V srdci pustiny

Výpravčí na peroně krátce mávne a osobní vlak se dá do pohybu. Už kousek za Debrecínem se krajina natáhne a přejde do zdánlivě nekonečné roviny. Horký vzduch se chvěje nad rozpáleným obzorem a duny, pole a traviny se  barví od zlaté po krvavě rudou. Vesnici Hortobágy, do níž za slabou hodinu přijíždím, obklopují rozlehlé stepi a stejnojmenný národní park, který byl v roce 1999 zapsán na seznam světového dědictví UNESCO. V centru obce se nachází tradiční zájezdní hostinec Csárda, v němž podle lidových pověstí stoloval i legendární zbojník Sándor Rózsa. Na místě, kde chtěl na koni přeskočit řeku, se klene bílý kamenný most s devatero oblouky. Dnes po něm sice přejíždějí auta, ale ještě před staletím tudy pastevci hnali stáda koní z pastvy či dobytek na trh. Brzy ráno nebo vpodvečer je možné most v tichosti přejít, a vstoupit tak nerušeně do světa, v němž se pastevecký způsob života snoubil s divokou přírodou. 

Po vyšlapané stezce kolem kolejí se vydávám asi 3 km pěšky do vesnice Mátai, kde chovají místní plemeno koně nóniuzs. Vzadu za statkem, kde si chci odpočinout, vaří muž v modré haleně na otevřeném ohni. „To je guláš?” zkouším to na první dobrou. „Kdepak,” zavrtí hlavou a zamíchá obsah kotlíku, v němž se mísí barvy, které mě provázely cestou do Hortobágy. „To je lebbencsleves,“ prohlásí rozhodně, ale narazí na zeď nepochopení. „Víš co,“ pokrčí bezradně rameny, „nejlepší bude, když ti trochu nandám.” „Fakt výborná," nořím lžíci hluboko do pikantní polévky pojmenované podle velkých, na slunci sušených plátů těstovin, které jsou součástí i dalšího tradičního pokrmu slambuc. Tato jídla, mezi něž patří i guláš, se po generace vařila mezi pastevci přebývajícími uprostřed pusty v kruhovém přístřešku z rákosu vasaló. „Gulyás" ostatně pochází z maďarského slova „gulya", což znamená stádo dobytka, a „gulyás" je zase pastevec nebo kovboj.

Mezi honáky – i díky královsky modré barvy kroje – vyčnívali csikósi, kteří pečovali o ušlechtilé koně. Na rozdíl od obyčejných, v bílé barvě oblečených pastevců prasat, ovcí či krav nosili modré kusy oblečení vyrobené z nejdražších materiálů, které si ostatní nemohli dovolit. Tyto pracovní šaty byly až do 19. století vyráběny ručně a sestávaly se z volně střižených kalhot, vesty a zhruba po lýtka dlouhé košile s rozšířenými rukávy. Praktický, prodyšný, ale i ozdobný oděv doplňovaly kožené jezdecké holínky a klobouk se širokou krempou a jeřábím pírkem. Čikoši stáli nejvýše na honáckém žebříčku i proto, že museli vynikat speciálními jezdeckými dovednostmi, které pomáhaly ochránit stáda proti betyárům, ozbrojeným banditům a zlodějům koní. Koně byli naučeni, aby ulehli na bok do trávy a ze skrytu je nevyplašily ani zvuky střel. Z bezpečnostních důvodů a nutnosti většího přehledu nad stády vznikl i zřejmě nejefektivnější manévr, takzvaná maďarská pětka. Čikoš při něm stojí na hřbetech dvou koní a tři další pádí širou stepí před ním.

„Pamatuji si pouze dům se dvěma malými pokoji a polní kuchyní mezi nimi. Když jsem poprvé překročil zchátralý práh, ležel přede mnou nekonečný svět,“ vypráví o svém dětství v pusztě spisovatel Gyula Illyés. Rodiny chudých pastevců dobytka žily v jakémsi bezčasí. Být obyvatelem puszty znamenalo nemít kořeny, stálý domov a řídit se jen rytmem ročních období a rozmary statkářů: „Tak jsme bloudili z místa na místo,” vypravuje Illyés, „a brali s sebou všechny naše drobnosti, skládací kurníky, slepice a krávu. Někdy to bylo pouze na návštěvu příbuzných, kteří byli náhle odtrženi po pěti nebo šesti letech života v blízkosti. Někdy jsme jeli celou noc, ale nikdy jsme nebyli daleko od puszty a všude jsme se cítili jako doma.” Životy obyčejných lidí z puszty byly namáhavé a těžké, ale to neznamená, že v nich nebyla krása nebo radost. Kočování po pustých stepích mají původně nomádští Maďaři, kteří do Panonské pánve přitáhli ze Střední Asie, doslova v srdci.