Čarodějky z Korsiky

V korsickém přístavu Bastia jsem zakotvil krátce před večerem. Na staré město pomalu dosedala tma, ale životem pulzující marina se stále topila v nazlátlém slunci a pastelových barvách. V nejbližším obchodě jsem si koupil lahev červeného, sedl na okraj kotviště a nechal svou mysl jen tak unášet vlnami.

Starý přístav, vetknutý mezi nové město a mohutnou citadelu, je místem zasvěceným savoire vivre i dolce far niente. Kaváren, vináren a restaurací jako stvořených pro sladké nicnedělání je zde požehnaně, ale zároveň se tu naskýtá i dostatek místa pro chvíle nerušené samoty. I sebesladší nečinnost ale časem omrzí — a v tom případě se Bastia stává ideální základnou pro výjezdy na turisticky méně navštěvovaný poloostrov Cap Corse, který na schematickém obrysu Korsiky představuje onen zdvižený palec. Bílé minibusy, směřující podél pobřeží na sever, odjíždějí ze zastávky Gare routière, která se nachází jen kousek za rozlehlým náměstím Saint-Nicolas lemovaným palmami. Legendou mezi místními řidiči je nepřehlédnutelný Marcelo: svérázný, zato vstřícný nacionalista, který má skvělý přehled a Korsiku doslova v paži. Nezaměnitelný tvar ostrova si nechal vytetovat na rameno společně s místní gastro pýchou: divokým kancem, poctivě vykrmeným kaštany. Společně s nimi se můžete svézt do nedaleké Erbalungy, ale i do Macinaggia, v jehož blízkosti se nachází romanticky rozvalené ruiny janovské strážní věže Torra di Santa Maria Chjapella.

Málokteré město má kolem poledne hloubku — a Bastia je jedním z nich. Rozpálená náměstí připomínají dno vypuštěného betonového bazénu, přičemž stejně tak je to s jejich teplotou. Těch pár stinných plácků, které centrum čítá, zvoní už zdáli typickým cinkáním pétanquových koulí. Na duchovnější dimenzi se přístav povznese až vpodvečer, kdy staré město utichne, aby začalo vydávat svá tajemství, jako je třeba procesí při vynášení kříže na svátek sv. Rocha. Tuto slavnost, doprovázenou korsickými polyfonními zpěvy, si nenechala ujít ani drobná šarmantní Pařížanka, která se do svého rodného města vrátila až po mnoha letech, v jejichž průběhu se vyrovnávala s tím, že ji zde nešťastná náhoda po ukončení druhé světové války připravila o oba rodiče. „Ty malé chleby, které se rozdávají, jsou na počest sv. Rocha,“ vysvětluje mi téměř šeptem a pokračuje: „Podle legendy mu je přinášel pes, který mu v období moru zachránil život.“ San Roccu, jak se světci říká, pomohl před epidemiemi černého moru zachránit i Bastii a od té doby k němu směřují modlitby za uzdravení a za šťastný život. 

Z katolické víry vzešly i lokální léčitelky signadori (z korsického signa, ukazovat či křižovat). Na pomoc jedné z nich se obrátila i navrátivší se Pařížanka, jejíž hluboká rána se nebyla schopna sama zacelit. „Živí a mrtví,“ vysvětluje mi, „nejdou na Korsice oddělit. Všichni jsou vázání na místa rodné komunity a paměť svých cest. Duše zemřelých se vracejí a mohou ohrožovat zdraví živého člověka.“ Zřejmě poslední generace signadori vylézá na světlo boží právě o svátku sv. Rocha. Signadora je bona donna, která začala své z matky na dceru předávané umění praktikovat poté, co její děti opustily rodinné hnízdo. Stát se signadorou bylo společensky významné v osobní i kolektivní rovině. Pro ženu to představovalo možnost, jak uniknout z tradičně podřízené role ženy v korsické patriarchální společnosti. Signadori se však rovněž zabývaly zažehnáváním zášti, která dokázala odstartovat likvidování sousedova majetku i sérii krvavých vendet. Úkolem signadori bylo uzdravit tuto křehkou a nalomenou společenskou rovnováhu.

Vedle zažehnávání závisti se signadori zabývaly především léčbou uhranutí. Pohled „ďáblova oka“ (korsicky ochju) se na člověku odrážel sníženou vitalitou, nechutenstvím, patologickým smutkem a tělesnou a psychickou slabostí, tedy v zásadě tím, co v psychiatrii známe pod pojmem deprese. V korsickém folklóru se traduje, že k uhranutí dítěte postačil i žárlivý pohled či kompliment. Z tohoto důvodu musela za pochvalou matce, že má hezké dítě, ihned následovat ochranná formulka „Bůh mu žehnej,“ popřípadě ukázán znak, který symbolizuje ďáblovy rohy (nám dobře známý „paroháč“, ovšem směřující k zemi). Signadori léčily uhranutí prostřednictvím křižování čela nemocného, které zároveň značilo čtvrcení zlého, uhranujícího oka. Magicko-lékařské rituály, jejichž součástí bylo i věštění z kapek olivového oleje, se zakončovaly zpíváním svatých modliteb. Tu svoji mi nad starým přístavem zapěla i signadorou uzdravená Pařížanka: „Marie matka přišla podél moře / V ruce tři kopí držela / Jedno seklo, druhé poranilo / Třetí tok krve rázem zastavilo.“