Žena je divoká květina. Georgia O'Keefe zachytila na plátno nepoznané stránky ženskosti

Studentka malířství na Art Students League v New Yorku právě odmítla zapózovat spolužákovi. „Myslíš si, že záleží na tom, co děláš? Ze mě bude malíř a ty skončíš přinejlepším jako učitelka kreslení v dívčí škole,“ štěká na ni. Jenže zatímco ješitný student upadl v zapomnění, Georgia O'Keeffe se stala první malířkou, které v USA zasvětili první muzeum. Její oslnivou kariéru doprovodily talent, odvaha, ale i štěstí.

„Už v deseti letech jsem věděla, že chci být umělkyně,“ svěřila se Georgia O'Keeffe. Narodila se 15. listopadu 1887 jako druhá ze sedmi sourozenců do farmářské rodiny poblíž Sun Prairie ve Wisconsinu. Měla tři sestry a dva bratry. „Moje první vzpomínka? Jasné světlo... všude světlo. Sedím na dece obklopená obrovskými bílými polštáři.“ (Roxana Robinson: Georgia O'Keeffe: A Life; Harpercollins, 1989). Georgia měla štěstí, že byla členkou rodiny O'Keeffe, která osvíceně považovala vzdělání dcer za důležité. Talentovaná dívka tak mohla rozvíjet malířské nadání v institutech v Chicagu a New Yorku. 

Dynamické město přitahovalo umělkyni jako magnet, objevila i výstavní síň 291 na Páté avenue, v níž fotograf Alfred Stieglitz představoval Americe moderní malíře, jako byli Picasso, Matisse či Cézanne. Že budou po jejich boku za pár let viset také Georgiina plátna, milovnici avantgardy nikdy nenapadlo. Teprve v roce 1916, to jí bylo devětadvacet, se odvážila požádat přítelkyni, aby odnesla její obrazy Stieglitzovi ukázat. A ten byl nadšen. „Konečně ženská na papíře!“ zvolal a prohlásil Georgiiny kresby za „nejčistší, nejupřímnější a nejjemnější, jaké doposud překročily práh mé galerie“. Ihned vystavil deset kreseb a o rok později jí uspořádal výstavu. Ačkoli nedlouho poté musel síň zavřít, hrdě prohlašoval: „Dobře, tak jsem skončil... Ale dal jsem světu ženu!“

Dal ji i sobě. Extravagantní malířka se stala jeho múzou a modelkou a on vytvořil na 300 jejích portrétů a aktů. I vedle výrazného umělce ale Georgia zůstala samostatnou tvůrčí osobností. O čtvrt století starší Stieglitz se na oplátku pasoval na jejího manažera a udělal z ní hvězdu. Koupit si O'Keeffe se stalo mezi smetánkou znamením dobrého vkusu a drahým koníčkem. Ze Stieglitze a výrazně mladší tvůrkyně se brzy stali milenci. Malířský věhlas jí zajistily uhrančivé obrazy s obřími detaily květin, první namalovala v zimě 1924 a prodala ho za závratných 25 000 dolarů. „Nikdo nevidí květiny doopravdy, jsou příliš malé. Nemáme čas a dívat se, to vyžaduje spoustu času. Chci ale, aby je viděli všichni, ať chtějí, nebo ne. Já sama kytky ale nesnáším. Maluji je jenom proto, že jsou levnější než modelky, a navíc se nehýbají.“ (Roxana Robinson: Georgia O'Keeffe: A Life; Harpercollins, 1989). 

