Pojďte se s námi podívat, kde vznikají české kabelky. Elega je český unikát

„Jedu na přehlídku,“ odpověděla jsem kolegyni na dotaz, co mě čeká o víkendu, „do Třebechovic pod Orebem.“ Jistě nejde o metropoli módy, kterou bychom zařadili mezi Paříž a Milán, ale o to spíš byste si měli následující reportáž přečíst. Značka Elega, která právě tady i s provozem sídlí, během svého největšího rozmachu i do Milána dodávala, doplňky si tu nechávala vyrábět mimo jiné italská The Bridge. Bohužel pandemie covidu změnila mnohé. Z rozsáhlého areálu, kde se kožené produkty vyrábějí už více než sto let, zbyl jeden provoz, další části průmyslového areálu firma pronajímá. I tak ovšem značka Elega zůstává stálicí, která vyrábí v Česku. A to se cení.

Přehlídku nové kolekce spolu s prodejní akcí pořádá značka pravidelně, pro věrné klientky jde o dlouho očekávaný event. Showroom se naplní lidmi, fronta u poklady je nečekaně dlouhá. Lákají nejen novinky, ale také exkluzivní sleva, to vše poháněné proseccem, občerstvením a milými úsměvy všech, od žen z vedení rodinné firmy, matky a dcery Evy Šedinové a Dity Valentové, po herečku a několik let už také návrhářku značky Danu Morávkovou. Ta pro Elegu na sezonu podzim–zima 2025/2026 navrhla řady dvě: Chiclet a Mossy. První staví na trendy minivelikosti, druhá na letos velmi populárním veluru. 

Podznačka Elega by Dana M funguje velmi úspěšně od roku 2014 a spojení, ve kterém populární a oblíbená herečka měla původně figurovat jen jako tvář značky, vygenerovalo mnoho stálých zákaznic. Některé z nich dokonce kolekce od paní Morávkové, jež od té doby vznikají pravidelně, sbírají jako jiní třeba Labubu. „Jsou dámy, co jich ode mne mají už třeba dvacet,“ říká s úsměvem a neskrývanou hrdostí Dana Morávková. „Já, já jich mám devatenáct,“ ozve se za námi jedna ze zákaznic, která si právě z nové řady vybírá svůj už dvacátý kousek. Populární herečka s úsměvem popisuje, jak se v ní s novým angažmá probudily také nové dovednosti, jako by jí být designérkou kabelek bylo souzené.

Elega dokázala najít báječnou kombinaci produkce a cílové skupiny, kterou možná jiní přehlížejí jako okrajovou: vyrábí z prémiových materiálů a stále lokálně. Její produkty jsou kvalitní, ale nejsou předražené a lahodí především ženám od středního věku výše. Ty nemusí být nutně z velkoměsta, ale jsou úspěšné a naplňují škatulku střední až vyšší třídy. Ostatně v poměru cen módních brandů, u nichž velkou část peněz platíme za branding a marketing, je lokální kousek v průměru za 5–6 tisíc korun rozhodně udržitelný.

Eva Šedinová, majitelka podniku Elega, mě provází třebechovickým areálem. Výrobní hala je překvapivě velká, prosvětlená jako umělecký ateliér, podzim tu kouzlí nádherné světelné efekty. V jedné místnosti je podlaha nečekaně pokrytá krásnými parketami. „Když jsme začínali, pracovalo tu zhruba 120 lidí. V té době se dělalo hodně pro Rusko a Německo. Třebechovická výroba byla navíc odjakživa orientovaná na vývoz v rámci bývalé socialistické Galy, která měla nějakých pět šest závodů. Právě tento byl ten exportní. I na tehdejší dobu byla právě v tomhle podniku kvůli vývozu kvalita práce na daleko vyšší úrovni,“ popisuje počátky devadesátých let, kdy bývalý národní podnik Gala prošel privatizací a stala se z něj Elega. „Doba byla tehdy trochu jiná, ale naštěstí se nám všechny úvěry, které jsme od té doby nabrali, podařilo v termínu splatit, takže teď tu téměř na nic nemáme žádný dluh – na areál, výrobu apod. Co vyděláme, dáme zpět do výroby, na dovolenou na Bahamách to opravdu není,“ popisuje s úsměvem realitu podnikání.

