenní rutinu, často v nedbalém oblečení. Mediální analýzy dospěly k závěru, že šlo o implicitní způsob, jak diváka vtáhnout do své intimní sféry nebo jednoduše záminku pro sdílení sexy fotografie. Tento styl byl populární napříč věkovými skupinami během pandemie, šlo tedy o fenomén dané doby.

V konečném důsledku nejde jen o rozdíl mezi generací Z a mileniály, každý historický okamžik zachycený na sociálních sítích má svá specifika a zvyklosti. Generace je demograficky definována sdílením stejných událostí, hodnot a pohledů na budoucnost během formativních let. Není tedy žádným divem, že si určitá generace zvolí svou typickou pózu. Současný Gen-Z pout je vlastně jen moderní obdobou mileniálského duck face – špulení rtů do pomyslné pusy, které na svých selfies předváděl naprosto každý, vaší sestřenicí fotící se v kavárně počínaje a Kim Kardashian konče. Ačkoliv proti sobě generace Z a mileniálové často bojují prostřednictvím memů a kousavých komentářů, ve snaze o kontrolu nad vlastním obrazem se nakonec podobají více, než by si sami přáli přiznat.