Angelina Jolie o uprchlické krizi, pandemii koronaviru i mateřství

Liam Freeman9. 7. 2020

V exkluzivním rozhovoru pro Vogue oscarová herečka vzpomíná na dvě desetiletí trvající spolupráci s organizací OSN a prozrazuje, jak se svými dětmi mluví o adopci.

Její první mise byla v Sierra Leone během posledních let občanské války, od té doby cestovala do nejrůznějších zemí od Libanonu, kde se setkala s dětskými uprchlíky ze Sýrie, až po Thajsko, kam přijela navštívit rodiny z Myanmaru, které se ukrývají v táborech na severu země. Naposledy pak zavítala do Kolumbie, kde žije v exilu více než 4 miliony Venezuelanů.

Co všechno představuje role zvláštního vyslance Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky? „UNHCR je agentura pro ochranu. Pomáháme těm, kteří uprchli z války a jsou pronásledováni. Moje práce nyní zahrnuje také boj za jejich práva, aby odolávali nuceným návratům a usilovali o lepší příležitosti ke vzdělávání.“

Foto: UNHCR/JACK REDEN

Zachraňujete životy, ochraňujete právo a budujete lepší budoucnost pro uprchlíky. Co vás na této práci osobně nejvíce zasáhlo?

Vidím všechny lidi jako rovnocenné. Týrání a utrpení nemůžu jen přihlížet. Po celém světě lidé prchají před plynovými útoky, znásilněním, mrzačením ženských pohlavních orgánů, bitím a vražděním. Utíkají, protože bojují o život. Chci, aby důvody, kvůli kterým lidé opouštějí své domovy, přestaly existovat. Musíme jim předcházet, snažit se poskytnout ochranu a nést odpovědnost za páchání zločinů proti lidskosti.

Podle údajů UNHCR je na světě přes 80 milionů uprchlíků, což je největší číslo v historii. Jaké jsou podle vás hlavní příčiny?

Neustále vidím nedostatek vůle chránit a hájit základní lidská práva. Nedostatek diplomacie a odpovědnosti. Mnoho lidí až příliš často profituje z chaosu v postižených zemích a z toho je mi zle. Světoví lídři kvůli popularitě šíří strach a nacionalismus kvůli tomu jen roste. Vždycky je lepší hledat chybu na těch ostatních. Na druhou stranu jsem svědkem neskutečné velkorysosti v mnoha zemích a mimořádného odhodlání samotných uprchlíků. Není to jen obrázek plný beznaděje. Pět konfliktů v Sýrii, Venezuele, Afghánistánu, Jižním Súdánu a Myanmaru má za následek dvě třetiny vysídlení. Když změníme dění tam, globální situace se zlepší.

Foto: UNHCR/LIBA TAYLOR

Ještě před vypuknutím pandemie jste hodně pracovala ve Venezuele a Bangladéši. Jaká je tam situace?

Poznala jsem lidi ve své nejlidštější podobě. Prošli nepředstavitelným utrpením a chtějí se jen postarat o sebe a své rodiny. Každý z nás by na jejich místě udělal totéž. Stejně jako my chtějí žít v bezpečí, chtějí mít domov a být svobodní. Uprchlíci jsou často obětmi znásilnění a sexuálního zneužívání. Bojují s nejrůznějšími nemocemi, ale bez dostupné zdravotní péče. Dost často žijí v táborech, které jsou vystaveny extrémním živlům.

Existují nějaké oblasti nebo skupiny obyvatel, o které máte teď největší strach?

Znepokojuje mě situace v Jemenu. Konflikt tam trvá již pět let. Polovina nemocnic je po náletech zničená. Lidé jsou na pokraji hladomoru. A do toho přišla pandemie koronaviru. Mezinárodní společenství neposkytlo ani polovinu finančních prostředků potřebnou k tomu, aby humanitární mise mohly pokračovat až do konce tohoto roku. To znamená, že již v srpnu dojdou peníze a programy, díky kterým lidé přežívají, budou muset být pozastavené. Neděláme dost proto, abychom ukončili války, nebo neděláme dost proto, abychom lidem umožnili přežít. UNHCR se bude snažit maximálně pomoci, ale bez podpory to nebude stačit.

Jak se pandemie přímo nebo nepřímo dotkla uprchlíků?

Zatím jsme bohužel pouze na začátku hospodářského a sociálního dopadu krize, ale pro uprchlíky to znamená, že jejich situace bude ještě horší než před pandemií. Musíme být solidární a najít pochopení, protože uprchlíci jsou v první linii boje o přežití.

Foto: UNHCR/IVOR PRICKETT

Cítíte mezi životem v Hollywoodu a prací v terénu, ať už pro UNHCR, nebo pro svou nadaci Maddox Jolie-Pitt, nějakou spojitost?

Můj život herečky je o komunikaci a umění, ale v poslední době se jako režisérka hodně zabývám globálními problémy. Můj film First They Killed My Father je perfektním příkladem spojení těchto dvou zdánlivě nesourodých světů. Je to příběh mého syna.

Postavila jste si dům v Kambodži. Proč máte k této zemi tak silné pouto?

Díky Kambodži jsme poznala uprchlíky. To mě přimělo zapojit se do mezinárodních vztahů způsobem, jaký jsem do té doby nikdy nevyužila, a stala jsem se součástí UNHCR. A především jsem se díky ní stala matkou Maddoxe.

Oblast, kde mám dům a zároveň sídlo nadace, je nedaleko hranic s Thajskem a byla posetá nášlapnými minami. Rozhodla jsem se zainvestovat a žít tam, abych pomohla zlepšit situaci. Jen na mém pozemku jsme našli 48 min.

Foto: UNHCR/ OLIVIER LABAN-MATTEI

Máte tři adoptované děti a tři vlastní, jaké věci musíte brát v úvahu při výchově adoptivních a biologických sourozenců?

Důležité je mluvit s nimi otevřeně. Se svými adoptovanými dětmi nemůžu hovořit o těhotenství, ale mluvím s nimi o tom, jaká cesta mě k nim přivedla, jaké to bylo, když jsem se jim poprvé podívala do očí.

Na kterých projektech budete v příštích měsících pracovat?

Budu nadále aktivně řešit globální krizi s UNHCR. Spolupracuji také s Amnesty International na knize o právech dětí. A pokud jde projekty soukromé... Když jsem šla do karantény, domnívala jsem se, že se naučím vařit. Nikdy se tak nestalo. Mám své limity.