Jak malé každodenní lži ovlivňují naši psychiku

„Většinou tato komunikace pramení z dětství, kdy se lidé naučili zalhat, aby nedocházelo k hádkám a konfliktům,“ vysvětluje doktorka Barbora Hirnerová z Galen Clinic, odbornice v oblasti psychosomatické medicíny. „Pokud rodiče dítěti často zakazovali to, po čem toužilo, začalo jim raději neříkat pravdu. V dospělosti pak lži slouží k ochraně soukromí nebo k tomu, abychom nezranili druhého.“

Psycholožka Karin Wolfová z platformy Terapie.cz k tomu dodává, že malé lži často pramení také ze strachu z odmítnutí. „Někdo si přikrášluje realitu, protože má jednoduše pocit, že to, co vytváří, není dost dobré. Lež mu přináší pozornost a péči. Je to dynamika dítě-rodič – snaha vyhnout se trestu, ztrátě lásky či uznání.“

Možná se zdá, že malá neupřímnost nic neznamená, ale opak je ve skutečnosti pravdou. „Lži člověka vyčerpávají. Musí si pamatovat, komu co řekl, aby se neztratil v síti vlastních příběhů,“ upozorňuje MUDr. Hirnerová. „To vytváří vnitřní napětí a diskomfort, který ubírá síly.“

Podle Karin Wolfové zase dlouhodobé lhaní narušuje i naši schopnost věřit – sobě i druhým. „Pokud někdo dlouhodobě lže (sám sobě nebo druhým), vytváří tak vnitřní a často i vnější chaos, vnitřní konflikt, který se časem podepíše na ztrátě psychické pohody. Tito lidé začnou mít následně pocit, že ničemu nemohou věřit, ztrácí důvěru k druhým, a stávají se podezřívavými – dle hesla, co dělám já, děláš taky (to je jeden z ego obranných mechanismů – projekce). Když nemohou věřit druhým ani sobě, ztrácí kontakt se svou vnitřní pravdou a ze sebe-vědomí se stává zmatek, nejistota a odklon od toho, co je pro ně přínosné a zdravé.

Existuje však zásadní rozdíl mezi občasnou „bílou lží“ a dlouhodobým klamem. „Je něco jiného, když si někdo vymyslí, že má jiný program a potřebuje odpočinek, než když tvrdí, že jede na služební cestu, a ve skutečnosti tráví dovolenou s milenkou,“ upozorňuje doktorka Hirnerová. „Ve druhém případě je míra stresu a strachu z odhalení mnohem vyšší.“

Karin Wolfová zdůrazňuje, že opravdu zatěžující jsou lži spojené s identitou, orientací, nemocí nebo rodinnými tabu. „To jsou témata, která patří do psychoterapie. Teprve tam může člověk poprvé říct pravdu nahlas a začít proces uzdravení.“

Malé lži se stávají problémem ve chvíli, kdy se začnou opakovat a člověk tak vytváří více verzí, se kterými musí pracovat. „Když už je pro vás obtížné vybavit si, co jste říkali naposledy, je to varovný signál,“ varuje Wolfová. „Ztrácíme tím důvěru druhých i sami v sebe.“ Pokud se lhaní promění v nutkavý vzorec, může jít i o psychopatologii, například bájivou lhavost, při níž si jedinec vytváří a sděluje smyšlené příběhy, i když si může být jejich nepravdivosti vědom. Nebo může být sám o jejich pravdivosti přesvědčen. Tato porucha je často spojena s jinými psychickými obtížemi, například s histriónskou nebo narcistickou poruchou osobnosti, a mívá nutkavý charakter. To už je téma pro psychiatra či psychoterapeuta,“ dodává odbornice.

Je to jednodušší, než byste čekali. Za obě odbornice platí jedno doporučení: říkat pravdu, i když je to zatraceně těžké. „Hodně věcí se dá vyřešit, pokud dokážeme mluvit otevřeně,“ uzavírá MUDr. Hirnerová.