Kubánská Baracoa a návrat do ráje

„Nejkrásnější místo na světě: bujnost tropické zeleně, průzračnost vody a ptáci, jež zpívají tak sladce…“ zapsal si Kryštof Kolumbus do palubního deníku, když na své první výpravě v roce 1492 přirazil ke břehům ostrova, který on sám považoval za bájné Cipango neboli Japonsko.

Sedím na opuštěné pláži a hledím na rozechvělou hladinu Atlantiku. Za rozlehlou zátokou se tyčí hora El Yunque s charakteristickým tvarem kovadliny a opodál se do slaného oceánu vlévá sladká řeka Miel (ve španělštině Med). Právě zde založil španělský conquistador Diego Velázquez první španělskou osadu Ciudad Primada a následně v roce 1511 i první hlavní město ostrova s názvem Baracoa.

Baracoa – slovo, které v jazyce Aravaků znamenalo „přítomnost moře“ – se stala místem, kde Kolumbus podle pověsti na pláži vztyčil Cruz de la Parra. Tento dřevěný kříž je dnes uctíván v katedrále Nuestra Señora de la Asunción jako nejstarší křesťanský symbol v Novém světě. Španělé zde však oproti svým předpokladům nenalezli zlato ani říši Velkého chána, ale nezměrné přírodní bohatství. Kolonizace ostrova zpočátku narážela na silný odpor domorodého karibského etnika, jímž byli vzdorovití indiáni Taíno. Z jejich kmene pocházel i „první kubánský hrdina“, náčelník Hatuey, který zformoval protišpanělskou guerillu čítající několik stovek bojovníků. Odvážný muž, jehož typický profil je dnes součástí loga doutníků Cohiba, byl však záhy dopaden a exemplárně upálen v osadě Yara (1512). Zlomení a demoralizovaní domorodci se poté svolněji podrobovali evangeliu kříže i hospodářskému systému encomiendy, v jejímž rámci pro své nové „spasitele“ obdělávali „rajskou zahradu“.

Baracoa byla po staletí přístupná pouze po moři, neboť pohoří Cuchillas de Baracoa a dravá řeka Toa tvořily neprostupnou bariéru. Město fungovalo jako svébytný ostrov na ostrově, díky čemuž se zde zachoval nejen unikátní přírodní ekosystém s mnoha endemickými druhy, ale také stopy DNA, slovník či gastronomie domorodých obyvatel.

Spojení Baracoy s městem Guantánamo a se zbytkem ostrova nastalo až po kubánské revoluci. V roce 1965 byla dokončena silnice La Farola (Maják) společně s viaduktem, který se jako monumentální had vine horami a bujnou zelení. Vlhké a stinné klima, které se v této oblasti koncentruje, vytváří ideální podmínky pro pěstování kokosovníků, banánovníků a zejména pak kakaovníků. V roce 1963 zde proto ministr průmyslu Ernesto „Che“ Guevara slavnostně otevřel Továrnu na čokoládu (Fábrica de Chocolate). „El Che“ chtěl dát práci místním a vytvořit spravedlivou beztřídní společnost. Továrna měla vést k ekonomické nezávislosti regionu Oriente, odkud se do té doby vyvážely kakaové boby do USA za velmi nevýhodných podmínek.

Z místního kakaa, kokosového mléka a maniokové mouky se v Baracoe dodnes vyrábí chorote – hustý, lahodný čokoládový nápoj s domorodou tradicí. Nejvíce na odbyt však jde místní sladká pochoutka cucurucho, která je vyrobena ze směsi strouhaného kokosu, cukru, medu, guavy či pomeranče a nakonec zabalená do kornoutu z palmového listu.

Na konci 90. let 20. století se Kuba po kolapsu východního bloku ocitla v hluboké ekonomické krizi a vize socialistického ráje definitivně zkrachovala. V tomto takzvaném „Zvláštním období“ (Periodo Especial) se z ostrova začal budovat další ráj, tentokrát pro turisty. Výmluvným svědectvím této doby je hotel La Rusa, který založila ruská emigrantka a umělkyně Magdalena Menasses Rovenskaya, zvaná Mima. V tomto podniku, nacházejícím se na pobřežní promenádě v Baracoe, si v době největší slávy podávaly dveře nejrůznější celebrity i prominenti kubánské revoluce včetně Fidela Castra či Che Guevary. Hotel však od té doby chátral a často byl více zavřený než otevřený.

Z Havany do Baracoy je to přece jen nějakých 1 000 km a na rozdíl od hlavního města či Varadera zde masový turismus nikdy úplně nebujel. Nedílnou součástí  vstupenky do ráje se však i zde stal sexuální turismus, který byl vytvořen na základě obrazu divoké, vášnivé a nespoutané „Evy“ – svůdnice. Mulatka s čokoládovou pletí byla již od 50. let 20. století nedílnou součástí reklamy kabaretu Tropicana, ale i etiket rumů či doutníků. Turistické katalogy slibovaly tropický eden, ale americké turisty v něm v zásadě vítala démonická Lilith jako ztělesnění hazardu, alkoholu a bezuzdných nocí.

Způsob obživy, založený na ekonomii lásky, je na Kubě znám jako jineterismo. Mladé ženy, často vysokoškolsky vzdělané, jsou okolnostmi donuceny navazovat vztahy s cizinci pro zajištění základních potřeb své rodiny. Jineterismo je tak přímou součástí la lucha – každodenního boje o přežití. Jinetera je ve španělštině jezdkyně na koni – žena, která si v přeneseném smyslu muže osedlá a dostane se mu na kobylku.

Romantické vzplanutí, pozvání na večeře, společné nákupy a příležitostné dárky jsou ve výsledku lukrativnější nežli jednorázový sex a zároveň zvyšují vyhlídky na sňatek či emigraci. V Baracoe se tyto „námluvy“ odehrávají zejména večer v podnicích, jako je Casa de la Trova, La Terraza nebo El Ranchón. Hudba a tanec zde slouží jako alibi; stírají hranice mezi zábavou, láskou a obchodem a také umožňují oprostit se od každodenních starostí.

Baracoa se totiž, pár let poté, co ji v roce 2016 zdevastoval hurikán Matthew, znovu ocitla na pokraji chaosu. Rozsáhlé blackouty jsou zde na denním pořádku a rostoucí napětí mezi USA a Venezuelou, která Kubě dodává palivo, prohlubuje energetickou krizi. Prezident Díaz-Canel nedávno vyzval obyvatele, aby „žili z toho, co lze vyrobit na ostrově“. Co vše se ale dá vyrobit v zemi, kde je státní infrastruktura v troskách, výrobní síla zdecimována a soukromé podnikání potlačováno?