Nebýt vysokých kozaček z londýnského sekáče, Pretty Woman by si Julia Roberts nikdy nezahrála

Dva tisíce červených flitrů, nepočítaně emocí a jedna hvězda. „Ruby slippers“ pomohly Judy Garland zahrát part Dorotky Galeové v Čaroději ze země Oz. Tým autora návrhu Gilberta Adriana vytvořil postupně tři verze stejného modelu bot. Přestože byl vyhlášený svým skvělým vkusem, dokázal být kostýmní výtvarník někdy také nedbalý, takže nezřídka odsouhlasil i zcela odbyté provedení. Na place proto filtry pomalu odpadávaly. Boty, které skončily v archivu muzea Judy Garland, jsou restaurovanou verzí v pořadí druhého páru, který pro natáčení vznikl. V roce 2005 je z muzea ukradli, případem se zabývala i FBI a kauza plnila titulky mezinárodního tisku. Po třinácti letech agenti vzácný artefakt vypátrali. Neprozradili ale, u koho.

Film Desatero přikázání z roku 1956 byl remakem stejnojmenného němého filmu z roku 1923 a ve své době šlo o nejvýpravnější film vůbec. Díky Charltonu Hestonovi získal Mojžíš náhle skutečnou tvář. Muž jeho věku měl v Hollywoodu 50. let na výběr jen dvě cesty – výdělečnou ve westernových trhácích či dobrodružných béčcích, anebo ušlechtilou v alternativních dramatech či noirovkách. Heston si ale dokázal prosadit svou vlastní. Profiloval se coby hrdina historických velkofilmů. Desatero přikázání byl první z nich. Před natáčením cvičil, jedl jen jednou denně, a to většinou pouze rýži, vajíčka a malou porci masa. Převážnou část čtyřiceti natáčecích dní pak strávil v kožených sandálech, které mu na míru vyrobil hollywoodský obuvník Willie Rivera. Film se natáčel přímo v Egyptě, i za nejvyšších denních teplot tak herci často trávili dlouhé hodiny na slunci. Heston v sandálech trpěl na puchýře a dlouhodobé bolesti páteře. Utrpení ostatně měl mít ve tváři, i díky tomu se stal opravdickým Mojžíšem.

Ridley Scott se ve Vetřelci rozhodl jít proti většině do té doby zavedených pravidel žánru sci-fi. Příběh vyprávěl skoro jako komorní drama o mezilidských vztazích, důvěře a hrdinství. Na tvorbu kostýmů si najal Johna Molla, který si ostatně oděvy budoucnosti natrénoval v Lucasových Hvězdných válkách. Scott ale po Mollovi nechtěl nic nepředstavitelného, jeho cílem naopak bylo navodit pocit, že tohle vše je mrazivě skutečné a že se to klidně může odehrát v nepříliš vzdálené budoucnosti, byť je děj zasazený do roku 2122. A tak Ellen Ripley v podání Sigourney Weaver pobíhá na palubě vesmírné lodi Nostromo v kultovním modelu kotníkových tenisek Reebok – Alien Stomper. Bota se stala pro zaryté sneakerheads i fanoušky sci-fi takřka grálem. Uvedení do běžného prodeje se dočkala až roku 2016, třicet sedm let po premiéře filmu. Jenže brzy poté se značka běžeckých bot rozhodla model navždy stáhnout z oběhu, aby zachovala jeho exkluzivitu. Spekulovalo se, že byly Alien Stomper jednoduše náročné na výrobu a Reebok by musel výrazně zvednou jejich cenu, která by svou výší převýšila jiné její sběratelské edice a narušila křehkou rovnováhu cenové politiky. Tenisky navíc nebyly kdovíjak pohodlné. Příliš obepínaly kotník a Sigourney Weaver si je musela před natáčením prošlápnout. I tak jí ale v každé scéně připomínaly, kým má postava Ellen Ripley být.

Měla to být skutečná callgirl, mít výrazné boky, taková – při vší úctě – Kim Kardashian. Jenže na casting se žádná talentovaná herečka takových tvarů nedostavila a tvůrci filmu byli unaveni hledáním kompromisu mezi hereckým umem a křivkami věstonické Venuše. A tak roli Vivian v Pretty Woman nakonec získala Julia Roberts. Co na tom, že měla sice nádherný úsměv, ale spíš menší prsa a skoro žádný zadek? To vyřeší kostým, řekl si zřejmě někdo ze štábu, a tak dostala kostymérka Marilyn Vance za úkol udělat z „lovely“ Julie uvěřitelnou prostitutku z Los Angeles. Nechala se inspirovat dílem návrháře Rudi Gernreiche: jak jeho ikonickými modely, tak i těmi na hranici vkusu. Vysoké lakované boty z vinylu nenaplnily představu holky z ulice pouze po estetické stránce. Marilyn Vance totiž herečce nařídila do vysokých bot obléct i speciální kompresní nadkolenky, které celé této partii přidaly na objemu. Boty našla jedna z asistentek kostymérky v punkovém sekáči v londýnském SoHo údajně jen čtyřicet osm hodin před první kostýmovou zkouškou. Přes Atlantik letěly expresně skoro první třídou a s ostrahou. Julia je od zkoušky téměř nezula, učila se, jak v nich o chodníky tak zvláštně zakopávat – asi jako žena, která čeká na vysvobození. Ještě před natáčením vzniklo pro jistotu několik replik – na těch botách koneckonců stála celá hlavní postava. Právem se dostaly i na filmový plakát. Jenže na snímku, statickém vizuálu bez pohybu, už kompresní nadkolenky nepomohly, a proto se o záda Richarda Gera na fotce ve skutečnosti opírá Shelley Michelle, dvojnice Julie Roberts. Jen jim v postprodukci vyměnili hlavy.