CestováníNeapolské sídliště jde k zemi. Vidět Scampii – a zemřít?
Michal Josephy30. 7. 2025
Scampia. Nechvalně proslulé sídliště na předměstí Neapole, kde se odehrával netflixový seriál Gomora, se po letech odkladů definitivně řítí se k zemi – a spolu s ním i společenská utopie jedné éry.
Sídliště Scampia jsem navštívil v roce 2008 ještě předtím, než byl natočen film
Gomora (2008) či stejnojmenný seriál na
Netflixu (2014). V té době jsem pořádně nevěděl, do čeho jedu. Dnes s odstupem času vím, že kdybych tušil, asi bych se tam nikdy neodvážil. I po těch letech si vybavuji tísnivý pocit, který se mě zmocnil ve chvíli, kdy jsem v centru Neapole nastoupil do metra, které se postupně vylidňovalo, až jsem ve vagonu zůstal sám – se zhrouceným teenagerem pod vlivem drog. Po téměř čtyřiceti minutách jsem vystoupil na stanici Piscinola a ocitl se na neútulném betonovém překladišti, nad nímž se znepokojivě vznášel nápis Scampia.
Ztroskotaný sen
„Scampia“ je výraz, který se v neapolském dialektu používá pro širou krajinu, otevřené pole plné divokých travin. Tak původně vypadal biotop na severním předměstí Neapole, na němž v 60. letech 20. století vyrostlo sídliště, kterému místní říkají „stošedesátsedmička“. Toto označení pochází ze zákona č. 167 (Legge 167), který tehdy poskytl obcím nástroj pro prostorové plánování a stanovil kritéria pro výstavbu dotovaného bydlení. Vrchol výstavby sídliště nastal v 70. a 80. letech, kdy vznikly výškové obytné bloky, široké bulváry a parky.
Nejvýraznějším prvkem architektonické krajiny se stalo sedm trojúhelníkových budov známých jako
Vele (
Plachty). Architekt Franz Di Salvo se při jejich návrhu inspiroval ideou brutalistní
bytové jednotky Le Corbusiera v Marseille – vertikálním zahradním městem, v němž žily stovky rodin pohromadě a vytvářely pospolitou komunitu. Di Salvo plánoval ve Scampii vybudovat i společenská centra, hřiště a široké pásy zeleně, které se však už nepodařilo zrealizovat, a právě to se později ukázalo jako klíčová příčina dramatického selhání projektu. Po ničivém zemětřesení v Irpinii (1980) zůstaly tisíce rodin bez domova a mnohé z nich se uchýlily právě do rozsáhlých komplexů
Vele, které začaly nelegálně obývat. Vláda tuto situaci dlouhodobě ignorovala, což vedlo k rozšíření squattingu, a situace se postupně vymkla kontrole. Vzniklé legislativní vakuum rychle využila camorra, místní odnož italské mafie, která uplatnila právo silnějšího a nad sídlištěm postupně převzala vládu.
Pohled predátora
Na okraji sídliště jsem se cítil bezpečně, ale už po pár blocích mě přepadl pocit, že jsem sledován. Fasády panelových domů byly ověšeny satelity, plachtami a ostnatými dráty a stovky prázdných obytných buněk připomínaly pohled do temné, bezedné propasti.
Na otevřeném prostranství jsem si připadal vyloženě jako lovná zvěř, a tak jsem se navzdory veškerému rozechvění snažil pohybovat klidně, abych příliš nebudil pozornost. Procházel jsem staveništěm k hangárům s otvory jako po červotoči ráže 9 mm – pozůstatky krvavého konfliktu z let 2004 a 2005, kdy mezi různými gangy camorry propukla tzv. válka o Scampii, během níž bylo zavražděno přes 70 lidí. Od té doby se do Scampie neodvažovala jezdit ani policie, ani hasiči.
Ulice Scampie se proměnily v otevřené tržiště i smetiště, neboť mafie vydělávala i na likvidaci odpadu či na padělcích luxusních módních značek (v ilegální italské dílně byly podle spisovatele Roberta Saviana ušity i šaty, které v roce 2004 vynesla Angelina Jolie na Oscary). Kombinace drogového trhu, absence obchodů a zábavy, nezaměstnanosti přes 50 % a naprosté nečinnosti policie vedla k prudkému úpadku čtvrti. Domy, které měly být komunitním bydlením, se proměnily v nedobytné pevnosti s masivními kovovými branami v bludišti jednotlivých pater, které dealerům umožňovaly při policejní razii získat čas na útěk. Sídliště, jak jsem se později dozvěděl, mělo vlastní vnitřní okruh bezpečnostních kamer. Kvůli němu mě u pomyslného „stěžně plachty“ náhle obklopili guappi, místní frajeři, pracující jako nižší kádři v drogovém byznysu. V té chvíli mi zachránila život jen duchapřítomnost, kterou jsem odůvodnil svou přítomnost i fotoaparát. Vykoktal jsem ze sebe: „Io sono architetto.“ – „Jsem architekt…“
Modrá je dobrá
Sídliště Scampia stálo a padalo s Plachtami, které celému komplexu dodávaly jeho typický vzhled. Dvě šikmo postavená lamelová tělesa oddělená centrálním otevřeným prostorem se však zároveň stala pomníkem společenského úpadku a chudoby. Prvním impulsem k jejich demolici byla silná nespokojenost místních obyvatel. Bydlet ve Scampii nebyla dobrá adresa mimo jiné kvůli společenské stigmatizaci. „Demolice těchto budov neznamená jen odstranit rozpadající se konstrukce, ale i vymazat myšlenku, že je legitimní žít bez ochrany a důstojnosti,“ tvrdil petiční výbor.
V prosinci roku 1997 byla odstřelena první Plachta, která však zůstala částečně stát, jako by chtěla stůj co stůj zachránit svou architektonickou hodnotu. „Odsoudit tyto významné stavby k smrti dynamitem je neuctivý čin vůči architektům, kteří věří, že architektura může řešit sociální problémy soužití,“ prohlásil profesor architektury Aldo di Chio. „Koloseum bylo symbolem násilí a zvěrstev, a přesto nikoho nenapadlo ho zbořit. Plachty symbolizují sílu, odvahu a schopnost snít. Ty nové ohavné žluté domky představují jen průměrnost.“ Plachty však přesto, jedna po druhé, v průběhu let padaly k zemi. Žlutá Plachta byla stržena letos v červenci a červenou čeká demolice ve zbytku roku 2025. Zachována bude jediná – Celeste; modrá Plachta, která má přetavit negativní dědictví minulosti ve funkční a otevřený prostor budoucnosti.