Romantická oáza Sintra

Už pár kilometrů za sluncem rozpáleným Lisabonem se krajina za okny vlaku rozvlní a pomalu začne stoupat vzhůru k pohoří Sintra, jehož svahy jsou díky mírnějšímu klimatu a vydatnějším srážkám pokryté polštáři syté, tmavé a osvěživé zeleně.

Od malebného nádraží v Sintře vede samospádem stezka, která se vine kolem zalesněného parku da Liberdade, z jehož skal prýští pramen do zdobné Maurské fontány. Místní lidé si v této kašně nabírají vodu do lázeňských pohárů, neboť věří v její léčivé vlastnosti. Výjimkou není ani šedesátiletý elegán senhor António, který mi připomíná Victora Fargase, sběratele vzácných knižních tisků ze snímku Devět bran (ten zde natočil Roman Polański s Johnnym Deppem). Tajemná až ezoterická atmosféra pohoří oblasti, která byla Římany nazývaná Mons Lunae, je tomuto místu už od prehistorických časů vlastní. S trochou léčivé vody, pevně sevřené do dlaní, se znovu vydávám na cestu, která mě dovádí až k ochozu, z nějž se otevře pohled na staré město soustředěné kolem Palácio Nacional. Tento palác vybudoval Jan I. pro královskou rodinu jako útočiště před lisabonskými vedry a jeho dva velké kónické komíny se staly ikonickým symbolem města.

Vysoko nad městem se tyčí mohutný, rozeklaný hrad Castelo dos Mouros, který v 8. století postavili Arabové. Po dlouhou dobu nedobytnou výspu islámu dobyl až první portugalský král Alfons I. Dobyvatel v době reconquisty Pyrenejského ostrova. Cesta nahoru je náročná, zato výhled dechberoucí. Na žulovém masivu se nad zalesněnými roklemi vznáší pohádkový palác, jehož podoba sahá za hranice té nejdivočejší fantazie. Palácio da Pena je ukázkovým představitelem neoromantické architektury, která do jednoho „jahodově- citronového“ koktejlu smíchala prvky gotiky, renesance, maurského slohu i pro Portugalsko typického arte manuelina. „Portugalský Neuschwanstein“, jak se tomuto zámku občas přezdívá, ale není zdaleka jedinou (neo) romantickou stavbou v Sintře. Za návštěvu stojí i palác Monserrate, který obklopují parky a exotické zahrady, co svého času okouzlily i Lorda Gordona Byrona.

„Hle, mezi věnce hor a dolin nivy jak Cintry slavný Eden rozložen,“ napsal Byron ve své Childe Haroldově pouti. Vedle rajských zahrad se však v Sintře nachází i Peklo, do nějž lze vstoupit v komplexu zvaném Quinta da Regaleira. Ten nechal koncem 19. století vybudovat António Augusto Monteiro s pomocí architekta a scénografa jménem Luigi Manini. Senhor Monteiro byl pozoruhodný člověk, který dokázal vystudovat práva, objevit nové druhy motýlů, obchodovat s brazilskou kávou, ale i sedět v zednářské lóži. Vedle toho všeho se ještě zabýval studiem a sbíráním vzácných knih, jichž nashromáždil více než 30 tisíc svazků. Quinta da Regaleira je vlastně jednou z nich, byla totiž postavena jako iniciační průvodce na cestě ze tmy nevědomosti k duchovnímu osvícení. „Dantovo Peklo“, které nechal Monteiro postavit ve formě „obrácené věže”, se skládá z devíti kruhů, jimiž člověk symbolicky sestupuje do nitra Země, přičemž jeho duše putuje přes peklo a očistec až do ráje k Bohu.