Marie Hoppe Teinitzerová: První dáma české tapiserie

Nad Jindřichovým Hradcem převzalo vládu jaro a já pomalu scházím kolem zámku k řece Nežárce, v jejíž blízkosti se nacházejí  bývalé koželužské domy, do nichž roku 1951 přemístila Marie Teinitzerová na sklonku kariéry textilní dílnu zvanou „gobelínka”. Kde má ale tento příběh začátek? A kde má jeho niť svůj konec? 

Marie Teinitzerová se narodila 3. července 1879 ve vesničce Čížkov u Pelhřimova do rodiny sládka Františka Teinitzera a jeho ženy Anny. Teinitzerovi se však velice záhy přestěhovali do Jindřichova Hradce, kde si František zřídil koloniální obchod v Růžové ulici čp.3. Marie nemohla jako dívka po ukončení měšťanské školy studovat na gymnáziu, a tak se vzdělávala soukromě. V této životní etapě se rovněž seznámila s dílem anglického textilního výtvarníka Williama Morrise. To na ni podle jejích vlastních slov udělalo „mohutný dojem“ a ovlivnilo ji po zbytek života. V rámci soukromých studií Marie také navštěvovala brněnskou výtvarnou školu Zdeňky Vorlové a posléze i malířské lyceum profesora Böehma ve Vídni. V roce 1902 zahájila jako jedna z prvních žen studium na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. Styl výuky a snad i předsudky vůči studentkám se jí však ani trochu nelíbily, a tak více než přednášky navštěvovala akademický klub Slavie.

Marie Teinitzerová se chtěla pod vlivem Hnutí uměleckých řemesel věnovat textilu se zaměřením na bytovou kulturu, proto jí studium na UMPRUM nevyhovalo. „Když jsem viděla to moře možností,“ ohlížela se zpátky, „a propast svojí neinformovanosti o textilu, přerušila jsem studium po čtyřech letech a odešla do Berlína s předsevzetím, že se naučím od pracovitého národa, jak jsem si představila Němce, pořádně pracovat.“ V německé metropoli nastoupila na vyšší textilní školu, kde ji čekalo osudové setkání se švédským folklorním textilem: „Jednou jsem byla pozvaná do ředitelny, abych pomohla luštiti, zda předložená věc jest tkaninou, nebo výšivkou. Vím jen, že se mi rozbřeskla v hlavě touha viděti tkáti ve Švédsku.“ Sen o studiu ve Skandinávii se jí díky stipendiu splnil, a tak Teinitzerová pokračovala ve studiích v Kodani, Lundu a Stockholmu. V Dánsku se naučila ručně tkát dle místních tradic a odtud si přivezla i malý stav, na kterém později vznikaly její první české práce. V Lundu si osvojila tradiční barvířské techniky a konečně ve Stockholmu studovala v muzeích gobelíny ze sbírky královny Kristiny, které byly převážně francouzské provenience. Právě zde narazila na techniky výroby gobelínů, jež v Čechách dosud neměly tradici. Svoji studijní cestu si prodloužila v Anglii, Švýcarsku a nakonec i ve Francii, kde studovala v gobelínových dílnách v Paříži a posléze i v hedvábnických závodech v Lyonu.

Po návratu z cest spoluzaložila Marie Teinitzerová se skupinou mladých výtvarníků Artěl, jedno z nejvýznamnějších sdružení českého užitého umění a designu první poloviny 20. století, které se snažilo o zvýšení umělecké hodnoty předmětů každodenní potřeby. Již v roce 1910 však sdružení opustila, aby přivedla na svět vlastní textilní dílnu. Pražskou provozovnu však ještě v témže roce přemístila do města svého dospívání a dětství. V prostorách domu v Růžové ulici vytvářela Marie převážně bytový textil, který prodávala ve vlastní prodejně v Praze a později i v Brně. I za ztížených hospodářských podmínek se snažila o uskutečňování svých ideálů. Úplně první zakázku tohoto druhu dostala od hraběnky Františky Černínové, majitelky jindřichohradeckého zámku. Další větší zakázkou byla tapiserie podle návrhu malíře Františka Kysely, která byla určena pro Senát. Gobelín pojmenovaný Sv. Jiří, utkaný z hedvábí barveného orientálním způsobem a vyhotoven podle návrhu Zdenka Kratochvíla, byl vystaven na první samostatné výstavě v roce 1913 v Uměleckoprůmyslovém muzeu, kterou koncipoval architekt Josip Plečnik. A když se v roce 1925 Marie Teinitzerová vdala za filosofa Vladimíra Hoppeho, dostala se nejen k otázkám transcendentna, ale i k prestižním zakázkám pro Pražský hrad i pro domácnost prezidenta.

Max Švabinský, Cyril Bouda nebo Karel Svolinský – to je jen několik jmen z řady významných výtvarníků, se kterými Marie Teinitzerová spolupracovala. Nejsladší plody však vydala její spolupráce s Františkem Kyselou. Osm gobelínů, známých jako Řemesla, získala na Mezinárodní výstavě dekorativních umění v Paříži v roce 1925 Velkou cenu – Grand Prix. Navzdory věhlasu, které toto ocenění přineslo, dílny zápasily s nedostatkem finančních prostředků i místa. Po vleklé hospodářské krizi byla „gobelínka“ v roce 1935 kvůli vysoké zadluženosti uzavřena. Činnost dílny byla pár let nato obnovena díky ministerstvu průmyslu a dvěma velkým státním zakázkám: tapiserii s názvem Velký znak republiky podle návrhu Karla Svolinského pro Památník osvobození na Vítkově a gobelínu pojmenovaném Československý len podle návrhu K. Putze pro československou expozici na světové výstavě v New Yorku (1939). Svatou trojici ikonických tapisérií doplnil Karolínský gobelín podle námětu Vladimíra Sychry, který byl určený pro Velkou aulu pražského Karolina k 600. výročí založení Univerzity Karlovy v roce 1948. V témže roce však byla dílna znárodněna a stejný osud potkal i koželužské domy u Nežárky. Marie Hoppe Teinitzerová obdržela v roce 1952 státní cenu II. stupně za zásluhy o rozvoj českého textilního umění, ale své dílny sdružené pod různými socialistickými názvy již nepoznávala a neměla na ně téměř žádný vliv. První dáma české tapiserie zemřela po dlouhé, těžké nemoci dne 18. listopadu 1960.

Tip: Pokud se chcete o životě a díle Marie Hoppe Teinitzerové dozvědět více, navštivte v Jindřichově Hradci Dům gobelínů.