Když Galu v roce 1992 paní Šedinová zprivatizovala, bylo součástí areálu i učňovské středisko. „Gala si učně vychovávala sama. Vyučoval se zde obor brašnář, byla tu škola i praxe, což pro podnik v tehdejším rozsahu dávalo smysl.“ Dnes firma o personál bojuje. Toho kvalifikovaného je podle Evy Šedinové čím dál méně, stárne a ubývá a mladší kvalifikované ruce se hledají špatně, téměř nejsou. „Chceme se udržet, neslevovat, ale ten personál je problém.“

Ale ani kapitalistický sen raných devadesátých let neoplýval zlatem. „Zprivatizovali jsme podnik v roce 1992 s manželem, ale bohužel po třech letech podnikání zemřel. Ač byl mladý, sportovec a nekuřák, přišla rakovina plic. V té době jsem měla dvě malé děti a třicet milionů dluhu, což bylo tehdy opravdu hodně. Měla jsem dvě možnosti: Buď můžu skočit z mostu, anebo musím bojovat. Vzhledem k tomu, že jsem měla ty dvě malé děti, jsem zvolila cestu boje,“ popisuje svůj příběh. „Zaplaťpánbůh jsem to zvládla a do firmy později nastoupila i dcera, a tak mám aspoň vyhlídku, že někdo v práci bude pokračovat dál.“

Paní Šedinová popisuje, že z jejího pohledu je podnik vlastně tak trochu jako její třetí dítě, které si také prochází různými etapami. „Postupem doby se zvyšováním životní úrovně ty firmy, pro něž jsme dělali v 90. letech nebo začátkem roku 2000, postupně odcházely do Asie. Dnes značky ideálně chtějí co nejlevnější výrobu a nepotřebují žádnou přidanou hodnotu.“ Ještě do začátku pandemie covidu dostávala Elega zakázky od značek jako například The Bridge. Aktuálně ale stále spolupracuje s českými brandy jako Overall Office, Folbeur, Timoure et Group nebo s návrhářkou Janou Rolovou či se značkou Laformela. Možná tedy, že i nějaký ten kousek, který nosí Lady Gaga, prošel šikovnýma rukama místních odbornic.

Výrobky značky se pyšní certifikátem Český výrobek a firma se snaží dbát také na ekologii. Výrobky zde vznikají s ohledem k životnímu prostředí a ideálně tak, aby skutečně vydržely – i to je totiž udržitelnost. „Naše věrné zákaznice jsou tyto ženy, které tu dnes vidíte,“ usmívá se paní Eva. „Nazvala bych je střední a vyšší třídou a velmi oceňují právě to, že se vyrábí tady, v Česku. Když nám zavolají, jestli by se nemohly podívat do výroby, řeknu jim, že klidně. Domluvíme si termín a můžou se přijet podívat, jak se ta kabelka vyrábí. Ať vidí, kolik práce na tom je,“ vysvětluje s tím, že možnost podívat se sem má v podstatě jakýkoli zájemce. „Pokud má ten výrobek vypadat, jak vypadá, musíte do něho narvat spoustu výztuhových materiálů, aby to drželo. Dnes panuje nešvar, že se materiál nebo výrobní postup často šidí. Vy si koupíte kabelku, používáte ji pár let a pak zjistíte, že materiál saje víc vlhkosti než dřív a kabelka se najednou jakoby vlní. Naše zákaznice ovšem vědí, že my nic nešidíme, znají nás.“ 

V Eleze kabelky své značky navíc renovují, na což dojde třeba po deseti či patnácti letech užívání, a tento doživotní servis má jakýkoli zákazník či zákaznice. „Nabízíme v ceně servis a osobní přístup, to je pro nás základ.“ Kabelky této značky se pohybují v cenové hladině průměrně dvou až deseti tisíc, podle paní Šedinové jde o konkurenceschopné výrobky a snažit se tlačit ceny dolů je podle ní hloupost, protože cenová konkurence z výrob na globálním jihu je nesrovnatelná. „A přece nechcete, aby vám tu lidé dělali za minimální mzdu. Máme strašně šikovné ženské, ty prostě chcete dobře zaplatit.“ Šije se z kvalitních italských materiálů. 