Z Georgiiných pláten voněly květy a divák mezi prsty mnul jejich sametové plátky. Pulzují smyslností připomínají nejintimnější záhyby ženského těla. I proto si Georgia vysloužila nálepku „malířka ženského erotismu“. Sama však kritikům tvrdila, že erotické symboly v jejích obrazech hledat nemají. Prý maluje jen to, co vidí. Možná dokázala vidět i tušené… „Cítím, že na ženě je něco doposud neobjeveného. A to něco může objevit pouze žena,“ tvrdila. Radovala se z vlastní tělesnosti i z krásy jiných žen. Nijak neskrývala svá lesbická dobrodružství, ostatně svou bisexualitu tehdy hrdě stavěly na odiv i další malířky, třeba bohyně art deco Tamara de Lempicka nebo Frida Kahlo. I když provokovala měšťáckou morálku, média ji milovala, díky Stieglitzovi byla nejfotografovanější ženou světa. Nezávislá, uhrančivá a proklatě nadaná. „Myslím si, že má práce je dostatečně unikátní a patřím mezi několik málo lidí, kteří vytvářejí dnešní obraz Ameriky,“ napsala o sobě sebevědomě.

Stejně brala lásku se Stieglitzem. Okouzlený fotograf kvůli múze opustil manželku, když však konečně získal souhlas k rozvodu, odvážná malířka neviděla po šesti letech vztahu ke sňatku žádný důvod. Stát se druhou paní Stieglitzovou jen kvůli konvencím nechtěla. Na manželství kývla, až když jí bylo sedmatřicet. Vztahem dvou umělců zmítaly i nadále nevěra a žárlivost, oba géniové si ale rozuměli. Jak Georgia přiznala, milovala svého muže, protože byl velkým umělcem, ale dával jí zároveň pocítit, že ona je nejlepší. „Ráda jsem první, vedle Stieglitze se tak cítím.“ 

Po svatbě si pronajali apartmán ve třicátém patře hotelu Shelton, a Georgii se tak nabídl vynikající výhled a nevyčerpatelný zdroj malířských námětů. „New York nelze malovat tak, jak ho vidíme, ale tak, jak ho cítíme,“ tvrdila. Sama však na konci dvacátých let cítila, že potřebuje změnu. V životě i tvorbě. Aby udržela svůj věhlas, musela každoročně pořádat výstavu, tvořivost ale potřebovala sytit novými podněty. Jenže Alfred změnu nesnášel, opustit New York bylo nad jeho síly. Georgia, stojící na prahu čtyřicítky, se tedy sama vydala na cestu, která jí převrátila život naruby. Co hledala, našla v Novém Mexiku, v kraji, kde se indiánská kultura mísí s křesťanstvím.

Od té doby začala dělit svůj rok na dvě poloviny. Zimu trávila s manželem v New Yorku, léto v Novém Mexiku. V roce 1940 si koupila Ranč duchů (Ghost Ranch) s výhledem na horu Pedernal a často žertovala: „Je to má soukromá hora. Bůh mi řekl, že když ji budu dostatečně malovat, tak mi ji dá.“ (Roxana Robinson: Georgia O'Keeffe: A Life; Harpercollins, 1989). Ranč sdílela se spisovatelkou Marií Chabot, svou milenkou, po Stieglitzově smrti roku 1946 přesídlila do Nového Mexika nadobro. Koupila si fordku a naučila se řídit. Se sklopenými zadními sedadly, o něž opírala napnutá malířská plátna, vyrážela malovat do přírody. „Když uvažuji o smrti, je mi jen líto, že už nikdy nespatřím tuhle přenádhernou krajinu… Pokud tedy ovšem nemají pravdu indiáni a můj duch se tu nebude procházet i po mé smrti,“ popsala svoji lásku k téhle zemi na sklonku života. Tehdy se pro ni stala záchranou sochařská práce s hlínou. Přestaly jí totiž sloužit oči, a tak na sebe převzal veškerou tvůrčí citlivost její hmat. Poslední obraz namalovala geniální tvůrkyně v 85 letech, zemřela ale až o čtrnáct let později, 6. března 1986. Urnu s jejím popelem vynesl dlouholetý pomocník Juan na „její“ horu Pedernal a nechal ho rozfoukat do všech stran, po Georgiině zbožňovaném kraji.