Lucio Corsi: Na oblečení má být vidět, co s námi prožilo

Se svou písní Volevo essere un duro se umístil druhý na loňském soutěžním festivalu Sanremo a obdržel cenu kritiky Mia Martini. Následně ho Itálie vyslala soutěžit do Eurovize, kde se umístil pátý. Lucio Corsi, třiatřicátník z Toskánska, je na světové hudební scéně naprostý úkaz. Jeho hudba staví na tradici italské autorské písně, vychází z typických rockových vlivů a texty připomínají básně – nevtíravé, obrazotvorné a zároveň plné příběhů, s nimiž je snadné se ztotožnit, nebo nad kterými se lze zamyslet a zasnít.

O snech ostatně zpívá velmi často, do snů se vrací a sny jsou jedním z jeho výrazných motivů. Dokáže se na svět dívat dětskýma očima, nebojí se vlastní křehkosti a více než cokoli jiného se snaží být autentický. Právě touha po přijetí vlastní identity, autenticity a těžkostí, které z toho plynou, je i leitmotivem zmiňované písničky Volevo essere un duro („Chtěl jsem být tvrďák“), jež okouzlila posluchačstvo nejen v Itálii. Z kluka s kytarou, který hrál v lokálních podnicích po Toskánsku, se postupně vypracoval ve světoznámého hudebníka a skladatele, jenž podle vlastních slov (a zkušeností) nevěří na „polibek múzy“, ale na průběžnou poctivou práci a cvik – tak, jak je to běžné i v jiných oblastech. „Na inspiraci tak docela nevěřím, věřím na soustavnost. Protože pokud ta slavná inspirace opravdu existuje, tak tě nepřepadne jen tak v autobuse, ale když budeš sedět u klavíru,“ popisuje s úsměvem Corsi v rozhovoru pro Vogue Italia.

Corsi je písničkář, textař a hudebník. Pochází z toskánské oblasti Maremma, kde začínal coby kytarista v různých lokálních kapelách. Poté, co v Grossetu úspěšně dokončil studium na vědeckém lyceu Guglielma Marconiho, se v roce 2012 vydal do Milána. Právě tam začala jeho sólová dráha. Zpěvákova diskografie se začala psát v roce 2014 debutovým EP s názvem Vetulonia Dakar, na nějž o rok později navázal dalším EP Altalena Boy. Tyto dvě nahrávky byly posléze vydány společně jako ucelené album pod hlavičkou vydavatelství Sony Music. V roce 2017 přišel na trh se svou první studiovou deskou Bestiario musicale a v roce 2020 se fanoušci dočkali alba Cosa faremo da grandi? V roce 2025 vydal čtvrté studiové album Volevo essere un duro, jehož titulní skladba jej dostala na Sanremo a později také do Eurovize. Kromě koncertování se Lucio objevil i na televizních obrazovkách v pořadu L'assedio nebo v seriálu Vita da Carlo z produkce Carla Verdoneho. Během éry Alessandra Micheleho také spolupracoval na kampani pro módní dům Gucci.

Pokud někdo v dnešní populární hudbě ohledává, jak je pro nás důležitá nedokonalost a opravdovost, pak je to Corsi. V době rychlého dopaminu sociálních sítí a práce na sobě jako na značce je sympatickým snílkem, který nám připomíná, co je skutečně důležité. A lajky to nejsou. Podobně autenticky přistupuje Lucio Corsi také k módě. Přestože se objevil jako model na přehlídce Gucci (kolekce Cruise 2018, tehdy ještě pod kreativním vedením Alessandra Micheleho), šokuje tím, že na turné i festivaly vyráží bez stylistů nebo stylistek. 

Obléká se sám, přesto (nebo možná právě proto) má vlastní nenapodobitelný styl, který čerpá především ze sedmdesátých let a glamrocku. Nechybí ani typický bílý make-up s červenými rty. „Předně – móda mě vůbec nezajímá, zajímá mě hudba. Můj vkus se tvořil během let a základem byly hudební časopisy, kde jsem vídal fotky Micka Rocka nebo Rolling Stones. Projížděl jsem knihy o Beatles, o Davidovi Bowiem, Lou Reedovi, Iggym Popovi, a to mě uchvátilo,“ popisuje pro Vogue Italia. „Na turné vyrážím bez stylisty, protože jsem se vždycky oblékal sám a musím v tomhle být sám sebou. A také proto, že glam rock není ani trochu šik. Mám na mysli ten skutečný, autentický, dobový glam rock. Styl, který byl postavený doslova z hadrů a rozhodně ne z drahých věcí.“ 

Na videorozhovoru pro Vogue má Corsi na sobě koženou bundu v osmdesátkovém stylu, na mnoha místech prodřenou a roztrhanou, a armádní baret, který je jedním z poznávacích znamení jeho stylu stejně jako dlouhé hnědé vlasy. „Tu bundu jsem koupil před lety někde na trhu buď tady v Miláně, nebo v Grossetu, přesně si to nepamatuju,“ odpovídá na otázku, kde si kupuje oblečení na vystoupení. „Tenhle top jsem si koupil, když jsem byl na turné v regionu Marche, dole pod mým hotelem byl obchod, zahlédl jsem ho ve výloze, líbil se mi, a tak jsem ho koupil. A kalhoty? Těchhle mám asi sedm nebo osm. Když se mi něco líbí, koupím si toho víc, protože se rád oblékám jako postava z animáku, to znamená pořád do toho stejného,“ směje se Corsi a podotýká, že i černých kožených kozaček ve western stylu, které má zrovna na sobě, má dva páry. „Měl jsem, myslím, už tři předtím, několikrát jsem je dával spravit, ale už jsou na tom bídně, a tak jsem si pořídil další.“

Jeho typický vojenský baret je podle jeho slov striktně „demilitarizovaný“ a zdobí jej brož ve tvaru dinosaura a odznáček týmu Lakers. „Oblečení na vystoupení a na turné mám moc rád, připomíná mi koncerty, často se během turné roztrhá nebo rozbije. Mám třeba hodně rád jedno tričko s kocourem Silvestrem, nosím ho kdykoli to jen jde. Myslím, že jsem ho měl i na festivalu Sanremo.“

Corsiho hudební a estetické inspirace jdou ruku v ruce, ať už jde o Genesis a Petera Gabriela, nebo o Davida Bowieho. Ale inspirují ho také motocykloví závodníci, jako je legendární Brit Barry Sheen. „Líbí se mi celá ta estetika motocyklového závodění ze sedmdesátých let, od oblečení na závod přes helmy po celkový design, jenž představuje rychlost velmi stylovým a inteligentním způsobem.“ Samozřejmě mezi jeho referencemi nechybí ani Marc Bolan a další hrdinové sedmdesátkového glam rocku. Co je ovšem pro Corsiho typické, je způsob, jak o oblečení přemýšlí – především to, v čem vystupuje, je totiž stvořené k tomu, aby podléhalo intenzitě koncertního vystupování. „Pokud opravdu hraješ, je to o potu, ne o dokonalosti,“ připomíná Corsi. „Ano, na Sanremo jsem měl to, co nosím vždycky, a ano, má to už patinu, ale Paolo Conte (italský zpěvák a skladatel, pozn. red.) vždycky říkal, že se hudebník na jevišti nepotkává s publikem, ale s písní, a tak by měl být oblečený, jako by šel na to nejdůležitější rande.“