Paní Šedinová vysvětluje, že nedávno firmu po třiceti letech přebrala její dcera Dita Valentová, jež je aktuálně také hlavní tváří značky. „A já sem ještě chodím vlastně jako do práce. Máme kompetence rozdělené, ona dělá marketing a podobně a já jsem ten kostlivec, co drží pořád ještě výrobu a finance, a trochu na sebe vzájemně dohlížíme,“ směje se paní Eva. 

Tradici podniku tak trochu připomíná i nová kolekce značky s názvem Tři generace – každý z modelů připomíná různé vlastnosti, jež přisuzujeme ženám v různých životních fázích, a reprezentuje kontinuitu značky i kabelku jako symbol dědictví, které se dědí z generace na generaci.

Procházíme chodbou před vstupem do provozu, podél stěn tu visí leckdy už trochu vybledlé plakáty starých kolekcí, některé jasně devadesátkové. „Náš archiv jsou ,knihy', kam se zapisují jednotlivé modely podle čísel, a na každý je ještě zvlášť obálka, v níž najdete jednotlivé dílce. Máme třeba modely, k nimž se vracíme i dvacet let. Jen se nějak modifikují, dají se třeba do jiného materiálu,“ vysvětlujeme mi paní Šedinová. Vstoupíme do dílny, jasné slunce časného odpoledne září skrze velká okna, každé místo je plné života, i když tam zrovna nikdo nesedí. Hrníčky, fotky, kalendáře a do toho samozřejmě materiál, odřezky, nástroje...

„Vše vzniká tady. Tady dělá naše technoložka prototypy. Hodně si toho také ručně krájíme. Pak se lepí hodně různých výztuh, které se pak přeseknou, zabarví, oleští... Těch operací je na jednom kusu strašná spousta a dost kroků mají i přípravné operace, než se výrobek vůbec začne kompletovat. Meziprodukty musí ještě nějakou dobu schnout – vidíte, tady máme sušáky na dlouhá držadla. Veškeré kování mimochodem bereme v Itálii, a stejně tak výztuhy a samozřejmě kůži,“ popisuje paní Šedinová. Průměrně trvá zkompletování jedné kabelky kolem dvou hodin. 

„Jak se tu řeší výrobní odpad?“ ptám se. „Něco nám likviduje specializovaná firma, něco necháváme školám a kroužkům,“ vypráví paní Eva, když zrovna stojíme nad košem plným drobných odstřižků. Beru si z něj na památku kus tmavě červené lakované kůže, který vypadá jako sexy vizitka Cruelly de Vil. 

„Spolupracujeme také se studenty, například z Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara v Plzni. Víte, ti studenti jinak nemají moc možností si provoz reálně ,osahat'. Umí si produkt nakreslit na papír, ale když ho mají realizovat, naráží často na technologickou neznalost. A my jim tu umožňujeme právě i konzultace s našimi technology,“ uzavírá paní Šedinová. 

Podnik se stoletou tradicí se tak i prostřednictvím nejmladší generace aspirujících designérů potkává s moderními trendy. Nyní má Elega 24 stálých zaměstnanců a štěstí v podobě Dity Valentové, která rodinou firmu vede. Jen málokteré firmě u nás se rodinná tradice daří udržet – a v textilu a módě obzvlášť. Když mi pak právě Dita popisuje, jak v provozu mezi kabelkami odmalička vyrůstala, není divu, že jde o její vášeň a zároveň i profesi. A nám nezbývá než jim popřát hodně štěstí, dost šikovných rukou do budoucna a především nás, zákaznice a zákazníky. Na nich a s nimi totiž úspěch jakékoliv značky stojí a padá.